Před několika desítkami let jsme se ocitli v době, která měla své pasti a pastičky…

Když se skoro před třiceti lety zaváděl exekuční řád, tak se podle mého názoru zaváděl velmi správně, protože vymahatelnost práva byla strašně mizivá. Říká se, že se pohybovala u soudních vymahatelů a vykonavatelů někde na hranici tří procent, což samozřejmě byla věc, která pro věřitele byla naprosto neúnosná. Myšlenka byla tenkrát velmi dobrá – zavést soukromý institut vymáhání práva a převést na něj zodpovědnost za vymáhání. Soudům se hodně ulevilo, zřejmě také věřitelům, protože vymahatelnost byla najednou na třiceti procentech.

Otázkou je, co se nám z toho za těch třicet let stalo. To už je otázka úplně jiná.

A co se nám tedy podle vás z toho stalo?

Z vymáhání práva se v mnoha případech stal nástroj vydírání, útisku lidí, kteří nemají co ztratit a nemají už o co přijít. A stal se z toho jeden obrovský byznys. Ten však není pro věřitele. Je pro exekutory, z nichž někteří používají až drastické metody. Stále. Na tom se vůbec nic nezměnilo. Obávám se, že se asi něco ani nezmění. Poslední dobou mi to přijde, že se jede ve stylu, urvi, co můžeš, dříve, než se něco stane. Jako by si exekutoři říkali, že by mohla přijít změna v jejich neprospěch, tak to musí ještě teď rychle všechno urvat. Jestli se toto jednoho dne změní, budu asi nejspokojenějším člověkem.

Tady se vytvořily dva úhly pohledu. Někdo, kdo si půjčil spoustu peněz, a pak nesplácel, jako by se téměř nic nestalo. A pak někdo, kdo začínal s relativně malým dluhem…

Problémem je, že většina exekučních řízení, která jsou dnes vedena, jsou na osoby fyzické, nikoliv právnické. Co se týká rozměru podnikání, jde o především malé živnostníky nebo vyloženě ne zaměstnance. Je to o tom, že velké dluhy, které vznikaly v těch šílených letech, stát neměl jak vymáhat, a posvítil si tedy na ty malé. Já chápu, že dluhy se mají platit. Otázka ale je, za jakých podmínek, a v tom vidím největší problém.