Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých představují největší výzvy nejen pro ČR od listopadu 1989. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Krize ve světě probíhají bez ohledu na to, zda je či jaká je u nás demokracie. Její úloha v těchto krizích spočívá v tom, jaké představitele jsme si v demokratických volbách vybrali, aby byli schopni zvládat takové krize v našem národním zájmu. Problémem je, že se nám dosud nepodařilo tento národní zájem definovat, tak aby se s ním ztotožnily všechny rozhodující politické strany. Druhým problémem podobných krizí, jež ohrožují mezinárodní bezpečnost – a uprchlická vlna takovou hrozbou je –, spočívá v tom, že se často podobají neřiditelné střele, jejíž let se neřídí žádným řádem. Nelze o nich hlasovat, musejí je řešit ti, které jsme si zvolili. A řeší se s těmi, které jsme nevolili nejen my, ale ani nikdo jiný. V listopadu 1989 převládala naivní víra, že padne-li starý režim, zhroutí-li se i v dalších sovětských satelitních zemích, vstoupíme do rajské zahrady světa míru a všeobecného rozkvětu. Nyní se ukazuje, že bipolární svět byl v lecčems jistější pojistkou než svět multipolární. Ale to si neuvědomovaly ani státy s tradiční demokracií. Koneckonců současná situace v Sýrii je důsledkem toho, jak se dříve k této zemi chovaly, aniž si uvědomily všechny důsledky, které se jako bumerang vrátily v uprchlickém tsunami. Teď stojíme před dilematem, jak to řešit. Zabývá-li se touto otázkou rada ministrů EU, rozhoduje většina – viz třeba kvóty. Řeší-li se na nejvyšší úrovni, platí právo veta každé členské země. Tak to stanoví Lisabonská smlouva, která se schvalovala demokraticky ve všech členských státech. V určité konkrétní situaci však vytváří nedemokratické dilema.

Co se nejvíce musíme po listopadu 1989 učit, je to, že ani demokracii nelze chápat jako dogma, ale jako proces, který se musí stále zdokonalovat. Jedno je možnost o všem svobodně diskutovat, ale druhé je, kdo a jak má přijmout skutečné, konečné rozhodnutí. Jak vidíme, svobodně, demokraticky se diskutuje, ale zatím se uprchlické vlny valí a není vidu po jejich konci. A ukrajinská krize je také ve slepé uličce a předpovědi jejího vývoje jsou více než skeptické. Trochu mi to připomíná ty mladé, kteří si s nadšením při dosažení plnoletosti pořídí řidičák a auto a těší se, jaké nekonečné prostory dálnic se před nimi otevírají. A najednou narazí na první strom, který se jim namane do cesty. A je po iluzi. Anebo ne? Pokud přežijí, poučí se a příště jedou opatrněji? Buďme raději ti druzí, poučme se z některých neúspěchů naší mladičké demokracie a buďme opatrnější. Vnímavější a odpovědnější. Neboť demokracie není jen o právu, ale také o odpovědnosti.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí? Europoslanec Štětina dokonce hovoří o potenciálních dalších milionech uprchlíků, které se v případě další nestability Ukrajiny mohou dát na pochod právě k nám...

