Prozradíte, jak hodnotíte, jako příznivec politické změny, kroky nové vlády?

Vláda se představila standardně, tak jak by to udělala jakákoliv jiná vláda. Vyměnila úředníky za své příznivce, dala „trafiky“ (ne)potřebným funkcionářům, což není nic divného. Jen je mi ale líto, že si protiřečí. Tím mám na mysli podvojné myšlení podle Orwellova „doublethink“, tj. udržet pohromadě protikladné informace a zároveň oběma věřit, když související rozšíření „korýtek“ – víc ministerstev a náměstků – se prezentuje jako významný krok k finančním úsporám. Zase se objevily „tradiční“ dary z daňových rájů – nic překvapivého!

Vláda zdůrazňuje, že na rozpočtové úpravy měla zhruba jen 50 dní, aniž by přiznala, že možnost se na to připravit měla roky. Nicméně vládu ctí, že splnila slib úspory sto miliard. Rozpočet má především signální význam a potvrzuje úsilí vlády zlomit nepříznivý trend vývoje financí státu, což je krok správným směrem. Obecně je žádoucí, aby veřejné rozpočty omezily podporu spotřeby, která zvyšuje prostor pro růst cen, i když připusťme, že někdy na úkor dnových poplatníků. Je úctyhodné, že nejvíce se hodlá ušetřit na dotacích pro solární byznys, o celých 8 miliard proti prvotnímu plánu. Celkově neinvestiční dotace ale poklesnou z původně plánovaných 95 miliard na necelých 66 miliard. V této souvislosti se tak nabízí otázka, zda to nezbrzdí chuť firem investovat do inovací.

Institut Václava Klause se otevřeným dopisem obrátil na premiéra Petra Fialu, přičemž mu vytkl nepochopitelnou pasivitu ohledně hrozícího konfliktu na Ukrajině, což je podle IVK dlouhodobě největší bezpečnostní hrozba na našem kontinentě. Jde přitom o budoucí možné zapojení Ukrajiny do NATO. Považujete za pravděpodobné, že by Ruská federace něco takového připustila?

V přírodě existuje teritoriální nárok oblasti působnosti, platný zejména u zvířat. I mocnosti si nárokují obdobné právo. Připomeňme si tzv. karibskou krizi (1962), kdy byl svět na prahu války. A obdobně by určitě USA nechtěly, aby se Mexiko či Kanada staly proruskými. Analogicky by se chovala jakákoli jiná supervelmoc.

Rusko má sice mocenská traumata, která zatěžují jeho politiku, ale je otázkou, jestli přistoupení Ukrajiny do NATO je jen otázkou traumatu a jestli to není jen racionálně zvažovaná nezbytnost. To si musí vyřešit zúčastněné strany samy, a to zejména s ohledem na to, co by tím kdo získal. Třeba Rusku by válka přinesla rozvrácenou zemi, kterou by muselo nějakým způsobem stabilizovat a dlouhodobě bojovat proti partyzánům, ekonomickým sankcím a tak dále. To by se nikomu nevyplatilo, nejenom Rusům, ale ani Západu.

Zbytečně politicky předbíháme událostem. Z nedávné historie známe, že nejhorší jsou nechvalně proslulé koalice „úslužných“, kdy se stačí zpětně podívat, jak dopadl Irák. Z naší pozice je strategicky důležité, abychom počkali na společnou akci v rámci NATO. Proto se zdá někdy nadbytečné, aby zemička, jako je naše, kvůli tomu vyhlašovala Rusku – byť jen slovní – válku, i když ironicky řečeno, by nebylo na škodu poslat na Ukrajinu bojechtivé politiky a možná i celé ministerstvo obrany.

Vláda si nepočíná dvakrát přesvědčivě ani tváří v tvář energetické krizi v ČR. Nebo si myslíte, že stačí zvýšit příspěvek na bydlení pro ty nejchudší a bez jakýchkoli aktivních kroků proti energetické drahotě hodit přes palubu střední třídu?

V cenách energií se odráží vývoj na trhu energií, stejně jako i veškeré chyby v řízení energetiky, což se během krize znásobí – ale kilo uhlí a litr plynu má stále stejnou energetickou účinnost. Politici i česká média často uvádějí, že energetická krize postihla Česko stejně jako jiné státy, ale je to trochu jinak.

Faktem je, že u nás máme o 50 procent vyšší ceny elektřiny a plynu než nám blízké Slovensko, Polsko i Maďarsko včetně bohatého Německa. V České republice se zvýšily ceny energií až o stovky procent, zatímco jinde ani ne o polovinu. Třeba dodavatel plynu Innogy prodává plyn odběratelům v Česku dvakrát dráž než našim sousedům. Takže se ptáme, proč je u nás násobně vyšší energetická cena, co na to vláda, státní úřady a proč o tom neví ERÚ.

Kdyby naši politici cítili alespoň trochu národního zájmu o prosté občany, tak bychom nyní neměli nejvyšší ceny energií ze všech zemí Evropské unie. Nekupovali bychom ruský plyn za násobky ceny z Německa, stejně jako bychom nedodávali na německou burzu naši levně vyrobenou elektřinu a následně ji draze vykupovali. Měli bychom dlouhodobé kontrakty na levný plyn s Gazpromem, jako mají například Německo, Itálie, Francie a zejména Maďarsko. A místo podřadné závislosti na burze v Lipsku bychom především uspokojili naše spotřebitele, naší vlastní levnou, a tudíž námi vyrobenou energií, a pak teprve bychom prodávali přebytky, jako například Francie.