V Česku bývá únorový převrat z roku 1948 chápán jako konflikt mezi Klementem Gottwaldem, jeho komunisty a zástupci demokratických stran. Jakou roli ale na celé věci sehrálo geopolitické hledisko?

Akademici se při interpretaci komunistického puče v únoru 1948 dopouštějí jedné zásadní chyby. Samozřejmě že geopolitické hledisko zde hrálo svou roli, bylo ale sekundární. Poblíž hranic probíhaly určité sovětské manévry, to ano. Klíčové faktory ale byly doma v Československu. 

Jedním z těch klíčových faktorů je fenomén, který nazývám termínem „broučkismus“ neboli typicky česká národní nemoc, na kterou se podle mého ale často zapomíná.  

Odkazuji tím na postavu pana Broučka z pera spisovatele Svatopluka Čecha. Jednoduše řečeno, Brouček je ve své podstatě měšťák, který se pravidelně zpíjí pod obraz v pražské hospodě na Vikárce, má rád dobré jídlo, vede řeči o hrdinství, ale v zásadě je zbabělec. Brouček není ochoten případně položit své vlastní oběti za své druhy ve zbrani, kteří by mu mohli v jeho vlastních problémech pomoci. Je sobecký, zkažený a není ochoten bojovat za svou zemi.  

Dalším zásadním faktorem je i to, že Masaryk zosobňující esenci anti-komunismu je v době únorového puče již mrtev. Aktuálním vůdcem Československa je prezident Edvard Beneš, kterého považuji za takového náčelníka „broučkismu“.

Podívejme se na situaci Československa po druhé světové válce. Tři roky zde vládla koaliční vláda, na které se podíleli komunisté, sociální demokraté a rovněž národní socialisté. Pravda je také to, že od léta 1947 vyvíjelo Rusko na Československo tlak, aby se země nepodílela na Marshallově plánu. Namísto toho chtěli ekonomicky zemi kompenzovat právě Sověti. Jenže to nebylo Rusko, které by v té době diktovalo složení vlády nebo mechaniku či dynamiku únorového puče. Puč spustili a provedli čeští komunisté s podporou některých levicovějších sociálních demokratů, nikoli sovětská armáda nebo snad agenti tajné služby.       

Bylo Československo západními mocnostmi vnímáno jako součást sovětského geopolitického bloku ještě před únorovými událostmi osmačtyřicátého roku? 

Tak to není úplně přesné tvrzení. Československo osvobodily obě vítězné velmoci, jak Američané, tak Rusové. Ačkoliv lze uznat, že část osvobozená vojáky americké armády byla výrazně menší.

Řekněme ale, že velmocenský konsenzus té doby byl ten, že Československo bude jako země ve svém budoucím postoji k Západu přátelská. Počítalo se sice s tím, že bude představovat spojence Ruska, ale zároveň si mělo uchovat svůj demokratický systém. Samozřejmě je jednoduché ukazovat v souvislosti s pučem na Rusy. Připomeňme si ale to, jak byl Gottwald rozčilený, když jej po spuštění puče navštívil ruský velvyslanec Valerián Zorin. Gottwald se divil, co tam Zorin vlastně dělá.  

Existují i dřívější výklady únorové události, které považují Rusko za mocnost primárně odpovědnou, za to, co tehdy v Československu proběhlo. Z větší části ale šlo o událost, která se uskutečnila převážně za účasti vnitrostátních elementů. Pomoc z Ruska byla spíše nepřímá.   

• PŘEČTĚTE SI EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR S ANALYTIKEM JIŘÍM VALENTOU O ČESKÝCH PREZIDENTSKÝCH VOLBÁCH

Klíčovým faktorem bylo brilantní naplánování, organizace a celkové provedení puče ze strany Rudolfa Slánského, který hrál v události ještě významnější roli než sám Klement Gottwald, a Bedřicha Gemindera, hlavy stranického sekretariátu. Ti dva zorganizovali paravojenské Lidové milice, který byly využity jako výhrůžka a působily nátlak, který byl úspěšný bez toho, aby vůbec vystřelily.   

Dalším faktorem byly strašlivé strategické chyby demokratických ministrů. A do hry tu  opět vstoupil pan Brouček a jeho nemoc. Do těchto chyb například patří protestní rezignace řady ministrů demokratických stran z jejich funkcí. Pokud by totiž ministři nerezignovali, komunisté by museli použít sílu, a to by probralo a možná i vyzvalo k akci českou veřejnost.

Možná varianta reakce tu ze strany demokratů byla. Například mohla proběhnout mobilizace loajálních vojenských velitelů (armáda byla v té době nadstranická) a Sokola. Jenže demokraté se spolu za pomoci „broučkismu“, který se v  Česku objevil už během nacistické okupace, v podstatě vzdali bez boje.      

