Pane doktore, dá se vůbec obecně charakterizovat hranice, kterou by muž neměl překročit při namlouvání, tedy když chce mít se ženou sex?

Hranice je dána souhlasem ženy. Ten souhlas samozřejmě nemusí být řečen výslovně, tím méně písemnou formou. Muž by to měl vytušit. Samozřejmě se někdy může ve svém odhadu mýlit. V tom případě se minimálně omluví. Ono je nutné rozlišovat přiměřený nátlak a pak nějaké nevhodné násilí, to je samozřejmě zásadní rozdíl.

Ta hranice je opravdu dost tenká a je to vysoce individuální záležitost, kterou i člověk odlišně posuzuje v různém věku. V tom ranějším je určitě tolerantnější. Také se to posuzuje odlišným způsobem v různých zemích. Určitý nátlak ze strany muže ale není určitě ničím zcela nepřirozeným. V přírodě to tak přece většinou bývá. A náhled na některé sexuální aktivity se také po letech mění. Co mohlo být například mladé ženě v teenagerském věku příjemné, jí může po několika letech připadat jako nehorázné.     

Mají ženy v těchto případech, tedy ve vnímání, kam až může toto přemlouvání zajít, jinak nastavenou hranici než muži?

To je opět velmi individuální. Některé ženy mohou být více tolerantní. Ta hranice by se však neměla posunovat druhý den ráno (po vystřízlivění), nebo třeba za 15 let, kdy se dotyčný muž stane ministrem.

Je tedy už hodně „přes čáru“, když někdo zabarikáduje dveře a nutí ženu i přes její nesouhlas k sexu? Jak by vlastně žena měla či mohla dát muži jasně najevo, že větší intimnosti opravdu nechce.

Ano, to už je asi opravdu „přes čáru“. Znám ale ženy, které i na takovou situaci vzpomínají kladně. („To bylo krásné, jak si nás v koupelně zabarikádoval.“) Na druhé straně je ale třeba říct, že některé ženy, pokud se naskytne možnost, jak se připojit k internetové většině „znásilněných“, tak tomu neodolají.

Různá obvinění ze znásilnění se u mediálně známých osob dostávají na povrch mnohdy až po několika letech. Nejprve si některá z obětí dodá odvahy a pak se přidají i ti ostatní postižení sexuálním násilím. Někteří psychologové to vysvětlují tím, že oběti se cítí také velmi provinile a v případě, kdy se to týká kontaktu „jeden na jednoho“, tak se to i těžko dokazuje. Co takovým postiženým lidem doporučit? Svěřit se nejprve rodičům či dobrým přátelům, navštívit psychologa či sexuologa, které váže lékařské tajemství, a teprve potom zajít na policii?

Každý člověk půjde na policii raději, když mu ukradnou peněženku, než když ho někdo znásilní. Základním předpokladem by však mělo být někomu se hned svěřit. Policejní hlášení je samozřejmě nejlepší a nejúčinnější a dnešní policisté už nejsou ti „blbí policajti z komunistických vtipů“. Ve velké většině jsou vzdělaní a ke znásilněným ohleduplní. Co je však znepokojující, je ten časový odstup, než si to ta znásilněná osoba „rozmyslí hlásit“. Nabývá to pak někdy charakteru jakési epidemie, která formou sněhové koule na sebe nabaluje další a další oběti.

V některých těchto případech ale ve mně hlodá červ pochybnosti. Co když se to tomu děvčeti třeba tenkrát na tom mejdanu i líbilo, a teprve teď vidí příležitost k rehabilitaci svého tenkrát pochybného chování, za které se začíná stydět?
Tuto poslední moji myšlenku raději hned zapomeňte, protože byste mohli být obviněni z toho, že znásilnění zlehčujete, nebo že je berete na lehkou váhu. I když samozřejmě vůbec nechci znásilnění či nevhodné sexuální chování nijak zlehčovat.