Začal druhý rok válčení na Ukrajině, pro jednu či druhou stranu se ovšem situace na bojišti moc nezměnila. Jak je to nyní s časem pro diplomacii, přichází už, nebo se bude ještě dlouho bojovat?

Velmi těžko se to předvídá, ale na frontě dnes pozorujeme dost silný ruský tlak na ukrajinské pozice. Více než ukrajinský tlak na pozice ruské. Zejména kolem Bachmutu, kde se bojuje hodně dlouho, ale Rusové postupně postupují a toto strategické město obkličují. Ze Západu dostává Ukrajina rozporné signály. Na veřejné oficiální úrovni slyšíme ujišťování o trvalé podpoře ukrajinskému úsilí, ale různými dalšími kanály dávají Američané a další západní hráči Ukrajincům najevo, že by bylo načase začít pomalu s Ruskem jednat. 

Mluvíte o značném posunu, který slyšíme ze Západu. Podle Wall Street Journal začínají Němci a Francouzi na Ukrajinu tlačit, aby pomalu uvažovala o dohodě. Německý Bild tvrdí, že Západ dává Ukrajincům čas do podzimu, pak bude tlačit na kompromis a dohodu.

Celé je to vlastně odpověď na vaši otázku. Vidíme nepolevující tlak Ruska na Ukrajinu a pak vidíme signály Západu vůči Ukrajině s tím, že Západ už možná nebude připraven pomoc navyšovat nebo v ní dokonce pokračovat. Takové signály teď Ukrajinci dostávají. 

V takovou chvíli lze na ukrajinské straně očekávat ze strany vládních kruhů z Kyjeva možný závěr, že situace by pro ně mohla začít být ještě nebezpečnější a v ten moment začíná mít smysl jednat s Ruskem. Z druhé strany nevíme, jak uvažuje Rusko, co všechno ještě po Ukrajině chce. Jestli to je Krym a ty čtyři provincie, anebo zda chce Moskva ještě něco dalšího. Domnívám se, že čas hraje proti Ukrajině a to ve smyslu, že dlouhá válka bude vyčerpávat sice obě strany, ale vyčerpání Ukrajiny bude fatálnější, protože Ukrajinců je méně a ukrajinská infrastruktura je pod ničivým ruským tlakem, zatímco ruská infrastruktura není pod ničím tlakem. Představy, že se ruská ekonomika začne pod sankcemi hroutit, se nepotvrdily. Podle dostupných čísel pochopitelně ruská ekonomika neprosperuje, ale ani se nehroutí. Už vůbec se nerýsuje, že by se ruský režim začal otřásat. Žádný převrat evidentně není v plánu a Putin se drží u moci.

Západ měl zpočátku zájem na dlouhé válce, o tom vypovídá například bývalý izraelský premiér Naftali Bennett. Nyní začíná významná část západních kruhů dávat od dlouhé konfliktu ruce pryč. 

Důvodů je několik. Jednak to Západ strojí strašné peníze. Za další se nerýsuje zhroucení ani ruské ekonomiky ani Putinova režimu a za třetí pak to, že některých cílů, které měl tento konflikt dosáhnout, už byly splněny. To je především trvalé nebo dlouhodobé poškození evropsko-ruských vztahů. Toto bylo pro Američany hodně důležité. Nejvýznamnějším symbolem toho všeho je sabotáž Nord Streamu, což by bez války nebylo možné. Zatímco v době konfliktu to nebyl problém. Podle všeho to udělali buď Američané nebo jejich spojenci, byť naprostou jistotu nemáme, ale indicie jsou poměrně silné. Útok na německou civilní infrastrukturu v dobách míru by byl nepředstavitelný. Jenže k tomu došlo během války a tak nad mávli rukou a oficiální odpověď na to, kdo zničil Nord Stream je „my nevíme“. Kdykoli se za poslední rok stalo něco, co neodpovídalo propagandistickému narativu, tak oficiálně zdůvodnění bylo „nevíme kdo to udělal“. Typicky „nevíme kdo střílí na Záporožskou elektrárnu“, „nevíme kdo je za útokem na Nord Stream“. Jsem přesvědčen, že řada lidí mezi západními špičkami dobře ví, kdo to udělal, ale nikdo to nebude říkat. 

Zajímavé věci píše ve svém komentáři Fareed Zakaria. Říká, že bychom sice všichni chtěli naprosté vítězství Ukrajiny a vytlačení Ruska i z Krymu, ale není to pravděpodobné s tím, že další pokračování tvrdých bojů mohou mít za následek totální zničení Ukrajiny, nejen ekonomické. Zatímco ruská ekonomika se podle něho vzpamatovává ze sankcí a funguje už nezávisle na Západu.

Ruské ekonomice nepochybně současný stav nesvědčí, ale naučila se s tím žít. Jednak tam patrně dochází k nahrazování výroby toho, o co kvůli sankcím Rusko přišlo. Za druhé ale dochází k masivnímu obcházení sankcí a „zakázané“ výrobky se nadále do Ruska dostávají. Primárně to jde přes Turecko, ale i mnohé další státy. Například Arménie je jedním z největších vývozců mobilních telefonů, byť podle mých informací není v Arménii jediná fabrika na mobilní telefony. Turecko se stalo dodavatelem řady strategických produktů, které žádnou tureckou stopu nenesou.