Blíží se 17. listopad. Studentské protesty za nacismu jsou jakoby upozaděny takzvanou sametovou revolucí…

Myslím, že kritický odstup od událostí listopadu 1989, dílčí rozčarování ze společenského vývoje a aktivit mnohých protagonistů takzvané sametové revoluce, a především nové historické výzvy a příležitosti zcela logicky ústí v opětovné ocenění heroického vystoupení českých studentů a obětí následné nacistické perzekuce v roce 1939. Musíme opřít svoji národní existenci o pevné a nezpochybnitelné epizody národní paměti a tradice, které obstojí ve zkoušce času. Listopad 1939 byl prověřen. Šlo o opravdový projev národního vzepětí ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Listopad 1989 musí být ještě zvážen, abychom zjistili, zda byl z hlediska dějinného významu těžký, či lehký. Osobně dávám přednost pietě spjaté s tragédií roku 1939 před karnevalovým a lyrickým kýčem roku 1989.

Něžná nebo sametová revoluce jsou poměrně zvláštními pojmenováními událostí, něco takového je určitě česká specialita.

„Něžná“ či „sametová“ revoluce neexistuje. Je to historický mýtus. Skutečná revoluce je o vzpouře, krvi, utrpení, heroismu a boji. Která z těchto kritérií splňoval listopad 1989? Východní blok byl definitivně poražen ve studené válce, což stvrdila schůzka mezi Georgem Bushem a Michailem Gorbačovem na Maltě. Sovětský vůdce, který uvěřil svému vlastnímu kultu, poněkud naivně vyměnil hegemonii nad střední a východní Evropou za příslib západní hospodářské a technologické pomoci Sovětskému svazu, která se ovšem nikdy nerealizovala. Berlínská zeď padla za pasivního přihlížení velení sovětské armády. To byla symbolická kapitulace a konec východního bloku. V rámci Komunistické strany Československa se pravděpodobně určitá skupina s vědomím Moskvy pokusila odstavit konzervativní křídlo, ale další živelný vývoj jí přerostl přes hlavu. Následující sled událostí známe. Sám jsem je prožíval aktivně a se značnou euforií a nadějí. Ne, nebyla to revoluce, ale v zásadě zákonitá změna režimu v důsledku výsledku studené války.

Václav Havel a občanská společnost, je to přežitek, nebo úkaz v určitou dobu, který není třeba paušalizovat a znovu evokovat?

Bylo by nespravedlivé popírat obrovské vzepětí emocí v listopadu 1989 spjatých právě s osobou Václava Havla. Ocitl se zkrátka ve správný čas na pravém místě. To, co jsme tehdy mohli pozorovat v ulicích českých měst, nebyla ovšem žádná občanská společnost, která je prostředkem ideologické indoktrinace a vytváření paralyzujícího „falešného vědomí“. Bylo to skutečné národní společenství, naplněné pozitivní energií a historickým optimismem. Zrodila se mobilizující a osvobozující vize, která mohla dát českému národu obrovský rozvojový impulz.

To, že k tomu nedošlo, mělo několik příčin. Především jsme byli navzdory různým vzletným frázím západních státníků řazeni do mocenského bloku, který objektivně prohrál čtyřicetiletý konflikt. A jak prozíravě prohlásil keltský náčelník Brennus v roce 387 před Kristem po vítězství nad Římany: „Běda poraženým.“ Česká republika byla do nového evropského ekonomického systému začleněna jako závislá a využívaná periférie, jejíž produktivita, pracovní síly a potenciál měly primárně pomoci posílit zhoršující se výkonnost západoevropského hospodářství. Významná část místní politické elity, a to v čele s Václavem Havlem, si tuto skutečnost buď vůbec neuvědomovala, nebo zmíněné kolonizaci přímo napomáhala.         

K tomu, abychom se z této nedůstojné situace dostali, nepotřebujeme ideologickým aktivismem prosáklou „občanskou společnost“, ale sjednocené národní společenství vedené kompetentními a vizionářskými patrioty schopnými formulovat realistický program hospodářské, kulturní a společenské obnovy. Osoby odvolávající se či zneužívající pro své soukromé zájmy vykonstruovaný odkaz Václava Havla mezi ně nepatří.