Pane prezidente, nad čím, s odkazem na Vaše předešlé vyjádření, přesně ,,boucháte do stolu”, pokud jde o ,,vrbětickou kauzu”? V čem Vám nedostačuje verze předložená našimi bezpečnostními složkami?

Ano, s pocitem obrovské bezmoci „bouchám do stolu“. Prvně jsem tento absolutně nešťastný a bezvýchodný pocit zažil při nějakém rádiovém proslovu sovětského lídra Chruščova na počátku 60. let. Nemýlím-li se, bylo to na téma vytváření „nového komunistického člověka“.

Tento týden šířená verze o teroristickém útoku cizího státu na našem území nepůsobí věrohodně. Nebyly předloženy důkazy, ale je od nás vyžadovaná slepá víra, že ti, kdo s aférou přišli, jsou zárukou a ztělesněním věrohodnosti. Tuto víru já nemám. Všichni víme, kolikrát se nás snažili naši politici v poslední době oklamávat a manipulovat.

Celá vrbětická kauza je především obřím selháním našich bezpečnostních složek, které, místo aby nesly odpovědnost za to, že údajnému útoku nezabránily a že během sedmi let nic nevyšetřily, vyvolají mezinárodní skandál a v něm se snaží vystupovat jako hrdinové. A někteří lidé jsou schopni jim na to skočit.

V české politice nevidím vůči Rusku žádnou rozumnou strategii, pouze dětinskou nezodpovědnou nenávist. A to je trapné a nedospělé. Rusko nezmizí, bude v Evropě a ve světě dále existovat jako významná síla a my s ním nějaké vztahy mít musíme. Strategii však nemáme, neboť jsme se zahraniční politikou už dávno přestali vážně zabývat.

Jak vnímáte budoucnost vztahů mezi EU, potažmo NATO, a Ruskem? Na jedné straně zde vidíme relativně zdrženlivé Německo (lpící na dokončení Nord Streamu 2) či Francii, na straně druhé Polsko a pobaltské země. O co dle Vás ve skutečnosti jde a jak se do toho přesně propisuje politika administrativy Joe Bidena?

Rusko jako věčný strašák a nepřítel není dobrý model ani pro nás ani pro Evropu. Jsou to naši – zcela neúspěšní politikové a kolem politiky se pohybující experti (expert v tomto oboru je ještě spornější pojem, než v debatě o epidemii) –, kteří se snaží z udržování tohoto stereotypu krátkozrace a sobecky těžit. Ztrácíme kvůli tomu všichni.

Evropské velmoci stále svou zahraniční politiku mají (ostatně Rakousko také), ale malé postkomunistické země stále žijí v zajetí svých historických traumat. To pro ně není cesta k jejich úspěšné budoucnosti. Izolované a nepřátelské Rusko je prohrou pro všechny. 

Politiku nové americké administrativy bohužel vytvářejí titíž lidé, jejichž podpis najdeme na ukrajinské i syrské krizi, a tomu odpovídá i nová eskalace starých konfliktů. Volební prohra Trumpa se teprve teď začíná ve svých důsledcích projevovat. Proč to mnozí naši „experti“ nepochopili, když oslavovali sporné vítězství Bidena?