Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Rok 2015 byl přelomový jednou jedinou věcí, ale zato pořádně: totiž obrovskou migrační vlnou, která zalila Evropu. V zásadě je to největší globální malér, do něhož je zatažena, i když zatím, jak se může zdát, jen okrajově, i ČR a my všichni. Ve svém životě jsem nic podobného nezažil (když si odmyslím druhou světovou válku, tehdy jsem byl ovšem malé dítě). Problém je hlavně v tom, že Evropská unie je vůči ní úplně bezbranná a neví si s ní rady. To ostatní, co zmiňujete (občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky) by samo o sobě vůbec nemělo srovnatelnou váhu, ale nezvládnutá migrační vlna činí i ty další konflikty a hrozby o hodně nebezpečnějšími, než by byly jinak. Je to opravdu veliká a vážná zkouška.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Úspěchy se bohužel zatím žádné nekonají. Je třeba si bez obalu přiznat, že EU zatím ve všech podstatných věcech selhala. Není to ovšem důvod Unii prostě pohřbít a utéci. Není ostatně kam, přiznejme si to. Nezbývá nám tedy, než snažit se ji zachránit. Což znamená taky zachránit českou společnost a českou demokracii.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Je česká debata o tomto jistě závažném problému realistická, nebo příliš hysterická? A proč tomu tak je?

Na české politické scéně postupně krystalizují dva vyhraněně protichůdné názory: na jedné straně lidé, kteří by se rádi svezli na vlně obav ve veřejnosti, zjednodušili si příští domácí vládnutí (tj. tichou nebo hlasitou cestou podstatně omezili nebo likvidovali demokracii) a pozměnili dosavadní mezinárodněpolitické zakotvení České republiky a české společnosti v Evropě a ve světě (příslušnost k euroatlantickému společenství zhmotněnému v EU a v NATO). Tito lidé většinou šilhají směrem k Rusku. Na druhé straně lidé, kteří uprchlickou vlnu bagatelizují a vidí jen nutnost pomoci potřebným a trpícím. Je těžko říci, kdo z nich je nebezpečnější. Nezamýšlenou, ale faktickou spoluprací těchto dvou táborů se velmi brzy můžeme stát potřebnými a trpícími my všichni, jenže pak už nebude nikdo, kdo by mám pomohl. Je třeba hledat třetí cestu: stabilizovat ohrožené evropské společenství, dostat pod kontrolu imigraci a hranice EU a Schengenu, a v tomto rámci také usilovat o účinnou pomoc uprchlíkům, na jejichž utrpení jsme se ostatně tak trochu spolupodepsali.

Je třeba konstatovat, že česká vláda, tedy přesněji řečeno premiér Sobotka, se zatím choval relativně zdrženlivě a umírněně a měl v tom mimo jiné i podporu demokratické opozice (problémem je ovšem podpora v samotné vládní koalici: s Andrejem Babišem v zádech a s Milošem Zemanem na Hradě si pan Sobotka nemůže být jistý ani trochu a ani vteřinu). Základní otázka tedy je, zda se podaří „třetí cestu“ zformulovat a najít pro ni nějakou spolehlivou politickou základnu. Je zjevné, že nynější vládní koalice to v tuto chvíli není ani náhodou.

I v celoevropském kontextu jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků a představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Nejnovějším příkladem je úspěch Národní fronty v prvním kole francouzských regionálních voleb. Co říkáte na tento vývoj? Nemáte z něj strach? Bude podle vás tento trend pokračovat?

To jsou očividné signály rozkladu EU a zároveň větší či menší signály rezignace na dejme tomu „evropský demokratický projekt“. Jistě, současné vedení EU selhalo. Když politická reprezentace nějakého demokratického „národního“ státu selže, není to žádný nebetyčný problém, stává se to často. V takovém případě se prostě konají volby a ke slovu se běžnou legitimní cestou dostává politická alternativa. EU však zatím nemá vypracované techniky demokratického řešení a dokonce ani o takovém řešení není kde vést veřejnou rozpravu. Pokud se tohle nějak radikálně nezmění, může se Evropa nakonec vrátit přinejmenším do stavu před EU a stane se z ní zase bezmocné klubko států hájících proti svým sousedům své „národní zájmy“. To znamená, že se vrátíme do situace v devatenáctém a v první třetině dvacátého století. Nedovedu odhadnout, zda tento trend bude pokračovat. Strach z něj ovšem mám, a to veliký. Proto si myslím, že je mu třeba čelit. Jediná možnost je další integrace, přitom ovšem na techniky byrokratického nátlaku, často používané v této první etapě existence EU (vrcholem bylo neomalené nadiktování uprchlických kvót), bude nutné zapomenout.

CELÝ SERIÁL PL.CZ ROK 2015- A CO DÁL?

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu? Zaznívají i názory, že jejich angažmá v Sýrii jen válku prodlouží či že se tím jen zvýší migrace. A to je prý cílem Putina, destabilizovat tímto Evropu. Co vy na to?

