Hongkong přestal být ukázkou dvou systémů v jednom státě o 27 let dříve, než měl. Čína se rozhodla nerespektovat mezinárodní dohodu s Velkou Británií a zavedla bezpečnostní zákon, odstraňuje knihy, trestá odpůrce a firmy opouštějí město. Domníváte se, že nikdo nenajde odvahu Číně v těchto krocích bránit, i vzhledem k ekonomické závislosti na Číně?

Američané jednoznačně avizovali, že takový krok nenechají bez odezvy, a před několika dny již učinili něco konkrétního. Ve skutečnosti si Čína pod sebou takříkajíc podřízla větev, když prohlásila, že jde o její vnitřní záležitost, což Donald Trump okamžitě obrátil proti ní, když oznámil, že Spojené státy nyní přistupují k Hongkongu stejně jako k celé Čínské lidové republice. To znamená faktický konec pro fungování řady čínských bank, jež používaly pobočky v Hongkongu k tomu, aby mohly realizovat některé globální finanční transakce bez omezení vztahujících se k pevninské Číně. Kromě toho nelze do Hongkongu exportovat některé citlivé technologie.

Navíc byly zavedeny sankce proti některým čínským funkcionářům, kteří se na vytváření toho zákona podíleli, což je samozřejmě také může hodně bolet, zejména když dojde na jejich peníze, jež mají uložené na zahraničních účtech. Prezident Trump také sdělil, že nyní nemá zájem pokračovat v dalších jednáních o obchodní dohodě s Čínou. A současný stav obchodní války mezi oběma zeměmi sice nějakým způsobem postihuje obě strany, ale Čína tahá za kratší konec provazu, protože závisí na exportu do Spojených států daleko více, než Spojené státy na dovozu z Čínské lidové republiky.

Bylo jasné, že demokracie v Hongkongu nemůže vydržet po domluvenou dobu?

Takováto varování se ve skutečnosti ozývala již na konci devadesátých let, kdy Velká Británie předala Hongkong do správy Čínské lidové republiky. Ze zpětného pohledu to byla obrovská chyba a tvrdím, že se mohl najít nějaký způsob, jak se z té smlouvy vyvázat a ponechat Hongkong jako britské zámořské území. Stejnou chybou bylo i to, když se Spojené státy fakticky vzdaly Panamského průplavu, který nyní mimochodem částečně ovládá firma s vazbami na čínskou vládu.

Jestliže se vrátím k Hongkongu, pak ona varování nějakou dobu vypadala jako zbytečné strašení, protože Čínská lidová republika dohodu víceméně dodržovala – ovšem v posledních letech se daly pozorovat nejprve plíživé a nenápadné, ale posléze stále zřetelnější kroky, které směřovaly k omezení autonomie Hongkongu. Tato takzvaná salámová metoda – respektive sekvence postupného omezování svobod – ale fungovala jen po omezenou dobu, jelikož pak už vyvolala masové protesty.

Čínské vedení se rozhodlo riskovat a provést jakýsi radikální řez, tedy onen bezpečnostní zákon – snad v očekávání, že Západ se omezí pouze na slovní odsuzování... – avšak evidentně se mýlilo. Opravdu to vypadá, že pohár trpělivosti s Čínou definitivně přetekl, a že se konečně začne něco dít.

Využila Čína dění kolem nákazy koronavirem, která zaměstnává mnoho států, aby v Hongkongu zakročila?

Souvislost mezi pandemií čínského koronaviru a kroky v Hongkongu nepochybně existuje, jenže nejde jen o to, že by Čínská lidová republika chtěla využít toho, že většina zemí má jiné starosti. Přinejmenším stejně významný je totiž fakt, že obrovské starosti má i sama Čína. Může se sice zdát, že se z následků pandemie rychle vzpamatovala, avšak to je jen klamný dojem, který samozřejmě mohutně posiluje čínská propaganda. Ve skutečnosti napáchala pandemie na čínské ekonomice obrovské škody a nepochybně ještě posílila strukturální problémy čínského systému, jenž je postaven v uvozovkách na růstu růstu.

Tohle přestalo fungovat a zdá se, že řada ekonomů se probouzí z někdejšího okouzlení čínskými statistikami, které byly zjevně z velké části vylhané. Růst čínského HDP byl svého druhu účetní trik, jelikož ho produkovaly obrovské finanční impulsy ze strany státu, bez kterých by čínský HDP stagnoval, ne-li klesal. Čínským údajům, ať zdravotnickým nebo ekonomickým, už se prostě nedá věřit.

Čínskou ekonomiku nyní čekají obrovské turbulence, jež se pak zákonitě projeví v celé společnosti a politice. Tamní režim se tudíž snaží vzbudit dojem síly a odvést pozornost jinam. To je hlavní motiv kroků v Hongkongu, napětí na hranicích s Indií i různých provokací v Jihočínském a Východočínském moři.

Firmy sice Hongkong opouštějí, ale některé z nich stále spolupracují s čínským režimem, například Google, která pomáhá s takzvaným „velkým bratrem“ v Číně. Dávají korporace něco jiného najevo veřejně, ale stejně nakonec rozhodnou peníze, a tak jdou morální zásady stranou?

Kromě odchodu z Hongkongu bude Čínu ještě mnohem víc bolet odchod západních firem z pevninské Číny, který začal už krátce po nástupu Donalda Trumpa a v roce 2019 se dramaticky zrychlil. Americké firmy reagují na pobídky americké vlády, která jim poskytuje různé úlevy. Obdobně vůči svým firmám postupují také Japonsko či Jižní Korea.

Spousta asijských států jako Indie, Vietnam, Malajsie, Thajsko nebo Filipíny to logicky vítá, protože tyto firmy se stěhují k nim. