Prezident Miloš Zeman se rozhoduje, zda bude podruhé kandidovat. Je jeho rozhodnutí a pak i výsledek volby důležitý mezník, který určí další fungování této země, nebo vzhledem k významu jeho funkce fakticky o nic nejde?

Funkce prezidenta republiky, i když jeho pravomoci jsou omezené, je význačná tím, že reprezentuje stát. Nejde o žádné zvraty, ale pro občany je v té souvislosti důležité, aby stát reprezentovala výrazná osobnost s republikou a občany spjatá, a nikoli gumově úslužný kariérista, který by se hrbil před zahraničními protektory, nebo nějaká trapná figurka.

Nejobecněji řečeno, v čem Miloš Zeman jako prezident české společnosti prospívá a v čem jí škodí?

Nemyslím si, že by současný prezident něčím republice vysloveně škodil. Takové riziko nepochybně hrozilo v případě Karla Schwarzenberga, který projevoval a projevuje pozoruhodnou servilitu ke Spojeným státům, NATO a Evropské unii. Mám k současnému prezidentovi řadu výhrad, jsem kritický k některým jeho krokům, ale nedá se mu upřít, že je výraznou osobností se silným vztahem k české státnosti a k občanům.

U Zemana se střídaly z hlediska důvěry veřejnosti průšvihové periody – evergreenem se staly zvláště kauza Peroutka či Mynářova bezpečnostní prověrka. Později to byla aféra s neudělením vyznamenání pro pana Jiřího Bradyho a kauza údajného vydírání hradního protokoláře Jindřicha Forejta. Číhá podle vašeho soudu někde na prezidenta průšvih, který mu případnou kandidaturu může totálně zbortit? A co říkáte na to, že se Miloš Zeman pustil do kritiky zrušení poplatku za pobyt v nemocnici? Podle něj prý stovka denně za hospitalizační poplatek nikoho nezabije...

Debaty o tom, co řekl nebo neřekl o novinářích, nakolik se vyjádřil výstižně či nepřesně, nebo aférky s bezpečnostními prověrkami hradních úředníků jsou žabomyší tahanice. Nakonec ta novinářská kauza skončila tím, že soud shledával u Ferdinanda Peroutky jisté prvky antisemitismu. Těžko tedy hodnotit, kdo nakonec měl ve sporu navrch. A co se týče bezpečnostních a jiných prověrek? Proti zájmům republiky jdou a leckdy i kriminálně tunelují veřejné prostředky ti, kdo mají čistá lustrační osvědčení a mohli nebo mohou se prokazovat nějakým cárem papíru formálně potvrzujícím jejich bezpečnostní prověrky. Kauza Brady pak byla velmi nechutná aféra předsedy české odbočky Sudetoněmeckého landsmanšaftu, ministra kultury Daniela Hermana, který měl tu drzost domáhat se nestydatým způsobem státního vyznamenání pro svého příbuzného. Prezidenta republiky nelze dost dobře vydírat či nějakým pseudopolitickým nátlakem si na něm vynucovat, aby vyznamenal toho či onoho příbuzného. Kandidátů mohou být každoročně tisíce a není nejmenší důvod, aby se někdo z úředníků státu sprostě domáhal přednosti pro své známé či příbuzné. Co se ale týče prezidentovy kritiky zrušení stokorunové pokuty za den pobytu v nemocnici, to je skutečně hrubý úlet, v tom s ním nemohu v žádném případě souhlasit. Ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění je dnes bohužel porušováno a prolamováno nejrůznějšími neústavními poplatky a doplatky. Nemyslím, že by právě prezident republiky, který má ze zákona nárok na vše zdarma, měl jít proti ústavnímu právu občanů na bezplatnou zdravotní péči.

Dá se souhlasit s tvrzením, že venkov má Zemana raději než město, ti starší spíše než ti mladší, ti chudší spíš než ti bohatší?

