Když jste jako senátorka čelila takovým výhružkám, nelitovala jste, že jste svůj hlas dala Václavu Klausovi? Nebo později, když vyhlásil kontroverzní amnestii, která zamezila stíhání těch největších podvodníků a tunelářů? Nevyčetl vám tuto volbu někdo z vašeho okolí?

Tuhle moji volbu mi vyčetlo hodně lidí, kteří měli jiný názor než já. V souvislosti s amnestií Václava Klause musím říci, že jsem byla také zklamaná. Ne že bych litovala svého hlasu, ale nerozuměla jsem tomu, co se stalo. Ta rozsáhlá amnestie mi k bývalému prezidentovi nějak neseděla, dodnes si nedokážu vysvětlit, proč k ní došlo.

Václav Klaus vystupoval a stále vystupuje proti postupům Bruselu, odmítal dlouho podepsat Lisabonskou smlouvu, na řadu problémů, které dnes vyplouvají na povrch, už tehdy hlasitě upozorňoval. Když vidíte, co se dnes v Evropě děje, dáváte mu za pravdu?

To jsou věci, v nichž jsem s ním byla už tehdy zajedno. Na Evropskou unii jsme měli a máme shodný názor, myslím si, že Evropská unie nás čím dál víc svazuje a nařizuje. Není to už jen o spolupráci, ale o restrikcích a nařízeních, a pokud je nesplníte, tak vám hrozí pokuty a sankce. V tom měl Václav Klaus pravdu, dnešní vývoj tomu nasvědčuje.

Máte na mysli povinné kvóty, které nakonec neprošly, nebo tvrdé sankce proti zadluženému Řecku?

Tehdy jsem viděla problém v Lisabonské smlouvě, která nakonec Parlamentem prošla. Ale kvůli přijetí Lisabonské smlouvy se váha České republiky v Evropské unii úplně vytratila. To znamená, že dneska v souvislosti s Řeckem stačí kvalifikovaná většina pro to, aby si prohlasovala cokoli. Když se velké státy domluví, přehlasují ostatní státy. I když například s ručením za překlenovací úvěr Řecku nesouhlasily Velká Británie a Česko, schválilo se, že se budou garantovat nějaké záruky a jde to i na vrub České republiky. To znamená, že budeme muset dělat, co nám v Bruselu řeknou.

Exministr financí a místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek ale poukazuje na to, že máme ručit jen za desetinu částky, kterou Česká republika dostala za dobu svého členství od Evropské unie. A že je to vlastně ta nejmenší solidarita, kterou můžeme udělat. Není to pravda?

Chápala bych to v případě nějaké živelní katastrofy nebo něčeho podobného. Ale když někdo dává pořád někomu peníze, i když ví, že je nesplatí, je to něco jiného. Je hezké, že teď jde jen o záruky. Ale co když se Řekové dostanou do situace, že znovu nebudou splácet? Tak to prostě ty státy budou muset zaplatit. Když Řecko nemá na splácení svých dluhů, nevidím jako dobré řešení mu půjčovat další peníze. Mám pocit, že si Řecko žije na vysoké noze, ale banky mu stále půjčovaly a půjčovaly, aniž se ptaly na ekonomiku státu.

Jako bývalá předsedkyně Sdružení místních samospráv ČR jste viděla, že do předlužení se dostaly i mnohé obce, když se zaručily za nějaké rizikové podnikatelské aktivity nebo rozestavěly nějakou stavbu a pak na ni neměly. Ani prodej obecního majetku nestačil na dluhy, budou je splácet léta. Dá se to srovnat se situací státu jako Řecko?

Hodně se mluví o několika obcích v Česku, kde musely prodávat obecní majetek, aby nějaké peníze dostaly. Myslím, že dodnes nemají srovnané závazky, ale musely si to samy řešit. Vím, že teď probíhá dokončení reformy veřejné správy, kterou zaštiťuje Ministerstvo vnitra, funguje i pracovní výbor pro platební neschopnost samospráv, který má eliminovat riziko, aby se samosprávy do platebních neschopností dostávaly. Když to srovnám s Řeckem, nevím, jestli Řecko řídili odpovědní představitelé a zda parlament slepě schvaloval, co jim vláda předložila. Je to jednoduché, když se zvednou důchody, je to na úkor státního rozpočtu. Máme také vysoký státní dluh, i když méně než jiné státy, ale vysoký je, a každé zvýšení důchodů nese budoucí náklady. Zvýšit penze je velmi líbivé, ale když to některá politická strana navrhne a odsouhlasí, zakládá na dluh svým nástupcům, kteří nemohou nic dělat, musejí to vyplácet a hledat zdroje na to, aby penze měli z čeho vyplácet.