O víkendu oslavil své osmdesátiny Václav Klaus. Europoslanec Alexandr Vondra napsal v komentáři pro Lidové noviny: „Jeden by čekal, že jeho kulatiny opanují veřejný prostor. Realita je ale jiná. Gratulace od prezidenta a kardinála, rozhovory pro Xantypu a Parlamentní listy. Jinak ticho a mlčení.“ Čím si to vysvětlit, když jde o muže, který řídil transformaci ekonomiky od komunismu ke svobodě a české politice jako ministr financí, premiér, předseda Poslanecké sněmovny a prezident dominoval přes dvě dekády?

Převládající ideologie ve společnosti se změnila. Tak, jako se v roce 1989 překlopila doprava, od roku zhruba 2000 se stále víc pomalu posouvá doleva, směrem k „progresivismu“ a kolektivismu. A ten by Václava Klause, jako výrazného zastánce individualismu, nejraději vygumoval z historie. Však ona se tato ideologie opět otočí – ale bude to ještě celkem dlouho trvat, nejprve se musí ekonomicky svou vahou zhroutit.

Od začátku roku 2021 jsme svědky prudkého zvýšení cen na globálních trzích surovin. U některých komodit jde za půl roku o zdražení o 50 procent, v meziročním srovnání dokonce o více než sto procent. Například sójový olej zdražil od začátku roku o 65 a meziročně o 157 procent, ropa o 42, resp. 84 procent, dřevo 52, resp. 273, či kukuřice 41, resp. 107. Zatímco ale viceguvernér České národní banky Marek Mora se přiklání ke zvýšení úrokových sazeb již na zasedání bankovní rady příští týden, americká ministryně financí Janet Yellenová, bývalá šéfka Fedu, považuje tento jev za přechodný. Fed přitom před časem slíbil úrokové sazby zvednout, když bude inflace dlouhodobě vyšší než dvě procenta; nyní se v USA do konce roku očekává inflace na úrovni tří procent. Měly by centrální banky na zvyšování cen reagovat?

Tohle je naprosto klíčové téma, má daleko hlubší přesah než „jen“ inflace, jako by snad inflace byla málo, ale většina lidí nedohlédne hloubky problému. Víc než o „obyčejnou inflaci“ totiž jde o selhávání politiky vlád a centrálních bank, a pokud bychom šli ještě dál, tak jde o důsledek selhávání právě oné kolektivisticko-progresivní ideologie, která velí zachovat plnou zaměstnanost, maskovat recesi, tisknout peníze a zadlužovat se.

Centrální banky, zvláště ECB, v minulosti intenzívně bojovaly za vyšší inflaci. Teď už se ovšem dávno o vybičování inflace nesnaží. Teď se hlavně pokouší o něco, co by do jejích cílů, které jsou ustanoveny v takzvaném institucionálním rámci Evropské unie, vůbec patřit nemělo – totiž o umožnění předluženým vládám, aby se dál zadlužovaly a levně prodávaly své dluhopisy. Aby se kupříkladu předlužená Itálie nebo Francie mohly dál zadlužovat, sype ECB peníze do oběhu, a inflace roste jako vedlejší důsledek toho, že v oběhu je příliš mnoho peněz na příliš málo zboží.

Mimochodem, zboží by bylo v oběhu třeba i víc a bylo by levnější, ale nedostatek základních surovin, čipů i dalších komponentů vede k tomu, že výrobní podniky nemohou vyrábět, jak by mohly, kdyby vlády pandemickými opatřeními nepoškodily ekonomiku a nevychýlily ji ještě víc z rovnováhy. A všelijaké pandemické programy zase udržely zaměstnanost i v krizi tak vysoko, že podniky byly donuceny držet či ještě zvyšovat mzdy i další náklady, takže se jejich zboží a služby ještě víc prodražují.