Před několika dny jste se vrátil z Číny. Po kolikáté jste tam již byl a s jakým „posláním?"

Jezdím do Číny docela často. Jen v tomto roce jsem tam byl počtvrté. Celkem možná popadesáté. Rád bych pro plzeňské podnikatele, ale i studenty, sportovce či umělce společně s vedením kraje vytvořil spolupracující kanceláře, které by spolupráci či komunikaci napomáhaly. Ne každý si uvědomuje, že jsme při sametové revoluci zrušili podporu zahraničního obchodu a spolupráce bez náhrady. Pořád mě to nutí přemýšlet, zda to byl záměr, nebo diletantizmus. A protože nic takového zatím neexistuje, snažím se zjistit maximum informací, abychom nezvolili slepou cestu.

Někdo může namítat, že jsme pro Čínu, respektive i její provincie příliš malé teritorium...

To je samozřejmě pravda. Ale s pocitem malosti toho moc nedokážeme. A jako každý, kdo s Čínou komunikuje, musím ocenit, že jejich chování k nám nedává žádný důvod si něco podobného myslet. Přesto však, když o tom přemýšlím, česká malost nám především v zahraničních vztazích hodně škodí. Občas by to bylo komické, kdyby důsledky nebyly tak dalekosáhlé. U hlavních velmocí má naše politika jen dva stavy - žár, nebo chlad. Ukažte mi druhý stát, který v jeden okamžik umí zmrazit vztahy s Evropskou unií, USA, Ruskem i Čínou. Ale jsme mistři ve zdůvodnění.

Snažíte se sem přitáhnout čínské podnikatele, ale ti přece také cestují po Evropě a navštěvují velké západoevropské země.

Samozřejmě, dnešní svět je o komunikaci, výhodách a je celkem malý. Za naši výhodu považuji geografickou polohu. Jinak by to s námi dle mého názoru vypadalo podstatně hůře. Ostatní výhody nerozvíjíme, nebo dokonce statečně likvidujeme. Bojím se okamžiku, až zahraniční investoři poznají, že naše technická vyspělost, kterou stále uvádíme, se stane minulostí. Techničtí odborníci odejdou do důchodu a humanitně vzdělaní „odborníci“ budou lákat investory asi těžko. A tak je potřeba jednat strategicky a rychle.

Jaká je dnes situace v Číně? Jak se daří běžným lidem, jaká je podnikatelská morálka, nálada...?

Na toto téma je dnes moderní psát řadu pohledů. A před očima se to mění. Ale jedním z důvodů, proč rád do Číny jezdím, je právě ta nálada. Tady v Čechách je již dlouho šedá, kyselá nálada. Místo pohádkového „společného přiložení ruky k dílu“  se často snažíme přechytračit jeden druhého. Dnes je právě moderní rčení: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A kdo nic nezkazí, je povýšen.“ Nejlépe s dotací, nebo s podporou. V Číně cítíte, že tam lidi jsou odpovědni za sebe, ale vidí šanci. A jdou za ní. My jsme toto zažili po sametové revoluci a bylo by fajn, kdyby se to i k nám vrátilo.

Vaše dcera v Číně studuje. Jak moc je náročné zžít se s místní kulturou?  

Dcera právě studia skončila. Dostala nabídku pokračovat studiem doktorátu, ale chce již do života. Paradoxně neměla problém s čínskou mentalitou, ale s tím, že měla asi padesát spolužáků z celého světa. Viděla tak, jak jiné země podporují své studenty, pomáhají jim. Nemohla tak pochopit, že sousední evropské země mohou mít zájem i nezájem o své budoucí pracovníky. To se ale dostáváme zpátky k českému systému.