Podnikatel Marián Kočner byl obviněn z objednání vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Jaké společenské brzdy selhaly v tom, že to došlo tak daleko? Čím by se dalo takovým tragickým událostem zabránit?

Na Slovensku se hranice mezi organizovaným zločinem, obchodními zájmy jednotlivců a státem ztratila už za Mečiara. Zapomínáme na to často, ale byla to země, kde oficiální civilní kontrarozvědka unesla syna prezidenta do ciziny. Po pádu Mečiara mělo Slovensko jen velmi krátké období, v němž mu vládla vláda bez výrazných korupčních skandálů. No a Fico stavěl Smer od počátku jako podnikatelský projekt. Takže zaseto měla slovenská společnost od poloviny devadesátých let. Co ale selhalo bezprecedentně, to byla policie a soudy. Příkladem může být Štefan Harabin, který mimochodem kandidoval letos i na prezidenta. Právě on má na paralýze důvěry v soudní moc svým chováním obrovský podíl. Některé momenty působí jak z nejdivočejších snů. Například fakt, že si Harabin telefonoval s šéfem kosovské mafie na Slovensku. Tady je mimochodem obrovský rozdíl mezi námi a Slovenskem. Právě v důvěře v soudy a státní zastupitelství.

Další věc je moc, kterou dnes mají některé bezpečnostní agentury poskládané z bývalých policistů a příslušníků SIS. Ta je fakticky větší než moc oficiálních slovenských orgánů. Vezměte si, že na objednávku Mariána Kočnera bylo před vraždou Jána Kuciaka sledováno několik novinářů. Získané poznatky měly sloužit k jejich likvidaci. Když ne fyzické, tak alespoň k jejich kompromitaci. Nejednalo se o bulvární sledování, ale spíše mělo charakter zpravodajského s cílem najít kompromitující materiál a zjistit jejich zvyky.

Věřím, že se podaří usvědčit a odsoudit Mariána Kočnera, ale skutečná změna přijde, až se omezí moc těchto paralelních mocenských struktur. Slovensko je ukradený stát, organizovaný zločin a byznysové zájmy úzkého okruhu firem ho ukradly občanům a bude trvat dlouho, než si ho vezmou zpátky.

O české společnosti často slýcháme, že je rozdělená. Odráží se ta názorová pluralita také v médiích?

Názorová pluralita a rozdělená – či možná ještě lépe rozpadlá – společnost jsou podle mne dvě různé věci. Do konce devadesátých let byl dominantní hlas, který zněl v českých médiích, především pravicový liberalismus. Teprve za vlády Miloše Zemana, a hlavně Vladimíra Špidly se u nás prosadil i hlas socialistů jako hlas braný vážně, a ne jen jako terč zesměšňování. Dnes vidíme, že se tu prosazují další hlasy. Dejme tomu identitářsko-konzervativní skupina, jakou představuje Václav Klaus mladší, dále pak technokratický přístup Pirátů, ale i části ANO. A konečně pak jakási nová Nová levice, kterou představují v jedné své podobě lidé kolem Kliniky. Všechny tyhle proudy dnes mají média, která jsou jim názorově blízká. Buď přímo, nebo nepřímo.

Tohle všechno by bylo v pořádku. Názorová pluralita je znak liberální demokracie. Špatné je, že společnost se mezitím rozpadla do menších částí podle svých názorů a lidé různých skupin spolu příliš nekomunikují. Občas publikují texty na stejných serverech, ale bez vzájemné debaty.