Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu '89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu '89 dostali, o nás samých?

V těch všech událostech, které popisujete, se jasně ukázalo, že stávající společensko-ekonomický systém není funkční. Že politický systém potřebuje radikální změnu a že stávající systém vládnutí je špatný. Mnohem méně shody je ale v tom, k jaké změně by mělo dojít. Někdo požaduje méně regulací, někdo více regulací. Někdo je pro přímou demokracii, někdo žádnou demokracii.

Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo se jedná o manipulaci a propagandu? A případně v čem?

Rozlišujme velká média a alternativní média. Velká média nepodporují otevřenou diskusi ani v nejmenším. Jejich role je stejná, jako byla role komunistických médií za Jakeše. Americký sociolog Charles Murray tvrdí, že zaměstnanci velkých redakcí, ministerstev a politických stran jsou fakticky stejnou sociální skupinou, která má shodné zájmy. Česká zkušenost to potvrzuje. Navíc se ukazuje, že nezáleží na tom, komu média patří. Nenajdete žádný rozdíl mezi státní televizí a rozhlasem a mezi médii patřícími panu Bakalovi.

Ale jak nedávno připomněl novinář Daniel Kaiser, česká média jsou pořád ještě mnohem objektivnější a otevřenější než média v západní Evropě. Takže nečekejme, že by to mohlo být lepší. Média nejsou objektivním rozhodčím, jsou jedním z účastníků boje o moc.

V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?

Pokud lidé nemají možnost rozhodovat o zákonech své země a ty zákony jsou určovány ze zahraničí, nejedná se o demokracii, nýbrž o okupační správu.

Známe citát J. A. Komenského „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“, který se hodně citoval po listopadu. Je vláda věcí našich v rukou našich – českého lidu? Nebo je jinde? Kde?

Zastavme se u slova „lid“. O rozdělení na lid a vrchnost můžeme mluvit pouze tam, kde se téměř všichni lidé na něčem shodnou. Někdy je to tak, že lidé mají různé názory. Někdo by chtěl zpřísnit dopravní předpisy, někdo by je chtěl zmírnit. Někdo by chtěl zůstat v NATO, někdo by chtěl vystoupit. Ani jedna ze stran sporu se nemůže nazývat lidem.

Ale pak jsou historické situace, kdy téměř všichni příslušníci nižších tříd vidí situaci stejně. Tak to bylo třeba koncem 80. let, kdy se všichni shodli na tom, že už nechtějí vládu komunistické strany. A taková situace je dnes, kdy se všichni shodují v tom, že nechtějí islám ani masovou imigraci.

Po mnoha letech tedy můžeme mluvit o tom, že existuje skutečný lid. A návrat lidu na scénu je první podmínkou k tomu, aby lid mohl znovu převzít moc.

Co dělat pro návrat vlády věcí našich do rukou našich?

Lid musí být odhodlaný, organizovaný a musí být schopen jednat profesionálně. Rozhodující bude, zda tu vznikne organizace, která bude dost inspirující, dost profesionální a zároveň nepřipustí vznik nové izolované elity. Můj názor a naděje je, že tu roli sehraje Blok proti islámu. To je i důvod, proč se v něm angažuji.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Jednoznačně ano! Lidé mají obecnou tendenci podceňovat výstražné signály. A také mají tendenci předpokládat, že jejich civilizace se nikdy nemůže zhroutit. Takže výstražné signály se hromadí, lidé to ignorují… Až se stane, že civilizace zanikne nebo je dobyta. Během několika málo týdnů.

Takových kolapsů civilizací již proběhlo několik. Tehdy měli ale obyvatelé podstatnou výhodu. Jednotlivé vesnice byly relativně soběstačné. Pokud lidé neměli tu smůlu, že stáli v cestě nájezdníkům, mohli to přežít. Dnes by ale zhroucení civilizace znamenalo, že se zastaví továrny, nemocnice, elektrárny – prostě život přestane fungovat. Nepřežil by to téměř nikdo.

Zásadní figurou je nyní již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?

