Vy jste celoživotně vědkyní a této profesní dráze se pochopitelně nejvíce věnuje knížka, kterou připravujete společně s nakladatelstvím Olympia. O čem ještě bude?

Bilancuji svůj život, vědecký, politický a osobní. Měla jsem a stále mám v životě dva pilíře – rodinu a vědu. Měla jsem v životě velké štěstí, že jsem měla milující rodiče, kteří mi předali dobré geny, v ničem mne neomezovali a nechali všestranně rozvinout moji osobnost a na tom pak člověk staví celý život. V 70. letech tvrdé normalizace bylo nejlepším oborem studium medicíny, měla jsem pak štěstí na nejlepší učitele v mých vědeckých začátcích. Mám víc než padesát let stabilní manželství a dvě chytré a zdravé děti. Myslím, že vzhledem k tomu, že jsem svá nejlepší léta strávila v době politické nesvobody a pronásledování mé rodiny, se mi podařilo vybudovat si kariéru úspěšné vědkyně. Bavila mne práce ve vědě, vlastně to není zaměstnání, ale poslání. Bavilo mne učit studenty medicíny a vychovala jsem 42 PhD. studentů, kteří jsou dnes úspěšnými vědci, manažery farmaceutických firem a klinickými lékaři s vědeckým základem.

Měla jste někdy během vědeckého bádání pocit, že se vám povedlo přijít na něco zcela mimořádného, co posune výzkum mozku a kmenových buněk zas o kousek dál?

Z hlediska vědce je všechno, na co přijde, mimořádné, na co mnoho dalších let navazují další vědci, kteří vaší práci dávají kredit tím, že se na ni dlouhá léta odvolávají a navazují na ni. To se dá ve vědě objektivně měřit počtem citací vašich vědeckých prací. Myslím, že tady jsem spokojená, patřím k nejcitovanějším českým a světovým vědcům. Konkrétně se téměř všechny mé práce a práce mých spolupracovníků týkají výzkumu mozku a jeho onemocnění. Podařilo se nám prokázat význam nesynaptického přenosu signálů v mozku pomocí difúze v extracelulárním prostoru, objasnit úlohu gliových buněk, popsat iontové, objemové a signální změny během fyziologických stavů a celé řady onemocnění jako je iktus, poranění mozku a míchy, Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza, hydrocefalus, nádory mozku a amyotrofická laterální skleróza (ALS). Tyto nálezy a beznaděj pacientů trpících těmito onemocněními, která dnes mnohdy neumíme léčit a léčíme pouze jejich příznaky, mne jako lékařku přivedlo ke zkoumání kmenových buněk. Na modelech mozkových onemocnění u zvířat i v prvních klinických studiích s kmenovými buňkami u českých pacientů jsme ukázali, že tato léčba má budoucnost.

Od léčby kmenovými buňkami si možná mnohem víc slibovala laická než odborná veřejnost. Kde se dá v medicíně v současnosti využít a je pro některé choroby, jako je hrůzná amyotrofická laterální skleróza, už zapovězenou či odepsanou cestou? A co říkáte nedávnému pořadu ČRo Plus o léčbě profesora Michálka v Brně, kde si pacienti platí za neúčinnou léčbu horentní sumy?

Léčba kmenovými buňkami rozhodně není ve světě odepsanou cestou, ale ano, je až na výjimky zapovězenou v Česku. Velmi slibně léčbu mozkových onemocnění pomocí kmenových buněk a jejich výměšků, tzv. exozomů, rozvíjí a financuju USA, Jižní Korea, Japonsko, Izrael a trochu i Polsko a Švédsko. Problém je, že léčba je velmi drahá, na začátku je potřeba finanční podpora státních agentur, potom je třeba velkých investorů pro klinické studie, jejich investice jsou ale dlouhodobé s návratností deset a více let. Farmakologické firmy, které prodávají na mozková onemocnění dosud málo účinné léky, se pochopitelně konkurence obávají a zavedení do medicíny blokují. Bohužel, pak se množí nelegální producenti, kteří často zneužívají zoufalství lidí nepravdivými informacemi. Jsou motivováni vlastním ziskem. Já jsem ze svých vědeckých studií přesvědčena, že léčba tukovými kmenovými buňkami, které nejsou nijak modifikovány a jsou připraveny technikou profesora Michálka, nemohou pacientům nijak pomoci. Tak vyzněl i pořad na ČRo Plus. Moji kolegové tuto techniku také viděli na vlastní oči, byli s pacientkou ve Vídni a je zřejmé, že jde o neúčinnou léčbu. Doprovodné vitaminy a rehabilitace, kterou musí tito pacienti zároveň podstoupit, by asi byly účinné i bez buněk.