„Podlehli jsme protektorátní atmosféře a začali takřka sborově a pro nás netypicky dokonale poslouchat. Roušky jsme nasazovali, šili a sundávali podle předpisů, stáli jsme ve vzorových rozestupech s prázdným výrazem v tváři a s hlavou mlčky skloněnou k mobilům, opět jsme se postavili do front takřka všude a takřka na všechno, a především jsme téměř zapomněli švejkovat,“ řekla jste mi v bilančním rozhovoru na sklonku minulého roku. Jak si Češi v tomto ohledu vedou nyní?

Nyní občané už švejkují. Vzhledem k tomu, jak rychle a chaoticky se mění nejrůznější nařízení, byli loajální k opatřením poměrně velmi dlouho. Politici měli dost času, aby zaujali k pandemii jasné stanovisko a představili srozumitelný a důvěryhodný plán, modifikovatelný podle aktuálního vývoje. Času nevyužili, nedohodli se a ani shodu na základních zájmech naší země v této těžké době nehledají. A dokonce z některých cítím určitou škodolibost, že čím hůř – tedy čím větší chaos – tím líp. Zejména v souvislosti s nedávnými rozhodnutími Ústavního soudu.

Čísla nakažených rostou, vývoj epidemie u nás je varovným pro ostatní státy. Ministr zdravotnictví Jan Blatný řekl, že zákazy nepomohou a teď záleží na zodpovědnosti lidí. Je to tak?

Na zodpovědnosti lidí záleželo, záleží a bude záležet vždy. S tím, že zákazy nyní nepomohou, souhlasím. Ale nemuselo to tak být. Kdyby vláda před rokem epidemii nezlehčovala, kdyby stanovila jasné priority a držela se jich, kdyby sami politici včetně premiéra, ministra vnitra a zdravotnictví, dodržovali vládou vyhlášená omezení a doporučení, kdybychom takřka denně nečetli o skandálech s přednostním očkováním, zakázaných večírcích a papalášském fotbalu, mohla mít preventivní vládní opatření efekt. Teď těm, kteří v oblasti disciplíny kázali vodu a pili víno, nezbývá než prosit občany o odpovědnost. Ale kde je ta jejich? Kde je odpovědnost z ústavních slibů členů vlády a poslanců, kdy čestně slibovali svědomitost a vykonávání mandátu v zájmu všeho lidu? Na večírku v Teplicích? V restauraci na Vyšehradě? Na dovolené na Krétě, když občany vyzývali, aby necestovali do zahraničí?

Kde tedy najít hranici mezi odporem proti krokům vlády, s nimiž lidé nesouhlasí, a mezi hazardováním se životy kvůli nákaze?

Vždy se najde někdo, komu nebudou vládní kroky vyhovovat. Podle mého názoru se vláda mohla vyhnout širokému nesouhlasu občanů, kdyby srozumitelně vysvětlovala, proč dělá to či ono a jaké má připraveny varianty opatření. V informačním chaosu, podpořeném výše uvedeným pokrytectvím, se hranice přijímání opatření hledá velmi těžko. A vláda v tom není sama, obdobně chaoticky se chová i Evropská unie. Její špičky nám chtějí přikazovat, co máme dělat, hovoří o společné zdravotní politice, a přitom nezvládnou ani objednat dost vakcíny, ani ji včas schválit.

A veřejnoprávní média? Nezaznamenala jsem, že by vytvořila možná pro někoho nudný, suše informační, ale pravidelný a podle mě potřebný pořad, který by občany každodenně jasně informoval, jaká opatření právě platí. I to by mohlo pomoci ke snížení nervozity a k hledání hranice pro přijímání opatření občany.

Nakolik je tedy vinou vlády, že lidé odmítají některé zákazy dodržovat?

Vláda na začátku pandemii podcenila, její opatření byla chaotická, navíc špatně vysvětlovaná a samotnými členy vlády nedodržovaná. A navíc udělala zásadní politickou chybu, že připustila v této obtížné době ztrátu rozhodovací většiny v Poslanecké sněmovně.