Nejsem příznivcem takových zjednodušujících soudů. Česká společnost je dnes samozřejmě rozdělována řadou nepříjemně a často velmi nespravedlivě se prohlubujících sporů a sociálních přehrad. Takovými přehradami jsou i rozdíly majetkové, rozdílné nároky na život ve městě a na venkově, existují přirozeně i rozdíly generační. V mnohém ale tyto rozdíly až příliš vyostřují některé politické strany a média. Za přiblblé kampaně založené na sloganech, že lepší je být mladý, zdravý a bohatý než starý, nemocný a chudý, nesou svými postoji lví díl odpovědnosti právě média, včetně veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu. Zejména idiotské stavění mladých proti starým a oslavování a preferování takzvaných vyvolených elit proti zbytku společnosti k ničemu dobrému vést nemůže. Naposledy i ve Spojených státech mediální kampaň založená na podobných předsudcích selhala a voliči volili jinak, než jim to doporučovala a na sociálních spekulacích odůvodňovala média.

Máte pocit, že by se měnil vztah médií k Miloši Zemanovi? Platí ještě vzorec „Zeman řekne něco skandálního, média rozjedou cirkus a Zeman se jim směje“? Anebo už to novináře přestalo bavit?

To není otázka pro mne, na to si musí odpovědět konkrétní novináři a média, zda a proč je to baví, a ti, kdo je k takovému cirkusu ze svých politických nebo jiných zájmů podněcují. Prezident je v některých případech k tomu, aby si naběhli, povzbuzuje, ale novinář by měl zachovat jistou kulturu, věcnou střízlivost, a nikoli vyrábět a nafukovat žabomyší války proti hlavě státu.

Není zrovna málo sportovců, herců, umělců, ale i vědců či intelektuálů, kteří se proti Zemanovi veřejně ohrazují. Jen v poslední době to byli například Jan Kraus, Vavřinec Hradílek, Gabriela Koukalová, Leopold König, ale i další. Čím to je? Proč nemůže jít ve stopách Václava Havla?

Václava Havla také nepodporovali všichni. Mnozí se k němu lísali z vypočítavosti, tak jako k jeho předchůdcům. A nebylo málo těch, kdo se jen trpně přizpůsobovali a pluli s proudem, protože to bylo výhodné. Ti, kdo měli vůči Havlovi výhrady, riskovali, že se stanou terčem nenávistných mediálních kampaní nebo moderní cenzury. Ozvat se veřejně proti Václavu Havlovi dlouho znamenalo i vysoké existenční riziko. A tak je dobře, že dnes už nemusí mít ti, koho jste jmenovala, strach kritizovat prezidenta. Ale právě proto, že už zase se kritizovat prezident může, měla by mít kritika určitou kulturu, neměla by být kariéristická, vulgární nebo podlá. Někteří prezidenta, ať už je to ten, nebo onen, zbožňují, jiní jej zatracují. Takový je život. Někdo k té funkci i osobě, která ji zastává, přistupuje racionálně. Nejvíc by se ale měla hlava státu obávat toho, že skončí jako privilegovaný, od života odtržený arogantní papaláš, jako se to stalo Václavu Havlovi, nebo že bude občanům lhostejnou figurkou. Miloš Zeman se zatím obojímu do jisté míry vyhnul.

Zeman, Babiš a ČSSD – to je jistý politický trojúhelník. Podpoří Babiš Zemana tak, aby ho přitom nestavil do popředí jako svého kandidáta? Jak to vidíte svou optikou – podpoří ČSSD Zemana, anebo ho bude chtít spíše „zapřít“?

Netroufám si věštit z křišťálové koule. Vztah Zeman Babiš je ryze pragmatický, založený na vzájemném respektu dvou silných figur a na jejich vzájemně výhodném dohadování a domluvě o naplnění zájmů jednoho nebo druhého. Vztah ČSSD k prezidentovi republiky je ale dnes nenormální. ČSSD bude mít vůči Miloši Zemanovi nepochybně jistý blok, pokud budou její politiku určovat Bohuslav Sobotka a jeho poskoci, sponzoři a šíbři kompromitovaní aférami typu Sobotkovy tunelářské privatizace OKD, dokud budou v zákulisí lidé s vysokou nenávistí k Miloši Zemanovi typu neúspěšného a všeho schopného Vladimíra Špidly.

Miloš Zeman se raduje, že má dobré vztahy s prezidentem Ruska a Číny a teď, navíc, i s prezidentem USA. Raduje se právem? Může návštěvu USA obrátit ve svůj triumf?

