Pane doktore, jak se vám poslouchají nářky odpůrců Petera Pellegriniho po prezidentských volbách? Mnozí Slováci vyhrožují emigrací. Není to trochu inflace emocí? Copak těm lidem někdo něco bere nebo je někam zavírá?

Myslím, že tyto nápady a další jim podobné mají souvislost se slovenským maloměstským prostředím, které tak dobře známe i u nás. A nejen z poslední doby. Je to zvláštní hybrid „Hulvátova a Kocourkova“, jak tyto „dvě obce“ nazýval TGM a považoval je za téměř smrtelné nebezpečí rodící se demokracie v mladém Československu. A jak známe z textů jiných, také dobře známých zahraničních autorů, „zběsilý maloměšťák“ je vývojovým typem občanské společnosti od prvních dnů Velké francouzské revoluce. Objevuje se v dobách, kdy občané vyvržení do jim neznámého veřejného prostoru nedokážou rozlišovat mezi zlem a dobrem. Respektive je jim obsah těchto slov neznámý, neporovnatelný a emocionálně se rozhodují jen pro jedno z nich. Typickým průvodním jevem tohoto sebepoznávání je pak nenávist a nekritická zamilovanost k čemukoliv a komukoliv. Je to divadelní fraška nebo tragédie, ve které vystupují stále stejné postavy jako v commedii dell’ arte.

Tato nemoc politického převtělování je, málo platné, historicky se opakujícím projevem občanské nedovzdělanosti, kvůli které nemusíme navštěvovat jenom Bratislavu. Všude tam, kde je zavedena přímá volba a uplatněn většinový volební systém, se během volební kampaně rozdělí voliči do dvou nesmiřitelných skupin. Vítěz voleb, který bere vše, pak neodolá a ve svém prvním projevu upozorní na to, že chce být „prezidentem všech“. Obvykle už neprozradí, jak toho chce dosáhnout a jak ti na sebe zběsile útočící voliči jednoho nebo druhého kandidáta to společně s ním dokážou. V letošním slovenském modelu to pan kandidát Korčok řekl alespoň jasně – bude všechny spojovat, ale na všechny si bude všechno pamatovat. Teď jen by bylo dobré, aby i on věděl, co bude dělat, až mu ti druzí také nic nezapomenou. A nemusejí to být jen roduvěrní Slováci, ale třeba i někdo jiný odjinud.

Není to trochu až přepjatý fatalismus? Když má vyhrát někdo, kdo nechce vystupovat z EU a z NATO, akorát si myslí něco jiného než já o nějaké jednotlivosti… Tak vyhrožuji emigrací?

Možná že to část slovenské politické třídy jako fatální opravdu cítí. Přiznává tím, že měli nekritickou víru ve vlastní bezvýznamnost a že by měli více zpytovat své svědomí než hledat vinu někoho jiného. Nechci je podezírat, že naslouchali svým známým a různým mentorům v zahraničí, kteří, protože si to mohou díky deficitu své zodpovědnosti dovolit, hráli svou kartu, kterou jen položili na stůl v „nedobrý čas“. Ale ten nápad s emigrací by neměl být přehlédnut. Jistě to nebude na bitevních polích vítězných, alespoň podle jim sympatické mediální magie na Ukrajině nebo v Gruzii. Asijské země, které by je mohly lákat svým rostoucím bohatstvím, to také nebudou. Přece jen se tam domluvit je pro našince dost obtížné. A tak zbývá jen ta dnes stále nešťastnější Evropa a její „struktury“, u kterých se ale na příležitost už dnes čeká v dlouhých frontách. Třeba žádost doporučená jim do EU panem Robertem Ficem a Peterem Pellegrinim bude mít v „evropském Lebensraumu“ větší váhu.