Sám jste zažil demonstrace v roce 1989. Jak o třicet let později vnímáte události po třiceti letech při oslavách konce minulého režimu?

Protože jsem se oněch demonstrací osobně zúčastnil, především té ze 17. listopadu 89, má pro mne každé toto výroční velmi osobní, soukromý, až intimní charakter. Za těch třicet let jsem nikdy nevynechal, každý rok chodívám s kytkou, svíčkou nebo vlaječkou jak na Národní, tak na Albertov. Mimochodem, na Albertově jsem rok co rok býval vždy skoro sám, napsal jsem o tom tehdy i dva blogy, až do chvíle, než napadlo prezidenta Zemana udělat na tomto místě setkání středoevropských prezidentů. Teprve v tu chvíli se probudili dnešní opoždění revolucionáři, včetně tehdejších komunistů a svazáckých funkcionářů, a začali křičet, že jim prezident brání vykonat na Albertově náhlou potřebu uctění piety, zrovna na tomto dříve opomíjeném místě.

Ale zpět. Chodíval jsem na tato místa ve všech svých oficiálních i neoficiálních rolích ne z potřeby se ukázat, ale z potřeby dodržovat svůj osobní rituál. A jak šla léta, čím dál víc sílilo u některých chápání téhle tiché vzpomínky jako boje o kótu. Jak v nějaké bitvě. Ne že si lidé různých názorů udělají své akce jinde a na tomto místě se sejdou v klidu zbraní. Naopak, právě zde se rozhodli někteří extremisté agresivně vylučovat z piety kohokoli, kdo se jim nelíbí. Obsadili pietu na Národní, jako kdyby jim patřila, a sprostě a organizovaně útočili na ty, co s nimi nejsou v jedné partě. Je to hnusné, je to smutné a je to nepatřičné. V některých chvílích a při některých příležitostech bychom měli umět ztichnout a spíše přemýšlet o sobě.