Budování perspektivních mezinárodních vztahů republiky není o triumfech jednotlivců, byť by to byl prezident. Spíše je to o dlouhodobé trpělivé orientaci na posilování spolupráce ve věcech shodných zájmů. Jsem přesvědčen, že z dlouhodobé perspektivy nám prospívá právě budování dobrých vztahů se všemi významnými partnery. Nějaká jednostranná servilní nebo konfrontační orientace na tu či onu velmoc dobrá pro republiku určitě není. Je nutné se ptát, co České republice přinesla servilní politika Václava Havla vůči Spojeným státům, jeho lokajská podpora amerických agresí v Iráku a jinde a naproti tomu jeho nenávistné projevy vůči Rusku a Číně. Už Václav Klaus pochopil, že služebná a na druhé straně účelově konfrontační havlovská politika je z pohledu zájmů a potřeb českých občanů na mírové a spolupracující Evropě a mírovém spolupracujícím světě vyloženě anticivilizační a hrubě škodlivá. To, že současný prezident dokáže věcně jednat a kvalifikovaně vystupovat v zájmu republiky ve vztazích nejen s třemi velmocemi, které jste uvedla, nezbývá než ocenit.

Prezidentští kandidáti, kteří se hlásí nebo se o nich mluví: Michal Horáček, Marek Hilšer, Jiří Drahoš, Martin Stropnický, Jaroslav Kubera. Koho z nich se má Zeman obávat? Je vám osobně někdo z nich sympatický?

Troufám si tvrdit, že ten, kdo by měl zaujmout postavení prezidenta republiky, by měl být nespornou veřejnou, politickou osobností s patřičnou autoritou. A měl by být jako takový vnímán již daleko dříve, než se rozhodne kandidovat. Volba prezidenta republiky by neměla být soutěží figurek vytahovaných z klobouku, komickými dostihy ambiciózních kariéristů, bavičů nebo lidí, třeba i jinak úctyhodných nebo ve svém oboru významných, kteří by se k veřejné a politické aktivitě probudili až pár měsíců před volbou. Z těch, koho jste jmenovala, mám-li být otevřený, jsem si zatím nevybral.

Premiér Bohuslav Sobotka nedávno naznačil, že bohumínské usnesení, které zakazuje spolupráci s komunisty, je již přežité a že by tedy mohl nastat čas začít s komunisty spolupracovat i na vládní úrovni. Jaké z toho máte coby bývalý předseda KSČM pocity?

Nemohu současnému premiérovi v ničem věřit. Desetitisícům podvedených nájemníků bytů a havířům OKD před minulými volbami sliboval, že se jich stát zastane. Sliboval voličům, že po volbách přehodnotí nemravné a nespravedlivé církevní restituce či spíše nemravný stotřicetičtyřmiliardový dar pravice katolické církvi. Co z toho myslel vážně, když pro to po volbách nehnul ani prstem? Slovo předsedy ČSSD v případě Bohuslava Sobotky mnoho neváží. Současnému předsedovi ČSSD už dlouhou dobu teče do bot a tak dnes dělá nejrůznější návrhy na všechny strany. Může sice zatím spoléhat na pozoruhodnou přízeň a někdy až velmi podezřele slepou toleranci některých významných médií, zejména České televize, za normálních okolností by ale v demokratické politice člověk, který je spojen s hanebnou a podvodnou privatizací OKD a bytů OKD, už dávno musel skončit. A přitom aféra OKD je jen jeden z řady temných stínů, které se za dnešním premiérem táhnou. V ČSSD nepochybně jsou i schopní a slušní politici, schopní držet slovo, kteří se neumazali a kteří by byli ochotni dělat dobrou levicovou politiku ve prospěch občanů a českého státu. S takovými, co stojí za svým slovem, jsem nikdy neměl problém jednat a spolupracovat ve věcech programově shodných nebo blízkých. Mám ale značné pochyby, že se do voleb nebo alespoň po nich na takovou racionální a pro českou společnost potřebnou spolupráci stran, které se hlásí před volbami k levicovým programům, dostane.