V poslední době se mluví – více než kdykoli za těch už téměř devět měsíců – o tom, jak by bylo možné ukončit válku na Ukrajině. Co o tom soudíte?

Odpovím s odkazem na svoji zkušenost. Jako dítě jsem konec války prožil na hranici Sudet, kde se lidé báli, že případný atentát na Hitlera ukončí jeho běsnění a osvícené Německo ukončí válku, ale zabraná území posvěcená mnichovskou dohodou mu zůstanou. Stejné obavy asi mají Ukrajinci, když se za jejich zády mluví o ukončení války a kdy anexe zabraného území posvětilo jakési (pseudo)referendum sebeurčení. Jinou analogii nabízí současný trend vyhladovět a jinak ničit obyvatelstvo zpustošením ukrajinské infrastruktury.

Obdobně tak Stalin v roce 1929 odstartoval drastickou kolektivizaci zemědělství a následný „hladomor“, gradující v zimě 1932–1933, si na úrodné Ukrajině vybral čtyři miliony obětí, nepočítaje šest milionů nenarozených dětí. Nebylo tehdy divu, že v první vlně vítali Ukrajinci agresi Německa na přelomu čtyřicátých let jako osvobozování. Prostě historické běhy krutovládců nejsou moc nápadité, protože se jen opakují, a to jen v jiné podobě a možná v hrůznější formě, která dnes zasahuje celý svět.

Ukrajina se statečně brání, ale bez vojenské pomoci Západu by už jistě byla v područí Ruska. Je to pro západní země a především velmoci otázka i vlastní důvěryhodnosti?

Opět něco z historie. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a vyhlášení samostatnosti Ukrajiny zůstala na jejím území cca třetina jaderného arzenálu bývalého SSSR, což z ní vlastně dělalo třetí nejmocnější jadernou velmoc. Na základě tzv. budapešťského memoranda v roce 1994 se Ukrajina stala signatářem smlouvy o nešíření jaderných zbraní a výměnou za bezpečnostní záruky ukrajinské samostatnosti velmocemi Ruska, USA a Velké Británie se vzdala svých jaderných zásob. Takže jaksi vyplývá, že pomoc Západu vlastně nahrazuje selhání jeho garance ukrajinské nezávislosti a tak nějak alespoň splňuje i závazek udržení její působnosti.

Představme si situaci, kdyby si Ukrajina výzbroj ponechala a měla k dispozici i související rakety dalekého doletu. Pak by třeba na bombardování hlavního města Kyjeva, agrese nazvané Ruskem jako speciální operace, mohla Ukrajina recipročně odpovědět a použít rakety proti samotné Moskvě, což by Rusko jistě nazvalo terorismem. I nukleární vyhrožování by probíhalo na jiné úrovni a svět by se možná divil, k čemu všemu by mohlo bývalo dojít. Dnes je to jinak. Kdysi usnadnilo ukončení války s Japonskem svržení dvou jaderných bomb, a tak v analogii dnes zmiňuje Putin stejný argument, když vyhrožuje zničením nějakého malého města na Ukrajině, čímž si myslí, že by podpořil mírová jednání. Že by se historie i tady opakovala?

Když jste připomněl Rusko jako jednoho z garantů nezávislosti, co mohlo být tím silným motivem k porušení smlouvy?

Opět analogie. Německo po prohrané první světové válce přišlo o území a cítilo se podvedené a ošizené tehdejší mírovou smlouvou. To evokovalo následné znovuvybudování jeho mocenského postavení vyúsťujícího ve druhou válku. Sovětský svaz se rozpadl po prohrané studené válce a přišel o vazalské státy Pobaltí a Ukrajinu. Asi se cítil stejně ošizen vývojem událostí, což vyvolalo snahu vybudovat předchozí velmocenskou dominanci podbízenou velmocenskými choutkami prezidenta. Stejně jako tehdy v Německu, kdy občané souhlasně hajlovali, tak dnešní Rusové stejně tak masově přikyvují pro nás nepochopitelným idejím a akcím. Z předchozího řečeného vyplývá, že vlastně žádným úmluvám nemůžeme věřit a že svět je v područí nezodpovědných reformátorů a jejich velmocenských pocitů – svět se zbláznil, jak jsem už naznačil dříve.