V těchto dnech vám vychází další kniha s poněkud provokativním názvem „PROSTITUTI, oči žalují“. Můžete přiblížit, o čem pojednává, zda se bude jednat také o energetice?

Kniha je již v prodeji na pultech knihkupectví. Je to moje sedmá kniha, pokud nepočítáme brožurku „Na prahu vězení“, prvotinu, která je neprodejná a vlastně jsem ani v té době netušila, že ještě někdy něco napíši. V nové knize není o energetice ani zmínka. Nenajdou tam nic z této oblasti ani ti, kteří umějí číst mezi řádky. Anebo najdou? Co se týká děje knihy, je to opět nastavení zrcadla společnosti, tak jako u předcházejících knih. Dokonce jsem se setkala se dvěma na sobě zcela nezávislými názory lidí, kteří tuto knihu svým dějem přirovnali k žánru „noir filmu“. Mám také první reakce mých „skalních“ čtenářů, kteří děj popsali slovy, „že se nemohli od knihy odtrhnout a přečetli ji jedním dechem, někteří za jednu noc“. Z toho mám radost, také z jejich povzbuzení, abych psala dále, že mé příběhy jsou čtivé, poutavé, ze života.

Provokativní název knihy, noir film… Myslíte, že bude příběh podnětem k filmu?

To si nemyslím, ačkoliv to potěší každého autora, pokud děj je natolik zajímavý, že si zaslouží zfilmování. Příběh „PROSTITUTI, oči žalují“ je natolik dějově silný, že si nemyslím, že někdo najde odvahu k jeho filmovému zpracování. Musíte vidět, jak jsou dnešní filmy financovány, jak a kým je ovlivněna distribuce těchto filmů. Někteří se mohou cítit nekonformně, někteří se dokonce bojí knihu číst. Co když je to o nich a jejich životě??? Tomu se musím opravdu zasmát, pokud by tyto pocity měly hrát nějakou roli k přečtení nebo zfilmování příběhu. Ale bohužel to tak je. Někteří si o sobě myslí, že to jsou právě oni, kdo jsou středem světa a vše se točí jen kolem nich. Opak je pravdou. Zrcadlo společnosti se nastavuje úplně všem, nikoli několika vybraným jedincům. Protože my všichni, bez rozdílu, jsme vinni za to, kam se společnost morálně dostala. My všichni jsme to připustili.

Mnozí lidé dávají přednost tzv. klasice, ačkoliv když se jich zeptáte, co tím myslí, tak to již definovat neumějí, stejně jako neumějí definovat, co je ke klasice, k jakému žánru vlastně poutá. Kdo z nás dokáže přečíst knihu o pěti stech stránkách a neztratit přitom děj, jména postav. Kolik mladých má v dnešní uspěchané době čas tyto knihy číst? A my starší je máme přečtené… K mé knize „Béďa, povolání syn“ jsem zaznamenala reakci jedné z mých čtenářek, že by to měla být „povinná četba“.