Před několika dny jste se vrátil z muslimské náboženské poutě v Iráku, kde jste jako arabista zkoumal tamní zvyky. O jakou pouť se jedná? Jaké regiony jste navštívil?

Na Západočeské univerzitě máme projekt výzkumu šíitských náboženských obřadů a poutí. Největším shromážděním lidí na světě by podle dostupných zdrojů měl být svátek Arbaín, česky čtyřicet, podle toho, že trvá čtyřicet dní. Během čtyřiceti dnů jdou poutníci pěšky po různých trasách do města Karbalá v Iráku. Tam se nachází hrob imáma Husajna, vnuka proroka Muhammada, který patří mezi přední mučedníky šíitské větve islámu. Tuto pouť jsme s několika kolegy absolvovali již loni, kdy jsme šli pěšky s davem několika milionů lidí z města Nadžafu do města Karbalá. Letos jsme tam jeli o něco dřív, abychom unikli davům a mohli provádět výzkum přímo ve svatyních měst Nadžáf a Karbalá. Bylo to docela zajímavé a člověk Irák vidí přece jenom trochu jinak, když jím prochází pěšky, než když o tom čte doma v novinách. 

Irák je jednou ze zemí, ze kterých evropské země přijímají uprchlíky. V minulém rozhovoru jste mi sdělil, že se tam ale lze v určitých částech pohybovat zcela bezpečně. Jak je to tam tedy ve skutečnosti s tou bezpečností? Mohou se běžní lidé cítit v nebezpečí? Změnila se nějak ta míra bezpečnosti v Iráku mezi vašimi návštěvami?  

Ano, po loňské první zkušenosti jsem říkal, že je Irák země, kde přinejmenším v některých oblastech mohou jeho občané najít bezpečné útočiště, i když třeba nejsou v bezpečí v jiné z oblastí své vlasti. Do určité míry si to myslím i dnes, ale po své druhé návštěvě jsem tento názor trochu korigoval. Irák je vnitřně hodně rozdělený. To, že se někomu žije bezpečně v jedné jeho části, nemusí znamenat, že když se tato část destabilizuje, může se svou náboženskou a etnickou příslušností přesídlit do jakékoliv jiné oblasti státu a žít tam v naprostém bezpečí. Myslím si, že je to zvenčí dost komplikované a špatně pochopitelné. Také si myslím, že problematika bezpečnosti v Iráku je časově velmi proměnlivá záležitost a že každý uprchlík by měl být zkoumán individuálně. Jenomže my na to bohužel nemáme kapacity. V zásadě nicméně na tomto přístupu trvám. Mezinárodní ochrana by se neměla udělovat takzvaně en bloc, podle toho, ze které země daný člověk přichází. Potřeba azylu je vždy individuální záležitost.

V Iráku se tedy navzájem masakrují jednotlivá etnika a zástupci náboženských směrů mezi sebou?

Ano a do toho je tam vidět silné zahraniční vměšování, které podle svých zájmů vždy některou z mnoha stran konfliktu podporuje, financuje a radikalizuje.