Když jsme se bavili nedávno k výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy a já se ptala, jaké hodnoty jsme z tehdejší doby ztratili a jaké bychom si měli zachovat a pamatovat, odpověděl jste, že z pohledu evolučního vývoje to bylo horší, než jak jste se domníval, a že jsme žili v podstatě třicet let v období schizofrenie. Podle vás si některé věci neseme stále a tíží nás. Neseme si něco podobného i z období první republiky?

1918 bylo strašně těžké datum. Z pohledu celého světa byly mírové dohody po první světové válce nespravedlivé a byly hloupě namířeny proti Německu. Státy, které nově vznikaly, vznikaly za zeleným stolem a spojení Česka, Slovenska, Zakarpatské Rusi s tím, že tři miliony občanů tohoto nového soustátí jsou Němci, se z dnešního pohledu zdá být bláznivé a nutně odsouzené k nezdaru. Tím nijak nechci znectít obrovské úsilí Masaryka, Beneše, Kramáře, Rašína a dalších revolucionářů pro samostatný český či československý stát. Ten projekt ale – a ne kvůli projektu samému, ale kvůli tomu, v jakých mezinárodních podmínkách vznikal – měl velmi malou šanci na úspěch.

Rovněž jste mi řekl, že stále „ještě nejsme schopni a bude nám ještě dlouho trvat vyrovnat se s dějinami mnichovské dohody, kdy skončila iluze první republiky a až do roku 1989 to byly dějiny mimořádně tragické, byť s komickými rysy“. Vidíte něco podobného i v období první republiky? Je tedy něco, s čím nejsme schopni se vyrovnat?