Sám jste zažil demonstrace v roce 1989. Jak o třicet let později vnímáte události po třiceti letech při oslavách konce minulého režimu?

Protože jsem se oněch demonstrací osobně zúčastnil, především té ze 17. listopadu 89, má pro mne každé toto výroční velmi osobní, soukromý, až intimní charakter. Za těch třicet let jsem nikdy nevynechal, každý rok chodívám s kytkou, svíčkou nebo vlaječkou jak na Národní, tak na Albertov. Mimochodem, na Albertově jsem rok co rok býval vždy skoro sám, napsal jsem o tom tehdy i dva blogy, až do chvíle, než napadlo prezidenta Zemana udělat na tomto místě setkání středoevropských prezidentů. Teprve v tu chvíli se probudili dnešní opoždění revolucionáři, včetně tehdejších komunistů a svazáckých funkcionářů, a začali křičet, že jim prezident brání vykonat na Albertově náhlou potřebu uctění piety, zrovna na tomto dříve opomíjeném místě.

Ale zpět. Chodíval jsem na tato místa ve všech svých oficiálních i neoficiálních rolích ne z potřeby se ukázat, ale z potřeby dodržovat svůj osobní rituál. A jak šla léta, čím dál víc sílilo u některých chápání téhle tiché vzpomínky jako boje o kótu. Jak v nějaké bitvě. Ne že si lidé různých názorů udělají své akce jinde a na tomto místě se sejdou v klidu zbraní. Naopak, právě zde se rozhodli někteří extremisté agresivně vylučovat z piety kohokoli, kdo se jim nelíbí. Obsadili pietu na Národní, jako kdyby jim patřila, a sprostě a organizovaně útočili na ty, co s nimi nejsou v jedné partě. Je to hnusné, je to smutné a je to nepatřičné. V některých chvílích a při některých příležitostech bychom měli umět ztichnout a spíše přemýšlet o sobě.    

Co vás tedy při oslavách překvapilo pozitivně? A co naopak negativně?

Vlastně mě to nepřekvapilo. Po vyhrocených momentech z minulých let jsem čekal, že kulaté výročí se stane karnevalem pravdy a lásky s vyceněnými zuby a s pěnou kolem huby. Musel jsem se trpce usmát, když jsem pak o kus dál viděl tramvaj, kde kouzlem nechtěného na jednom voze byla nalepena reklama na událost zvanou Listopad v ulicích a na druhém voze reklama na představení s názvem Pražské orgie.

„Jistěže jsem rád, že už nepanuje vláda jedné strany a že stát nevyrábí a neprodává vše od housky či sirek po auta a nábytek. To jsem si někdy v roce 1980 představoval jen velmi těžko. Ale v roce 1990 jsem si zas těžko představoval, jak lidi zase jednou budou fandit tomu, aby stát mohl kontrolovat a šikanovat, koho se mu zachce,“ řekl jste kdysi v rozhovoru pro server První zprávy. Vidíte tedy mezi rokem 1989 a 2019 určitou paralelu?

Takovými přirovnáními neplýtvejme. Rok 1989 byl jedním z největších přelomů 20. století. Neproduktivní a nesvobodný svět se sesypal a lidé začali stavět svět nový, byť v lecčem i na skoro zapomenutých základech. A stavěli ho, jak uměli. A s užitím svobody, která se jim k tomu otevřela. Ale po letech přestávala svoboda být tím, po čem lidé nejvíc touží. Začali toužit po výhodách, po přerozdělování, po jistotách, po omezování těch druhých. A mezi politiky se vždy najdou takoví, kdo takové volání s radostí vyslyší. A za potlesku ostatních jednou zkrouhnou svobodu jedné skupiny, příště zas jiné. Až ji zkrouhnou všem. A v této fázi nyní žijeme. Ve fázi, kdy svobody zase začalo nesnesitelně ubývat. Tedy jak pro koho nesnesitelně. Někteří lidé si toho ani nevšimnou, hlavně když stát zatopí těm druhým.   

A čím to je, že se do podobného stavu dostáváme?

Žádná nesvoboda nespadne shůry. Lidé si ji sami objednávají tím, že neopatrně žádají více kontroly, více regulací, více omezení. Ne vždy jim dojde, že i na ně dojde.

Zmínil jste kdysi také, že diktátorské režimy v historii nezačínaly viditelným zlem, ale touhou lidí po štěstí a bezpečí. Když poznali, že jsou na špatné cestě, bylo už většinou pozdě. Domníváte se, že tak tomu bylo v Československu s komunismem?

No jistě, ale nejsme teď na hodině dějepisu. Spíše se pozorně dívejme, kdo dnes přichází s hesly, která se skoro nedají zpochybňovat, aniž by člověk vypadal jako zplozenec pekla. Před sedmdesáti lety také nebylo jednoduché stoupnout si a zvolat, že řečičky o sociální spravedlnosti jsou jen mihotavým světlem bludičky, vedoucím nás do bažin. Učme se spíše rozpoznat, která pokroková hesla současnosti jsou těmi bludičkami dneška.