Československo bylo jedinou zemí bývalého východního bloku, ve které po konci druhé světové války nebyli přítomni sovětští vojáci. Čím bylo specifické?

Československo mělo skutečně zvláštní status, a to po všech stránkách, nejenom co se týče nepřítomnosti sovětských ozbrojených sil. Vládu tehdy sice vedl Klement Gottwald jako premiér, polovinu ministrů ale tvořili komunisté, polovinu zástupci zbytku demokratických stran. Mezi těmito subjekty panovala zvláštní rovnováha. Pravda ovšem je, že od léta 1947 se Rusko vzpíralo Marshallovu plánu. A rovněž se snažilo vytvářet silný tlak nejen na Čechy, ale i na Finy či Poláky, aby plán předestřený Američany nepřijali. Jenže Rusko složení tehdejší české vlády nenadiktovalo. Puč provedli čeští komunisté, nikoliv Sověti.  

Čelil Gottwald ze strany Sovětů nějakému tlaku, aby do země ruské vojáky vpustil?

V únorovém puči nehráli ruští vojáci žádnou roli. Cílem bylo, pokud se na to podíváme z pohledu Sovětů, v podstatě zachovat ten puč jako vnitrostátní záležitost, ke které by hypoteticky došlo skrze parlamentární způsoby a bez jakéhokoliv přímého vměšování ze strany Ruska. 

Jak to, co se v únoru 1948 v Československu seběhlo, vnímal tehdejší americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt?

Steinhardtova role byla minimální. Myslím si ale, že ho smělé a hlavně brilantně provedené plány komunistů, jak zneužít slabin demokratů a změnit vládu bez použití násilí, spíše překvapily.  

Západní mocnosti se po válce netajili tím, že Sovětský svaz vnímaly jako jasného nepřítele, a to již před rokem 1947, a tedy i před únorovým pučem v Československu o rok později. Jenže Československo bylo přece jenom v té době poněkud zvláštní případ. Změnil se nějak pohled na něj ze strany Západu po únoru 1948? 

V tomto ohledu existují mezi západními mocnostmi určité rozdíly, jak koneckonců ukazují memoáry jejich tehdejších lídrů. Některé země začaly vést studenou válku v roce 1946, další až o rok později a některé skutečně až po únorovém puči.

Klíčovou událostí bylo ale setkání Kominformy (Informační byro komunistických a dělnických stran založené v roce 1947, pozn. redaktora) na podzim roku 1947. Na něm byli čeští komunisté zbytkem kritizováni za užívání metod parlamentní demokracie k dosažení socialismu.

Jenže musíme si uvědomit, že únorový převrat měl obrovský dopad na všechny tehdejší lídry západního světa. Během jediného roku bylo kvůli puči v Československu a berlínské krizi (politickému tlaku Sovětů, kterým působili na Západní Berlín) utvořeno NATO, aby se podobná převzetí moci už neopakovala. Vytvoření NATO pomohlo zachránit zbytek Evropy a představovalo jednu z nejlepších věcí, které Amerika kdy udělala.  

Existovaly v té době na straně Západu nějaké konkrétní plány, jak Československo z oblasti zájmu Sovětů případně dostat?

To bych neřekl. NATO uznalo Československo jako jednoho ze členů ruské aliance. V roce 1968, když se Češi pokoušeli bojovat proti carské formě ruského socialismu, nemohlo americkému prezidentu Lyndonu Johnsonovi, který se těšil na dohodu se Sověty kvůli smlouvě SALT (dohoda o omezení strategických jaderných zbraní, pozn. redaktora), na osudu pražského jara a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa záležet méně.

A v Praze došlo vlastně v té době k tomu samému, k čemu došlo i v roce 1948. Opět tu, řekněme, masarykovský duch antikomunismu kapituloval tváří tvář fenoménu pana Broučka, zbabělosti, statečným, ale planým řečem vedeným v hospodě u piva.

A lekce, kterou si z toho můžeme vzít? Malé národy musejí odmítnout „broučkismus“ a spolehnout se na svou vlastní vnitřní sílu, aby vzdorovaly agresi. Finům se to podařilo během zimní války, kdy vzdorovali SSSR a později utnuli v zárodku puč, který v zemi připravovala tamní komunistická strana. Rusové si byli dobře vědomi toho, že pokud by ve Finsku intervenovali, Finové by bojovali a pro Sovětský svaz by to případně bylo velmi drahé vítězství. 

Jaká byla v únoru 1948 role prezidenta Beneše?

Z mého pohledu nepříliš pozitivní. Prezident Beneš nebyl prezident Masaryk. Kdyby byl v té době na Hradě Masaryk, tak by proti komunistům zorganizoval ozbrojený odpor. Jenže jak všichni víme, v tomto ohledu a ve smyslu určité rozhodnosti jsou důležité osobnostní rysy. Já Beneše považuji doslova za zosobnění „broučkismu“. Beneš vlastně Masarykova ducha vzdal hned dvakrát, v roce 1938, kdy Československo čelilo nacistické agresi, a o deset let později tváří tvář únorovému puči. Samozřejmě že pro něj Benešovi příznivci hledají omluvy. Zmiňují například, že byl nemocný. To, co ale neříkají, je to, že byl Beneš objektem vydírání ze strany důstojníků KGB, kteří do Československa dorazili 25. února.  