Těch možných konců světa už bylo tolik! Ať už věšteckých, nebo reálných. U těch druhých byla „výhoda“ v tom, že jsme v drtivé většině případů o tom nevěděli. Uvedu alespoň jeden případ: kubánská krize. Vědělo se sice, že je a řeší se za sedmero dveřmi v Kremlu a Bílém domě. Pravda, i tam mohlo padnout osudové rozhodnutí. Ale v té době nikdo nevěděl, že vlastně to nejreálnější bylo v rukou tří mužů sovětské ponorky s deseti torpédy, z nichž jedno mělo jadernou hlavici, která se dostala pod americkou vojenskou flotilu střežící embargo uvalené na vojenské dodávky Kubě. Z flotily ji zachytili a spustili výstražné miny. Na velitelském stanovišti ponorky tři muži řešili, zda je to na ně útok, a tedy ho opětovat vypálením torpéd, nebo jen výstraha a je třeba se vynořit. Protože tehdy ještě tato plavidla neměla přímé spojení s Moskvou, platilo, že o podobné situaci mohou rozhodnout kapitán, jeho zástupce a politruk, z nichž každý měl právo veta. Kapitán a politruk byli pro útok, zástupce kapitána pro vynoření se. Tak to nakonec udělali a poté, co se signalizací vzájemně představili, Američané dali ponorce pokyn, ať dál pluje svým směrem. Kdyby se však rozhodli zaútočit, fungoval by jiný mechanismus: po výbuchu jaderné nálože ze sovětského torpéda by automaticky následoval americký jaderný úder, zesílená sovětská odveta a tak dál až k totálnímu vzájemnému zničení. To byl systém, který by se nedal zastavit. Vyprávěl mi to Sergej Chruščov, který v té době konstruoval rakety pro ponorky. Dnes je profesorem na univerzitě v New Yorku a se synem Garyho Powerse tam založili Muzeum studené války, aby ani současná generace nezapomněla na tato možná rizika. Svět se o nich dozvěděl až o mnoho let později. Nebyla to věštba, nebylo to sci-fi, byla to realita tehdejší doby. Útok z 11. září také nikdo nepředvídal a mohl mít ještě katastrofičtější následky. Co tím chci říci? Že nikdy není tak kritická hrozba, kterou známe, jako ty nepředvídatelné. Proto bych z těch jmenovaných současných krizí neviděl takovou hrozbu jako z možných jiných, jež ani netušíme. Podívejte se, v Míšově v Brdech bylo od roku 1969 ve dvou bunkrech úložiště sovětských jaderných hlavic o celkové síle asi 300 hirošimských bomb, o němž nevědělo ani nejvyšší československé vedení a velení. Natož normální občané, kteří kolem projížděli auty či autobusem za prací nebo za houbami a neměli zdání, kolem jakého nebezpečí jedou. Tři sta zničených Hirošim! Má vůbec Evropa tolik tak velkých měst?

U současných krizí neřešme, zda způsobí konec světa, ale řešme krize samé. A buďme připraveni i na to, že někde se může nacházet něco takového jako ona ponorka nebo ono jaderné skladiště, u nichž ani nevíme, že o nich nevíme. A sci-fi, které mimochodem tolik miluje náš prezident Miloš Zeman, ponechme spíše pro četbu u krbu nebo v posteli, kde je příjemné se i nevinně bát.

Zásadní figurou je již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotíte jeho výkony od loňského listopadu?

Ohledně Miloše Zemana nebudu tajit, že si tykáme a přátelíme se už drahně let, kdy jsem za ním jezdíval do Nového Veselí a jeho žena Ivanka chodila k mé ženě Ivaně na kávu. Od prezidentské éry do Veselí nejezdím a kávové dýchánky se u nás také nekonají. Přátelili jsme se, ač jsme se v mnoha otázkách názorově rozcházeli. Byla to otázka respektu, chcete-li, také kultury. To předesílám, protože u řady Zemanových názorů, ač s nimi nesouhlasím, znám i jejich kořeny, důvod. Znám i Tomáše Klvaňu, pracovali jsme společně v Hospodářských novinách. Oba se svým způsobem změnili. Ale politická kultura nám velí v demokratické společnosti bojovat s rozdílnými názory demokratickými prostředky. Jednou jsme si zvolili do čela vysočinský samorost a věděli jsme, že to je samorost. Polemizovat však neznamená urážet. Dubu také nemůžete poručit, aby rostl rovně jako smrk. Když ho sázíme, musíme počítat s tím, že z něj nikdy nebudou rovné desky jako ze smrku. Já sám jsem s některými Zemanovými výroky polemizoval, ale nenapadlo mě na něj házet vajíčka. Tak daleko mi argumenty nedošly, to bych se spíše styděl, že je nemám, než abych šel věšet na Hrad trenýrky. Tím urážím nikoliv Zemana, ale svou republiku. A ukazuji, že mi došly argumenty, že z demokracie jsem pochopil jen svou svobodu slova, a nikoliv i svobodu toho druhého. Opačný názor mě vždy spíše provokoval k tomu, abych ho dokázal vyvrátit. Kdyby Zeman říkal, co si myslí lidé, obvinili by ho z populismu. Když říká, co lidé považují za opak svého názoru, tak mu mají – obrazně řečeno – dát přes hubu? S Václavem Havlem přece mnozí také nesouhlasili – například s jeho česko-slovenskou pomlčkou, omluvou sudetským Němcům a dalšími otázkami. Jenže on byl ikonou. Teď už naštěstí ikony nemáme. Ale měli bychom mít úctu, především k sobě a svým činům. K republice a jejím symbolům. I to je demokracie.

Zavzpomínejte, které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu 1989 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím? Znal jste přece Václava Havla...