Miloš Zeman je skvělý prezident a jeden z největších evropských státníků. Myslím, že pan Klvaňa by měl na jeho místě raději někoho typu Marka Vašuta – elegantního šviháka s příjemným hlasem bez vlastních názorů. Tak ať pan Klvaňa chodí nakupovat do Lidlu a té vznešenosti si užije. Je zajímavé, že profesionální intelektuál Klvaňa je tak zoufale povrchní, zatímco miliony běžných občanů to dokážou posoudit správně.

Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?

Už dlouho bylo jasné, že pokaždé, když někdo hřímá proti rozkrádání a pustíme ho k moci, bude on sám krást ještě mnohem víc. Takže tu máme ministra financí Babiše, který obchoduje s majitelem Agrofertu Babišem. Stát prodělává, Agrofert vydělává. Co jiného jsme mohli čekat?

Mnohem vážnější ale je Babišova závislost na evropských dotacích. Právě v otázkách jako imigrační kvóty se ukazuje, že Babišovo myšlení je zdravé, ale není to nic platné. Pokaždé se podřídí Bruselu, protože potřebuje evropské dotace. Nesouhlasím ale s tím, že by mohl být nebezpečím pro demokracii. Rozhodně nepředstavuje větší nebezpečí než Pavel Šafr a další hvězdy pražské kavárny.

K samotnému 17. listopadu. Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech z doby nadvlády KSČ, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Debata o zločinech je už v podstatě ukončená. Kdo nebyl odsouzen, ten už odsouzen nebude. Nezbývá než se s tím smířit.

Obecně bych ale řekl, že kvalitní debata o husákovském období téměř neexistuje. Jedni přinášejí povrchní odsouzení a odmítají připustit, že některé věci se tehdy povedly. Druzí zase po letech odmítají přiznat, jak nízká byla tehdy životní úroveň. Mluví o podnikových rekreacích, ale nevidí, že milionům lidí žádná rekreace nikdy přidělena nebyla. Mluví o svépomocí stavěných bytech a zapomínají, že statisíce lidí žily ještě třicet let po svatbě u rodičů, protože byty byly naprosto nedostupné.

Co 17. listopad 1939? Není poněkud zakryt novějším listopadem?

Žijeme v době, kdy je postupně prosazován nový pohled na německou okupaci a druhou světovou válku. Takový pohled, kdy za agresory jsou označováni Češi a o německých zvěrstvech se v podstatě nesmí mluvit. Takže se nemluví ani o razii proti českým vysokoškolským studentům v roce 1939. 

Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce a tak dále. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?

Někomu se žije dobře, někomu špatně. Co se týče těch slabých, navrhuji důsledně rozlišovat dva různé jevy. Na jedné straně chudobu, na druhé straně ztrátu důstojnosti a životních šancí.

Chudoba není nic pěkného, ale dá se s ní žít. I člověk, který vydělává málo, může udržet pohromadě rodinu, může si život organizovat podle svého, může si udržet hrdost a důstojnost. Koneckonců, předcházející generace byly mnohem chudší než naše a lidé nebyli méně šťastní. Měli dokonce větší chuť rodit děti a v řadě ohledů jednali odpovědněji.

Mnohem horší je, když se člověk odnaučí pracovat, ztratí návyky, rozklíží se jeho vztahy, rozpadne se rodina… A především když ztratí naději a chuť do života. Takových obětí současného sociálního systému jsou statisíce. Pomáhat takovým lidem je hodně složité, protože samotné přidělení peněz nepomůže. Je zapotřebí s nimi pracovat v podstatě individuálně. Ale současný režim pro ně nedělá vůbec nic, a dokonce usiluje, aby do této skupiny spadli další a další lidé. Když ministr financí v televizi prohlásí za úspěch, že statisíce živnostníků zkrachovaly, co si o tom máte myslet? Když ministryně školství zruší speciální školy, bez kterých si část dětí nedokáže osvojit základní dovednosti, opět to vypadá jako cílené ubližování slabým.