Nejdříve chtěla vláda zařadit projednávání rozpočtu na program druhý únorový týden. Mezi tím se ani nepodařilo schválit program a na minulý pátek byla svolána mimořádná schůze. Jaké motto vnímáte u nového kabinetu?

Přípravy rozpočtu na letošní rok byly ovlivněny výsledkem voleb a nástupem koalice, která má na financování státu odlišný pohled. Jejím mottem je štíhlý stát s menším procentem přerozdělování, zatímco předchozí vláda i pod vlivem ČSSD a KSČM pracovala s větším schodkem. Samotná procedura přípravy a schvalování rozpočtu ve mně vyvolává rozpačitý dojem. Otázkou je, zda bylo nutné rozpočtové provizorium. Mohl být schválen původní rozpočet a hospodařit se mohlo se snahou snížit deficit. Bylo by to pro vládu dokonce výhodnější, kdyby dokázala snížit původní schodek kvalitním hospodařením než vytvořit nový rozpočet s nižším schodkem a ten nesplnit. 

K dokumentu samotnému, pane docente, vidíte ve vládním návrhu vy nějaký zásadní problém?

Státní rozpočet je vždy jen finanční plán, neměli bychom jej přeceňovat, jakkoli je schvalován jako zákon. Platí pro něj, že papír snese všechno. Tvůrci rozpočtu z vládnoucí koalice zřejmě dělali vše možné, aby dodrželi slib o snížení deficitu o cca 100 miliard Kč. To, co se zdálo na první pohled jednoduché, se ale ve skutečnosti projevilo jako velmi těžký úkol. Většinu rozpočtu totiž tvoří mandatorní výdaje, a na ty se sáhnout nesmí. Výsledkem úmorné dřiny je velmi napjatý rozpočet. Toho si jsou na Ministerstvu financí vědomi, a proto zvýšili pro každý případ rozpočtovou rezervu. Problém je i to, že čísla jsou dost závislá na odhadu vysoké inflace. Ta samozřejmě „fandí“ dlužníkům. Nicméně, pokud se podaří inflaci alespoň částečně zkrotit, bude to za cenu snížení tempa růstu, a tudíž se sníží i rozpočtové příjmy. Zkrátka snižovat schodek jen opatřeními na výdajové straně v duchu pravicově liberálního pojetí rozpočtové odpovědnosti má své limity. Může se proto klidně stát, že vláda v průběhu roku nějaké daně či odvody zvýší.

Je těžké posoudit, jak se do plnění rozpočtu promítnou některá chystaná opatření, jako například definitivní zrušení EET. To je velmi chytrý nástroj, který spolu s kontrolním hlášením k DPH ztěžuje skrývání příjmů, které je rozšířeno v určitých sektorech, především tam, kde se platí v hotovosti. To se samozřejmě nelíbilo mnohým provozovatelům restaurací, hotelových a dalších služeb, a právě ti mají těsné vztahy se stranami současné vládní koalice. Systém samozřejmě něco stojí, ale přinesl zvýšení příjmů do státního rozpočtu. Slib jej zrušit proto vidím pouze jako populistickou úlitbu pro vlastní voliče, na úkor státu. Paradoxně takto vystupují i ti, kdo mají plná ústa digitalizace státní správy a slovně odmítají „uplácení“ voličů. Pod tlakem reality napjatého rozpočtu ale začínají z vládních kruhů zaznívat hlasy, že by snad EET mělo být ponecháno, ale jen jako dobrovolné. I to by jistě mělo svůj kladný dopad, protože by finanční úřady hned viděly, kam mají vyrazit na kontrolu, jelikož EET odmítají hlavně ti, co jim staré „devadesátkové“ poměry vyhovují.

Dalším velkým problémem je tzv. „švarcsystém“, který je skrytou formou vykořisťování, protože jeho prostřednictvím přenášejí zaměstnavatelé náklady na sociální zabezpečení plně na své (ne)zaměstnance. Jeho definitivní zákaz by posílil zejména důchodový fond a prostředky zdravotních pojišťoven. K tomu se pravicová vláda ale asi neodhodlá, ostatně si s tím neporadily ani vlády předchozí.

Na druhé straně v důsledku zvýšení cen energií bude nutit spotřebitele k pokrytí nákladů přesunout část výdajů z nižších sazeb DPH na položky v základní sazbě, což by se mělo projevit příznivě v oblasti daňových příjmů. Proto vládní koalice tak tvrdošíjně odmítá plošné snížení DPH na energie, které prosazovala minulá vláda a navrhuje hnutí ANO. Její radost však může být poněkud zkalena, když spotřebitelé ze stejného důvodu sníží množství některých požitků zatížených spotřební daní – omezí kouření, konzumaci alkoholu apod.

