Lidovec Daniel Herman jako první český ministr vystoupil v neděli na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Svůj projev v němčině začal slovy „milí krajané“ a během řeči též vyjádřil lítost nad násilnostmi na sudetských Němcích ze strany Čechů během odsunu. Komunisté Hermana vyzvali k rezignaci, řada dalších politiků ho ostře kritizuje. Jak na to nahlížet, bylo to správné gesto? Nebo je vůbec potřebné 71 let po válce se k těmto věcem vracet a omlouvat se? A máme se vůbec my za co omlouvat?

Bylo to nutné. Omlouvat by se Češi měli stejně, jako se již vícekráte jim omluvili sudetští Němci. První a v podstatě i poslední se z české strany omluvil za zvěrstva na sudetských Němcích generál Lev Prchala v 50. letech, pak už jen polovičatě Václav Havel, protože svou omluvu později, aby znovu dosáhl na křeslo prezidenta, desavuoval. Je nezbytné poválečné násilnosti na československých Němcích neoznačovat za pouhé výstřelky (exces = výstřelek), protože to nebyly ojedinělé události, jak se snaží veřejnosti namluvit čeští historici a politici, nýbrž systematický záměr českého státu decimovat Sudetoněmce. Obyvatelstvo českých zemí bylo na nadcházející mstu již předtím připravováno v československém vysílání BBC. Pár příkladů. 3. 2. 1944 prohlašujel Beneš v londýnském vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a Morava se na konci války stanou jevištěm „mohutného povstání“, které „musí znamenati u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný“. Z BBC 3. 11. 1944 vyzývá ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnouti po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.“ Ony výzvy československé exilové vlády k zabíjení směřovaly de facto proti ženám, dětem a starým lidem – muži byli na frontě nebo v zajetí. Ministr spravedlnosti československé londýnské vlády Jaroslav Stránský dne 28. 11. 1944 tvrdil, že „sudetoněmecké obyvatelstvo bude drasticky redukováno i bez oficiálního transferu“. Předpokládal, že v zemi bude panovat hlad, že Češi budou mít přednostní přístup k potravinám a očekával velmi vysokou úmrtnost v Sudetech. Jeho slova prozrazují, že se pro německé obyvatelstvo již tehdy chystaly příděly a koncentrační tábory. Byla to dobře promyšlená metoda, protože se nedalo čekat, že v zemi bude po válce nedostatek potravin; Wehrmacht zřídil v protektorátu velké zásoby potravin a stav dobytka byl vyšší než v roce 1938. Po válce dostávalo Československo potravinovou pomoc od UNRRA, a to pro 14 300 000 obyvatel, tedy přijímalo pomoc i pro československé Němce.

Ministr Herman hovořil také o tom, že identitu Čech, Moravy a Slezska po staletí utvářeli kromě Čechů také Němci, Židé, Romové a Poláci a tragické události tyto svazky narušily nebo definitivně zničily. Do jaké míry z historického hlediska platí tvrzení, že jsme společně s uvedenými národnostmi tvořili společně českou identitu?