Pro mě je to neřešitelné dilema, protože mnohé politiky znám osobně, s některými si tykám, s většinou jsem dělal rozhovory, obědval či popíjel kávu, scházel jsem se i nepracovně. S Jirkou Dienstbierem jsem se znal ještě z dob jeho novinářské a disidentské činnosti, navštěvoval jsem ho v Apolinářské ulici či v Černínském paláci. Antonín Peltrám a Květa Kořínková chodili k nám do bytu. Tykám si s Janem Kavanem, Miroslavem Grégrem, obědval jsem několikrát vegetariánskou stravu s Milošem Kužvartem, za Václavem Klausem jsem chodil do Poslanecké sněmovny, Úřadu předsedy vlády a mluvil jsem s ním, když byl prezidentem. Dokonce někdy ve společnosti Miloše Zemana, jejichž vzájemný vztah jsem obdivoval: političtí rivalové, ale osobní přátelé, plni respektu ke znalostem toho druhého. Dokonce jsem napsal knihu rozhovorů s polistopadovými politiky na téma evropské vize s názvem Diplomacie v negližé.

Když jsem za Economii spoluorganizoval ekonomická fóra na Žofíně, měl jsem možnost se blíže seznámit s Vladimírem Dlouhým, Jiřím Rusnokem, Tomášem Ježkem a dalšími osobnostmi z období privatizace. To neříkám z nějaké ješitnosti, ale proto, že znám i vnitřní pohnutky jejich chování a jednání, okolnosti jejich rozhodování, a to vše může být tak rozdílné. Připadá mi to jako porovnávat běh na oválu stadionu s krosem v přírodě. Všichni, o nichž jsem mluvil, byli bezesporu zaníceni pro svou práci, třeba Peltrám téměř nedokázal hovořit o ničem jiném než o železnici a svých projektech. Že se mnohé nepodařilo prosadit, záleželo také na vnějších okolnostech: premiérovi, vládě, politicích vlastní strany, kteří ho do vlády vyslali. Proto se třeba teprve hledali. Například Vladimíra Špidlu jsem poznal ještě jako ministra, šlapali jsme společně chodník před radnicí v Lille, kde měl premiér Zeman sáhodlouhý soukromý rozhovor se starostou. Pak se Špidla stal předsedou strany, a proto i premiérem. Vzpomínám si, jak jsem ho zastihl v jeho úřadě krátce po jeho demisi. Seděl tam jen v košili bez kravaty a blaženě se usmíval, jako by z něj spadl obrovský balvan. Vyznal se v sociálních otázkách, ale řídit vládu mu způsobovalo jistý stres. Jenže jako hlava partaje nemohl nebýt premiérem. Tento úkol rozhodně lépe zvládal Čalfa, třebaže – nebo právě proto – to bylo jedno z nejsložitějších období. Klausovi nebo Zemanovi to nečinilo nejmenší problémy, byli v této funkci jako ryby ve vodě.

Ale některé politiky jsem nepoznal vůbec, třeba Vlastu Parkanovou, jež měla odvahu zasednout do křesla vyhrazeného většinou jen mužům, ale která se více zviditelnila některými kauzami. Jenže ty pro mě nejsou měřítkem kvality. Navíc o nich referovali většinou novináři, kteří si s nimi sotva vyměnili SMS nebo jeden krátký telefonát. Ač žiji na Barrandově, pár desítek metrů od domu, v němž bydlel Stanislav Gross, osobně jsme se nepotkali. Myslím si, že na funkci premiéra nebyl ještě dost zralý, hlavně mu chyběly zkušenosti. Proto ho tak lehce srazil skandál s nevysvětlenými penězi za byt, ač to byl – upřímně řečeno – pakatel ve srovnání s aférami jiných politiků. V naší čtvrti bydlel rovněž jiný premiér – Jan Fischer. Jeho jsem si velice vážil jak osobně, tak jako premiéra. Stejně tak jako ty, kteří začínali jako první a nevěděli, co opravdu funkce ve vládě, v Parlamentu či na Hradě představují. Jak naivně si v těchto otázkách počínal například Václav Havel, než se naučil být opravdu hlavou státu. Ale některé, jež jsem znal dříve, najednou funkce změnila a toho jsem si cenil nejméně. Člověk má zůstávat tím, kým je. Může měnit své názory, ostatně ten, kdo je nemění, většinou žádné nemá, ale nikoliv své chování, vztah k ostatním. Chytrý politik se na první pohled pozná i podle toho, zda se obklopí poradci, kteří jsou chytřejší než on. Nezlobte se, žebříček nesestavím. Nehodnotíme sportovní disciplíny, kde jsou rozhodující čas, metry nebo body. Ale domnívám se, že vědomě škodit nikdo nechtěl.