Na obálce vaší publikace Zapomenuté konflikty se píše, že po skončení studené války „mnohými očekávaný světový mír nenastal“. Kde vznikla představa, že po jejím konci nastane?

Jde o myšlenkový proud, jehož nejznámějším příkladem je americký politolog Francis Fukuyama, který tvrdil, že studená válka skončila vítězstvím západního liberálního kapitalismu. To je v mocenské konfiguraci studené války nesporně pravda, východní blok se ukázal jako systémově nefunkční, neschopný konkurence a to, co nabízel svým obyvatelům, bylo mnohem méně přitažlivé než západní svět. Na druhou stranu je třeba říct, že logika studené války dokázala překrýt mnoho historicky podmíněných animozit, které se zdánlivě vyřešily např. „bratrstvím národů“ a socialistickým internacionalismem. Západ zase podobně spoustu konfliktů překryl tím, že určité oblasti používal v politickém boji proti východnímu bloku a podporoval řadu odpudivých režimů. Studená válka v tom byla nevybíravá a řada režimů, jež podporovaly třeba Spojené státy, byla vším možným jen ne demokratická.

Co tedy nastalo konkrétně po pádu železné opony?

Když studená válka skončila a rozpadl se Sovětský svaz, řada regionálních a místních animozit mezi místními skupinami se rozhořela znovu. Ukázalo se, že konflikty byly pouze potlačeny silnějšími geopolitickými zájmy. Moskva i Washington přestaly podporovat své různé „proxies“ a ti najednou začali čelit řadě nových výzev. To se týkalo třeba Angoly, kde, ve zkratce řečeno, Unita přišla o podporu Západu, MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly) zase o podporu Východu, a konflikty nezmizely. Některé trvaly celá 90. léta a některé trvají dodnes. Přibylo tedy válek, ale tyto války změnily charakter. Klasická představa, že ve válce proti sobě stojí státní celky, které mají na bojišti armády a politici nebo vojevůdci rozhodují, co se bude dít, už neplatí. V těchto válkách je přítomna řada nestátních aktérů, paramilitárních jednotek, milic apod. A v konfliktech nejde o to, že někdo vyzývá státní moc, častěji na určitém státním území bojují proti sobě tito ozbrojení aktéři. To je typické třeba pro Somálsko, které je jako stát víceméně virtuální.

Co je podmínkou, aby se některý válečný konflikt stal „zapomenutým“?

Hlavní kritériem je, aby ležel mimo horké body geopolitického zájmu. Ty jsou určovány tím, že se v nich protínají například důležité tepny, nebo se tam vyskytují nerostné suroviny jako ropa a plyn. Západ i Rusko jsou tedy ochotny nasazovat síly, podnikat intervence a podstupovat i značná rizika tam, kde je to ekonomicky zajímavé. Čím je nějaký konflikt dále od takových bodů, tím větší je šance, že bude zapomenut. Důležitou roli hrají také diaspory ve vyspělém světě, pokud je některý stát mimo geopolitickou oblast, ale má třeba v USA silnou diasporu, která má politický vliv, také se dokáže dostat do zorného pole velkých hráčů.

Existuje tedy něco jako válečný PR a marketing?

Bezesporu ano, to dobře dokážou humanitární organizace nebo novináři. U nás je typickým příkladem činnost Petry Procházkové, která svou novinářskou prací přitáhla pozornost české politiky k dění v Čečensku. Nejdůležitější v tomto smyslu jsou ale etnické diaspory. Například arménská diaspora v USA, ale i ve Francii a v Moskvě, dokáže poutat pozornost ke konfliktu v Náhorním Karabachu, na druhou stranu Ázerbájdžán to dokáže také díky svému nerostnému bohatství. PR válečných konfliktů funguje.

Jak se od konce studené války vyvíjí počet lokálních zapomenutých konfliktů?

Počet ozbrojených konfliktů obecně narůstá a také v nich umírá stále více civilistů. A je stále zřejmější, že většina z nich má vnitrostátní charakter. Mezistátních konfliktů mezi suverénními státy po rozpadu Sovětského svazu proběhlo jen několik.

Jaké je dnes vměšování velmocí do těchto válek?