Z těch střípků, které jsem zde uvedl, je vidět, jak složitá je problematika veřejných financí. Nelze ji proto řešit na základě populistických výkřiků a laciných slibů. Vývoj v letošním roce, ale především dalších letech bude velmi zajímavý. V každém případě je nárůst zadlužení nejen České republiky (my jsme na tom ještě docela dobře), ale všech zemí světa nutno podrobit důkladnému zkoumání. Z hlediska neoklasického paradigmatu je současná úroveň zadlužení kulatým čtvercem, tedy vymykající se racionálnímu myšlení. Od těch, kdo toto paradigma vyznávají, proto řešení neočekávám, jen stálé odsouvání problému na budoucí generace. Problematiky by se měli chopit především alternativní ekonomové (nemusejí být nutně automaticky levicoví) a zkoumat ji obecněji i z hlediska podstaty a funkcí peněz, protože ty se dnes tvoří právě dluhem. 

Na mimořádné schůzi vystoupil prezident Miloš Zeman. Jak hodnotíte jeho vstup a jeho připomínky?

Prezident je ve svých ekonomických názorech konzistentní, co ho znám, a i jeho úhlavní protivníci museli konstatovat, že ve Sněmovně byl zase starý dobrý Miloš Zeman. Vychází z keynesiánské školy, proto s některými jeho názory mohu souhlasit. Oba jsme například stoupenci progresivního zdanění, a tudíž i posílení příjmové stránky rozpočtu. Co se týče jeho obligátní kritiky daňových výjimek, jsem poněkud opatrnější. Je totiž nezbytné si nejprve vyjasnit, co výjimka vlastně je. Základní sleva na dani, kterou mají všichni, samozřejmě výjimkou není. Je to jen kompenzace pro nižší příjmové skupiny za formálně rovnou daň, která má degresivní charakter (nepatrně snížený druhou sazbou) a vyhovuje především vysokopříjmovým skupinám. Přijatá byla za Topolánkovy vlády hlavně z ideologických důvodů. Při dobře nastavené progresivní dani je zbytečná. Patrně takto to prezident myslel, nicméně kontext nebyl jasně vysvětlen, a proto se mohl ministr Stanjura zhrozit z extrémního zvýšení daně z příjmu.

Některé výjimky by se mohly skutečně zrušit, ale pokud stále existuje důvod, proč byly vtěleny do zákona, mělo by jejich odbourání být nahrazeno opatřením v jiné oblasti veřejných financí (například v oblasti dotací, sociálních dávek apod.), což se zase odrazí na výdajové straně rozpočtu. Výsledný efekt by se musel důkladně propočítat. Ani prezident by proto neměl operovat hausnumery. 

V rozhovoru na téma ukrajinské krize Karel Schwarzenberg zmínil, že Rusové si nemohou dovolit, aby na Ukrajině byla demokracie, bylo by to velké lákadlo pro Rusy samotné. Co o tom soudíte vy?

S Karlem Schwarzenbergem souhlasím, že Rusové by byli blázni, kdyby měli napadnout Ukrajinu. Na druhé straně, kdyby byla na Ukrajině skutečně demokracie, pak by její vláda splnila minské dohody a bylo by po problému. To už dotyčný i současná vláda zamlčují. Plnění podepsaných dohod je jedním ze základních kamenů demokratické politické kultury. Ale úroveň demokracie na Ukrajině evropským standardům neodpovídá, je podobná jako v Rusku. Vychází totiž ze stejných postsovětských kořenů. Jestliže Západ předstírá, že se mu Ukrajinci více podobají než Rusové, lže si do kapsy. Je to klasický imperiální boj o trhy, zdroje nedostatkových surovin, spojený se snahou (nyní již zcela otevřeně deklarovanou) oslabit soupeře, který nedostatkové suroviny na trhy dodává. Ukrajinců je mi osobně líto, protože v tomto globálním geopolitickém zápase velmocí hrají úlohu užitečného idiota, přičemž z toho nemají žádný viditelný profit. Dělostřeleckými granáty a protitankovými střelami se nenajedí, příliš velká část vytvořeného produktu je nasměrována do oblasti obrany. Extrémní nacionalismus, který ovládá velkou část obyvatelstva zejména v západní části země, časem vyprchá, a hladové obyvatelstvo, frustrované z neúspěchu konfrontační politiky, se bude muset konečně smířit s těžkými kompromisy dohod z Minsku. Ty však přinesou potřebný mír a možnost budovat prosperující hospodářství i demokracii. I bez Krymu a s federativním uspořádáním se Ukrajina může stát silným demokratickým státem s těsnými vazbami na Evropskou unii a s přátelskými vztahy se svým východním sousedem. Nebude to hned, ale Ukrajincům z celého srdce přeji, aby se toho dočkala ještě dnešní generace.