Nejdříve chtěla vláda zařadit projednávání rozpočtu na program druhý únorový týden. Mezi tím se ani nepodařilo schválit program a na minulý pátek byla svolána mimořádná schůze. Jaké motto vnímáte u nového kabinetu?

Přípravy rozpočtu na letošní rok byly ovlivněny výsledkem voleb a nástupem koalice, která má na financování státu odlišný pohled. Jejím mottem je štíhlý stát s menším procentem přerozdělování, zatímco předchozí vláda i pod vlivem ČSSD a KSČM pracovala s větším schodkem. Samotná procedura přípravy a schvalování rozpočtu ve mně vyvolává rozpačitý dojem. Otázkou je, zda bylo nutné rozpočtové provizorium. Mohl být schválen původní rozpočet a hospodařit se mohlo se snahou snížit deficit. Bylo by to pro vládu dokonce výhodnější, kdyby dokázala snížit původní schodek kvalitním hospodařením než vytvořit nový rozpočet s nižším schodkem a ten nesplnit. 

K dokumentu samotnému, pane docente, vidíte ve vládním návrhu vy nějaký zásadní problém?

Státní rozpočet je vždy jen finanční plán, neměli bychom jej přeceňovat, jakkoli je schvalován jako zákon. Platí pro něj, že papír snese všechno. Tvůrci rozpočtu z vládnoucí koalice zřejmě dělali vše možné, aby dodrželi slib o snížení deficitu o cca 100 miliard Kč. To, co se zdálo na první pohled jednoduché, se ale ve skutečnosti projevilo jako velmi těžký úkol. Většinu rozpočtu totiž tvoří mandatorní výdaje, a na ty se sáhnout nesmí. Výsledkem úmorné dřiny je velmi napjatý rozpočet. Toho si jsou na Ministerstvu financí vědomi, a proto zvýšili pro každý případ rozpočtovou rezervu. Problém je i to, že čísla jsou dost závislá na odhadu vysoké inflace. Ta samozřejmě „fandí“ dlužníkům. Nicméně, pokud se podaří inflaci alespoň částečně zkrotit, bude to za cenu snížení tempa růstu, a tudíž se sníží i rozpočtové příjmy. Zkrátka snižovat schodek jen opatřeními na výdajové straně v duchu pravicově liberálního pojetí rozpočtové odpovědnosti má své limity. Může se proto klidně stát, že vláda v průběhu roku nějaké daně či odvody zvýší.

Je těžké posoudit, jak se do plnění rozpočtu promítnou některá chystaná opatření, jako například definitivní zrušení EET. To je velmi chytrý nástroj, který spolu s kontrolním hlášením k DPH ztěžuje skrývání příjmů, které je rozšířeno v určitých sektorech, především tam, kde se platí v hotovosti. To se samozřejmě nelíbilo mnohým provozovatelům restaurací, hotelových a dalších služeb, a právě ti mají těsné vztahy se stranami současné vládní koalice. Systém samozřejmě něco stojí, ale přinesl zvýšení příjmů do státního rozpočtu. Slib jej zrušit proto vidím pouze jako populistickou úlitbu pro vlastní voliče, na úkor státu. Paradoxně takto vystupují i ti, kdo mají plná ústa digitalizace státní správy a slovně odmítají „uplácení“ voličů. Pod tlakem reality napjatého rozpočtu ale začínají z vládních kruhů zaznívat hlasy, že by snad EET mělo být ponecháno, ale jen jako dobrovolné. I to by jistě mělo svůj kladný dopad, protože by finanční úřady hned viděly, kam mají vyrazit na kontrolu, jelikož EET odmítají hlavně ti, co jim staré „devadesátkové“ poměry vyhovují.

Dalším velkým problémem je tzv. „švarcsystém“, který je skrytou formou vykořisťování, protože jeho prostřednictvím přenášejí zaměstnavatelé náklady na sociální zabezpečení plně na své (ne)zaměstnance. Jeho definitivní zákaz by posílil zejména důchodový fond a prostředky zdravotních pojišťoven. K tomu se pravicová vláda ale asi neodhodlá, ostatně si s tím neporadily ani vlády předchozí.