Ono se často říká, že Češi v sobě mají ducha Jana Husa, že jsou schopni se za své názory a víru nechat zaživa upálit stejně jako to udělal on. V tomto smyslu lze chápat například Jana Palacha. Jenže v souvislosti s českou náturou se hodně zmiňuje i Haškův Dobrý voják Švejk. A Švejk je vlastně takový chlapík, který je schopen použít všechny možné triky jenom na to, aby přežil. Jenomže Švejk není typ člověka, který by bojoval za svou zemi proti cizím okupantům.  

To, na co se nicméně zapomíná, je ale duch „broučkismu“, respektive onoho maloměšťáctví, zbabělosti, které je vidět právě na postavě pana Broučka, jak ji Svatopluk Čech vytvořil. Setkal jsem se s ním naneštěstí i mezi některými čelními představiteli disentu a Charty 77. Vím o tom, že tam byli lidé, kteří v poklidu chodili na pivo s důstojníky StB, kteří je sledovali, a ti samí lidé vychvalovali filozofa Jana Patočku. Někteří z nich trpěli ve vězení jako například můj hrdina Václav Havel. Ale byli tam i jiní, kteří klidně spali s manželkami těch za mřížemi. Některé z nich jsem poznal velmi dobře a přezdívám jim „pan Brouček“.  

Jakou mělo Československo v roce 1948 šanci?

Jedinou šancí tehdy bylo, aby čeští politici i občané podnikli to samé, co čeští legionáři v roce 1920 v Rusku, a sice aby bojovali s Bolševiky. Překvapivě to byli právě legionáři, kteří mezi lety 1918 a 1920 ukázali, že Češi a Slováci jsou ochotni a zároveň schopní bojovat v zahraničí za své vlastní národní zájmy. Co se ale týče obrany jejich vlastní domoviny, tak v té selhali, a to hned třikrát, v roce 1938, 1948 a nakonec i v srpnu 1968.  

Dr. Ing. Jiří Valenta (nar. 1945)

Jiří Valenta se narodil v Česku za druhé světové války v česko-židovské rodině postižené holokaustem. V šedesátých letech studoval spolu s Milošem Zemanem na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 1968 opustil Československo v reakci na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Do USA se dostal v roce 1971 ve věku 25 let.

Mezi lety 1976–1985 pracoval jako pedagog na Námořní postgraduální škole v Monterey, kam se dostal prostřednictvím výběrového řízení na doporučení otce političky Madeleine Albrightové, dr. Korbela. Na škole vyučoval sovětská a východoevropská studia. Jeho studenti se v té době rekrutovali z řad budoucích diplomatických atašé, příslušníků zpravodajských služeb, námořnictva a letectva. Jedním z Valentových studentů byl i americký špion Arthur Nicholson, který byl v roce 1985 zastřelen sovětskou hlídkou během výzvědné mise na území NDR. Kromě toho Valenta vyučoval i na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře (1984), na univerzitě v Mexico City (1986) a na Institutu politických věd při univerzitě v německém Kielu (1996).

V roce 1986 Jiří Valenta na univerzitě v Miami založil Institut sovětských a východoevropských studií (ISEES). Jiří Valenta je mezinárodně uznávaným expertem v oblasti mezinárodních vztahů, přičemž svůj hlavní zájem obrací na ruskou vojenskou strategii a spory mezi velmocemi. Zaměřuje se na problematiku postkomunismu a velmocenského rozhodování.

V minulosti byl například konzultantem v Bushově a Reaganově administrativě. Kromě toho radil i prvnímu prezidentu České republiky Václavu Havlovi. Za Havlova úřadování působil mezi lety 1991–1992 jako ředitel Ústavu mezinárodních vztahů zřízeného při českém Ministerstvu zahraničí.  

V roce 2005 kvůli svému působení v Ústavu mezinárodních vztahů obdržel stříbrnou medaili Jana Masaryka za „přínos podpoře a udržení vzájemných vztahů mezi Spojenými státy Americkými a Českou republikou“.

Jiříi Valenta v současnosti působí jako seniorní výzkumník Centra strategických studií (BESA.-SADAT) Bar Ilanské univerzity v izraelském Tel Avivu. Současně je i prezidentem Institutu postkomunistických studií a terorismu v Miami na Floridě.

Je autorem řady publikací, mimo jiné i knihy o sovětské intervenci do Československa v roce 1968

Více informací o Jiřím Valentovi a jeho práci naleznete na stránkách jvlv.net.