Pane doktore, jak se vám poslouchají nářky odpůrců Petera Pellegriniho po prezidentských volbách? Mnozí Slováci vyhrožují emigrací. Není to trochu inflace emocí? Copak těm lidem někdo něco bere nebo je někam zavírá?

Myslím, že tyto nápady a další jim podobné mají souvislost se slovenským maloměstským prostředím, které tak dobře známe i u nás. A nejen z poslední doby. Je to zvláštní hybrid „Hulvátova a Kocourkova“, jak tyto „dvě obce“ nazýval TGM a považoval je za téměř smrtelné nebezpečí rodící se demokracie v mladém Československu. A jak známe z textů jiných, také dobře známých zahraničních autorů, „zběsilý maloměšťák“ je vývojovým typem občanské společnosti od prvních dnů Velké francouzské revoluce. Objevuje se v dobách, kdy občané vyvržení do jim neznámého veřejného prostoru nedokážou rozlišovat mezi zlem a dobrem. Respektive je jim obsah těchto slov neznámý, neporovnatelný a emocionálně se rozhodují jen pro jedno z nich. Typickým průvodním jevem tohoto sebepoznávání je pak nenávist a nekritická zamilovanost k čemukoliv a komukoliv. Je to divadelní fraška nebo tragédie, ve které vystupují stále stejné postavy jako v commedii dell’ arte.

Tato nemoc politického převtělování je, málo platné, historicky se opakujícím projevem občanské nedovzdělanosti, kvůli které nemusíme navštěvovat jenom Bratislavu. Všude tam, kde je zavedena přímá volba a uplatněn většinový volební systém, se během volební kampaně rozdělí voliči do dvou nesmiřitelných skupin. Vítěz voleb, který bere vše, pak neodolá a ve svém prvním projevu upozorní na to, že chce být „prezidentem všech“. Obvykle už neprozradí, jak toho chce dosáhnout a jak ti na sebe zběsile útočící voliči jednoho nebo druhého kandidáta to společně s ním dokážou. V letošním slovenském modelu to pan kandidát Korčok řekl alespoň jasně – bude všechny spojovat, ale na všechny si bude všechno pamatovat. Teď jen by bylo dobré, aby i on věděl, co bude dělat, až mu ti druzí také nic nezapomenou. A nemusejí to být jen roduvěrní Slováci, ale třeba i někdo jiný odjinud.