Pane režisére, epidemie koronaviru omezila setkávání mezi lidmi, dá se říci, že se život v určitém smyslu tak nějak zastavil. Jak vy v téhle „koronavirové době“ žijete?

A víte, že docela dobře? Jsem zalezlý doma na jihu Čech, v lese pod pařezem, jak říkám, a doufám, že mě tady ta fucking korona nenajde. Jsem poslušen všech doporučení a příkazů, nereptám. Mám co číst, co jíst, hudbu k poslechu, televizi k povzbuzení adrenalinu (úsměv)… teď zase rostou bedly, klouzky a václavky, takže každý den houbová dobrota. V pohodě. A že nemůžu mezi lidi? To mě věru netrápí. Jsem rád sám se sebou, dovedu si udělat příjemný den. Člověk se musí vždy na něco těšit – mít radost, že se vůbec ráno probudil, a když prší, že porostou houby, na dobrou snídani, na četbu, na oběd, na „vodorovné přemýšlení“ po něm, na procházku do lesa. Na podvečerní soutěž Kde domov můj se skvělým Alešem Hámou, na zajímavý dokument či koncert, prostě je toho tolik, z čeho si můžu vybrat! Proto nebrblám, a tudíž mám pořád hezké dny.

Nestýkáte se vůbec s nikým?

Jsem tu s bratrem a švagrovou, vedle fajn sousedi, na zahradě veverky, za plotem sousedovi psi, se světem jsem spojen jen mobilem a e-maily, to stačí. Na vratech cedule „Koroně a jí podobným vstup zakázán!“ Dvakrát týdně přijede na náves pojízdná prodejna, chleba, mléko, paštika, sýr, někdy jogurt, vše. Uzeninu já nemusím, ale vejce ano. Nemít vejce třetí den, mám absťák! A rajčatovou šťávu. To mně bohatě stačí. Švagrová je skvělá kuchařka, včera jsme měli lečo, které taky miluju, předtím čočku, houbovou omáčku, houbofleky, prostě nestrádám.

Když jsme spolu mluvili naposledy, tak jste říkal, že jste tento rok, a to i v létě, zrušil i všechny naplánované cesty do zahraničí...

Já je nezrušil, to ta potvora korona. Ano, s pohádkou Zakleté pírko jsem měl jet do uralského Jekatěrinburku, pak do Arménie, se známými dvakrát do své milované Itálie a na Krétu. A šup – sedím doma na jihu Čech a je mi taky dobře. Něco vám povím, stejně nejkrásnější místo na světě je dole na jezu u mlejna a na louce za ním. Nikde nikdo, vysoké letní nebe, řeka voní, ticho, svět je daleko, co víc si můžu přát? Tam se zastaví čas a všechno je jiné, úžasné!

Co ostatní sousedé v Hošticích? Jak to v nejznámější české vesnici v těchto dnech vypadá?

Teď jak po vymření. Zrovna včera u pojízdné prodejny jsme stáli v předepsaných rouškách a rozestupech a sousedka říká: to je hrozný, mně to připadá, jako by byla celá vesnice rozhádaná (úsměv). Nejvíc se teď potkáváme na hřbitově, který je u nás skoro vprostřed vsi. Připravuje se dušičková výzdoba, a tak na sebe sousedi přes hroby pokřikují, dozvědí se novinky, řeknou si, kdo co dobrého dělá k obědu, a zase zalezou domů. Venku sychravo, tak jaképak někde zdržování. Ale přes léto, v době míru, to tu bylo jak na Václaváku. Lidi jezdili do Hoštic o to víc, když nemohli k moři. A já je provázel a ukazoval, kde se co točilo, přidal nějaké veselé příhody z natáčení a hlavně – bylo pořád veselo! A o tom to je.

Na vesnici přece jen často lidé drží více spolu než ve větších městech. Pomáhají si lidé v této „koronavirové“ době? Pomůže třeba v Hošticích mladší soused nakoupit staršímu, aby ho neohrozila nákaza a podobně…?

Ano, to je pravda, lidi, hlavně starší generace, jsou tady pořád pospolu. Pomáhají si, berou to jako samozřejmost. I my jako děti jsme byli k tomu vedeni, abychom starším pomáhali, a to nějak zůstane v člověku nadosmrti. A je to dobře, taková sousedská soudržnost dává pocit jistoty a sounáležitosti, skoro bych řekl až rodinné. Dřív všechny ženské ve vsi byly tety, muži strejdové, jak jsme jim říkali, a bylo samozřejmé, že se všichni znali do devátého kolena. A pokračuje to dál – třeba sousedka Zdena začala hned na jaře pro všechny šít roušky, roznášela je po vsi; hned na to začaly šít i další ženské. Roušky visely na tyči u hasičárny, a kdo potřeboval, vzal si pro sebe i pro rodinu. Teď Zdena roznáší starým lidem řízky z bedel, aby si pochutnali, když už do lesa nevylezou. Kdykoliv někdo jede autem do Volyně či Strakonic a potká souseda, zastaví a ptá se, jestli nechce něco přivézt. Rozdávají si mezi sebou přebytky ze zahrady, tu dýně, tu papriky, okurky, zelí, brambory, houby z lesa. Funguje to pořád dobře.