Postavení Ruska se moc nezměnilo. Dělá pořád tutéž pragmatickou imperialistickou politiku, kterou provozuje už několik století, dělá ji šikovně a dovede beze zbytku využít slabosti svých protivníků (a potenciálních obětí). Změnilo se postavení NATO, EU, euroatlantického společenství. Je v hluboké krizi, do níž se dostalo ze značné míry i vlastní vinou. Do blízkovýchodní krize beznadějně zabředlo. Rusové správně vycítili, že tím se jim otevřel podstatně větší manévrovací prostor. Putinovi jde o „revizi výsledků studené války“ (během níž Rusko přišlo o velkou část své kořisti z roku 1945), o obnovení ruského vlivu v „blízkém zahraničí“ (tedy taky v ČR) a o posílení ruského postavení ve Středozemí. Migrační krize, která podstatně oslabuje EU a Západ všeobecně, mu hraje do ruky. Teď se Rusové dostali, vlastně co dostali, byli přizváni ke kohoutku, jímž se krize dá zbrzdit, zastavit, udržovat v chodu, nebo dokonce ještě více rozproudit. Co myslíte, že si z toho asi vyberou?

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba radikál Donald Trump?

Otázku je třeba taky obrátit naruby: jak moc ovlivní volba prezidenta USA globální vývoj? Nejsem odborník na americkou politiku, ale jsem zvyklý na to, že zahraničněpolitické problémy ovlivňovaly preference v amerických volbách méně výrazně, než by člověk byl řekl, a taky míň, než by si byl poměrně bezmocný člověk ve druhé polovině dvacátého století a v té části střední Evropy, kterou Rusové okupovali, přál: protože do nejsilnější světové velmoci vkládal pochopitelně určité naděje. Prezidentu Obamovi, který kdysi nastupoval do úřadu v lehce hysterické atmosféře spousty probuzených nadějí, jež ani nemohly být všechny najednou naplněny, se dnes podařilo dostat USA v zahraničněpolitické oblasti do ještě horší situace, než v jaké byla po čtyřech letech vládnutí Jimmyho Cartera, a to už je co říci. Myslím, že standardní politický administrátor by byl dnes daleko lepší variantou než jakýkoli další falešný spasitel.

Ke konkrétním kandidátům si netroufám se vyjadřovat, chybějí mi dostatečně podrobné informace. Jen pokud jde o pana Trumpa, nemohu si odpustit jednu poznámku: pokud by v zemi Johna Kennedyho vyhrál volby člověk, který v sobě (z mého českého hlediska) v podivuhodné symbióze spojuje jemný a lidsky taktní humor Miloše Zemana, nekomplikovanou chlapskou přímost Andreje Babiše a osobní šarm Ivo Rittiga, připadlo by mi to dost exotické. Jistě, nemám co ovlivňovat volby v USA. Jejich následky ovšem ponesu stejně jako každý v našem nešťastném regionu.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí?

To je, jako ptát se člověka, který se topí, na to, jaká je zrovna jeho prognóza, že zůstane na živu: prostě na to není ta pravá chvíle. Evropa – tedy my, co si budeme povídat – si s migrační krizí poradit musí, i kdyby to nešlo. Jde o to, co s ní uděláme. Nejhorší je tzv. nechumelismus: vůbec nic se neděje, protože s tím stejně nemůžeme dělat nic. Wir schaffen das. To je jakási nová, překvapivá varianta mnichovanství.

Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnili očekávání, anebo naopak zklamali prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?

Miloši Zemanovi i Andreji Babišovi musím udělit absolutorium: zcela a beze zbytku naplnili všechna má očekávání: rozuměj má nejhorší očekávání. Pokud jde o pana Sobotku, nemohu mu upřít dobré úmysly. Mám pocit, že pro něj platí: „Duch zajisté hotov jest, ale tělo se bojí.“ V praktické politice to bohužel bývá k ničemu.

Na Miroslava Kalouska se od vypuknutí naší Velké protikorupční revoluce snáší obrovská spousta pomluv a špíny. Považuji proto za slušné a spravedlivé říci to, co musí vidět každý, kdo má otevřené oči a zachoval si jen trochu střízlivou hlavu: pan Kalousek je dnes zdaleka nejvýraznější a taky nejlepší český opoziční politik. Nechci bagatelizovat práci, kterou odvádějí jiní demokratičtí opoziční politici, a nechci přehlížet jeho chyby. Ale tohle je třeba zdůraznit zrovna v přetrvávající české politické hysterii.

Jak pohlížíte na rýsující se spojenectví dvou silných hráčů české politiky Miloše Zemana a Andreje Babiše? Co přinese? Je nějakým nebezpečím pro českou demokracii?

To spojenectví se dalo čekat už ve chvíli, kdy byly v roce 2013–2014 v české politice „znovu rozdány karty“. Je vůbec největším nebezpečím pro českou demokracii a zdá se, že nynější česká demokracie je vůči tomuto nebezpečí bezbranná. Českou demokracii je tedy třeba bránit. Jinak se nám pod rukama samovolně a za veřejného souhlasu změní v něco úplně, ale úplně jiného: v autokracii, oligarchii a buranokracii. Nynější „globální“ migrační krize tohle nebezpečí ještě výrazně posílila a přiblížila.