Je obtížně čitelné, protože ti „sponzoři“ konfliktních stran nemají globální, ale regionální zájmy. Jejich podpora je také menší, nikdo už není schopen cpát do aktérů takové peníze jako Sovětský svaz za Brežněva nebo USA za Reagana. Sponzorů je celá řada a mají omezenější zájmy, než tomu bylo v případě dvou supervelmocí, které soupeřily i ve vesmíru. Do konfliktů se ale vměšují i méně mocné státy, Írán podporuje množství šíitských bojůvek na Blízkém východě, Saúdská Arábie zase sunnitské bojovníky a z peněz jejích nadací jsou placeny fundamentalistické teroristické skupiny jako Islámský stát anebo svého času al-Káida.

A co Rusko a Spojené státy a jejich zájmy v těchto konfliktech?

Skutečně se stále vměšují do různých pro ně geopoliticky a geoekonomicky zajímavých konfliktů, ale je to v mnohem menší míře než za studené války. Ruská federace byla ve velmi špatné kondici a měla problémy vůbec udržet svou existenci, zejména v počátcích vlády Borise Jelcina, ale od éry Vladimira Putina se Rusko stalo mnohem sebevědomějším aktérem a snaží se vracet do oblastí, kde za jelcinovského chaosu vyklidilo pozice. To je případ Sýrie, kde se Rusko angažuje mnohem asertivněji než třeba v kosovské krizi, kdy jeho podpora Srbska byla spíše jen rétorická. Kosovská krize je vůbec velkým zlomem, protože si Rusové od té doby říkají, že když Západ takto ignoroval jejich zájmy, oni to mohou dělat také. To později ukázali v Abcházii a jižní Osetii.

Takzvané zapomenuté války probíhají na různých kontinentech. Existuje u nich nějaká obecná typologie?

Celá řada rysů je napříč kulturami a kontinenty společná. Když zaznamenáme v konfliktu přítomnost nerostné suroviny, dá se odhadnout jeho dynamika bez ohledu na to, kde se odehrává. Například bojovat o diamanty je velmi snadné a pro řadu neodpovědných aktérů výhodnější, protože nepotřebují mít ani politickou moc. Diamanty se totiž snadno pašují a dostávají na černý trh. To popírá Clausewitzovu logiku, že někdo chce válku vyhrát. Stačí konflikt udržovat, to je typické pro třetí fázi angolské války nebo subkonflikty konžského konfliktu.

Jakou roli hraje to, že lokální konflikty jsou odbytištěm zbraní? 

Po studené válce došlo na Západě i na Východě ke snížení armádních kapacit, navíc se přezbrojuje a na světě je mnoho zbraní. Pro rozhoření lokálních konfliktů jsou důležité zejména lehké palné zbraně, typicky nejoblíbenější samopaly kalašnikov. Ty se dnes neprodávají na kusy, ale na tuny, a je jimi zaplaven celý svět. Kalašnikov je nejrozšířenější zbraň na světě; v Ugandě jej koupíte za kuře. Kde jsou dostupné lehké palné zbraně, kde je v lokalitě předchozí konfliktní minulost a je tam přítomná frustrace z chudoby, tam je vysoká pravděpodobnost vzniku konfliktu. Pokud je to kombinováno s výskytem surovin, jako jsou třeba diamanty, nebo naopak hrozí nedostatek vody, možnost konfliktu dramaticky vzroste.

Je v silách mezinárodního společenství nějak takovému vývoji bránit? A snaží se o to?

Nic zásadního, co by působilo globálně, neexistuje. Organizace spojených národů sama takový cíl obecně má, je ale diskutabilní, jak skutečně funguje. V některých oblastech naopak OSN fatálně selhala jako např. při rwandské genocidě. Tam se OSN stáhla s odůvodněním, že pominul její mandát, protože měla dohlížet na příměří. Když se začalo bojovat, argumentovala, že už musí odejít. Z  puristicky právního hlediska to byla možná pravda, ale z Charty OSN plyne, že státy jsou povinny zabránit genocidě, což OSN ignorovala. Cynismus je i v tom, že i když ve Rwandě zahynul skoro milion lidí, dodnes to Organizace spojených národů neoznačuje za genocidu, aby se vyhnula odpovědnosti za neplnění Charty OSN.

Dají se odhadnout počty obětí zmiňovaných konfliktů od konce studené války?

Jsou to desítky milionů, samotný konžský konflikt zahrnuje několik milionů obětí, Náhorní Karabach třicet tisíc, čečenské války sto tisíc… Když to sečteme, jsme v řádu určitě přes deset milionů obětí.