Čestmír Řanda zemřel jen několik dní před svými 61. narozeninami. Diváci ho mohli vidět například ve filmech Tmavomodrý svět, Láska z Pasáže, Dáma na kolejích nebo v seriálech Dobrodružství kriminalistiky, Zdivočelá země, Ulice a Expozitura. Se svým otcem Čestmírem Řandou st., hereckou legendou, známou například z filmů Pane, vy jste vdova nebo Konec vodníků v Čechách aneb Jak utopit doktora Mráčka, si už jako dítě zahrál ve filmu Táto sežeň štěně.

Informace o Čestmíru Řandovi ml., o jeho životě i nečekané smrti, plní už několik dní stránky médií. Mluví se o údajných dluzích, o jeho vztazích se ženami, problémech s alimenty i o tom, že byl „divnej pavouk“, ale také kamarád. Jedno se Čestmíru Řandovi rozhodně upřít nedá. Měl velmi svérázný pohled na svět a hlavně jasné a nekompromisní názory, za kterými si rozhodně stál. To prokázal i v prvním rozhovoru, který poskytl ParlamentnímListům.cz v září minulého roku, kde mluvil mimo jiné o sametové revoluci, divokých devadesátkách nebo o svém setkání s Václavem Havlem. A servítky si rozhodně nebral. Stejně tak jako při tomto posledním rozhovoru, který vám právě přinášíme. Ostatně posuďte sami.

Čestmíre, vy od začátku na svém Facebooku ostře kritizujete opatření, které vláda přijala kvůli epidemii koronaviru. Napsal jste například – Bureš nás zaklekl všechny. Chci svou zemi zpátky. Nebo – vláda ČR je virus. Co konkrétně vám nejvíc vadí a jak vidíte jak vývoj epidemie, tak i rozvolňování opatření?

Vývoj epidemie je až ta druhá věc. Základní problém je, že se ty vlády, ty politické strany a jejich zástupci, a to vidíme i v jiných problémech a kauzách, nejsou schopní dohodnout v podstatě na ničem. Tohle se tady bohužel jako červená nit táhne vlastně od roku 1989, kdy zvítězí jedna strana, ta to táhne některým směrem, pak nastoupí druhá a ta to táhne opačným směrem. Jestliže se ti lidé, v podstatě třicet let, co jsou v politice, perou o volant, tak kam může ta republika jet, pod tím jejich velením?

Co se týče vývoje koronaviru, tak paralelně s ním se daleko silněji odvíjela politická stránka té věci. Politická a ekonomická. Od začátku se strašilo mrtvými, a to celosvětově. Podporuje se to rčeními jako – „celý svět se bojí“, „všichni to vědí“. Těmihle naprostými nesmysly, které mi vždycky dávají vykřičník, abych si u těch zpráv velmi silně ověřoval zdroje. Protože taková ta rčení – „každý souhlasí“ nebo „je všeobecně známo“, jsou velmi, velmi nebezpečná. Od počátku nebylo vůbec jasné, jak ten vir působí, co dělá, jak se léčí. Ale daleko víc se vyvíjela ta stránka politická a ekonomická. Pokud bych to shrnul, tak dobře, máme tady virus, ale dopad těch opatření nikdy nesmí být přece více devastující než ta samotná událost. A ta různá rozhodnutí, která byla často natolik protichůdná…

Například?

Třeba povinné nošení roušek. Ovšem roušky ten stát nezajistil. Takže lidi začali šít roušky sami a fotili se u toho, jako když bojují na barikádách a zachraňují zemi. A na tomhle nesmyslu stát takhle dlouho trvá, přestože to lidem poškozuje zdraví. Je naprosto evidentní, že po dvou hodinách musí být ta rouška špatná.

Já jdu po Praze a butiky mají za výlohou – módní rouška! A teď už je vidět, že ty majetnější mají roušky značkové a ten plebs mají na jedno použití. Už jsem taky viděl svatbu v rouškách. Člověk, který jede sám v autě, tak má roušku!

Takže lidé si je sami ušili, nasadili si je na hlavy a rozdělilo to společnost daleko víc než cokoliv předtím. Z roušky se stal sociálně psychologický atribut. A z červených mikin a vyhlášení takových těch hesel – „jedeme v tom všichni“. Ne, proboha! Nejedeme! My máme jiné startovací pozice, my nejíme v Parlamentu za padesátikorunu. Takže prostě – „nejedeme v tom všichni“! Já tedy rozhodně v tomhle nejedu a jet s nimi nechci.

Podle vašich reakcí na sociálních sítích to nejsou jen roušky, které vám mezi opatřeními, jež vláda přijala, připadaly nesmyslné…

Ano, třeba zakázání sprch ve fitku. Nebo – choďte maximálně po dvou. A v tramvaji pak jede shluk lidí. A další věci… kde to proboha jsme? Moje práce je bavit lidi, nebo něco produkovat. Práce mojí přítelkyně je dělat zdravotní sestru. Vaše práce je dělat novináře. A prací vlády je zajistit podmínky pro občany. A jestliže v moderní společnosti nemá vláda scénář pro virovou pandemii a podobné věci, no tak co tam dělá?! Ať si doprčic pustí jakýkoliv béčkový americký film, který mluví o této problematice, a podívají se, jak to tam řeší. Dobře, chtěli udělat opatření. Tak ho měli udělat hned na začátku, a to naprosto tvrdé, zavřít na čtyři pět dní úplně všechno. To každý vydrží. Ale pak to začít uvolňovat. Ale oni to nechávali a postupně to přitvrzovali. Postupně se to zvyšovalo. No k čemu to je? Když přece hoří, tak začnu hasit hned.

Ale protože oni nemají sílu k jakémukoliv opravdu silnému politickému rozhodnutí, tak se z toho stala naprosto vnějšková záležitost, která měla pouze kostýmy a rekvizity. A samozřejmě ten umělecký doprovod k tomu poskytla pološílená média, která se totálně zbláznila. A vystrašila strašnou spoustu lidí. Hlavně těch starších. Potkal jsem řadu starých lidí, kteří byli psychicky úplně na dně.

Na druhou stranu ale řada lidí tato opatření vítala…

Ano, byli vystrašení. Ale vezměte si, v této zemi ročně umírá přes 50 tisíc lidí na infarkt. Nikdo to tímto způsobem neřeší. Umírá tady x tisíc lidí na cukrovku. Nikdo nezakazuje dorty…

K tomuto viru žádné podstatné informace od začátku nebyly. Jen v televizi, když vidím, jak tam sedí a s vytřeštěnýma očima jurodiví komentátoři mluví v rouškách. Doprčic, jak by se do té televize ten nemocný dostal? To je jenom předvádění toho viru. Strašáci. Aby si lidé mysleli, že se něco děje, a byli ohebnější…

Tohle prostě byla vyvolaná hysterie. A teď tady máme stovky zničených podnikatelů, ne stovky nemocných, ale zničených podnikatelů, provozoven. S některými z nich jsem mluvil. Ano, oni vydrží měsíc, ale mnozí z nich už dál bohužel ne.

I na toto jste na sociální síti reagoval, a to poměrně drsnou větou…

Ano, paní Benešová řekne, že všichni by měli mít vatu. A já na to reagoval – „chčijou nám na hlavy a už ani nepředstírají, že prší“. Vatu budou potřebovat jednoho dne oni, aby si ji nacpali do kalhot, až lidi opravdu naserou. Protože to, do jakého stavu dostali tuto zemi, jak už jsem zmínil – daleko víc zničených provozoven, firem, lidí ze střední vrstvy než nemocných… jasně, politici mají polštáře. Jestliže paní Schillerová bydlí v bytě poblíž Pařížské, který platí stát, a bere 173 tisíc, a ještě mají jídlo za padesát korun, no tak aby neměli polštáře. A jestliže pan Babiš řídí stát jako firmu, no tak kde má ten stát tu vatu? A já doufám, že ji ten stát má, až mu jednoho dne lidi nezaplatí daně.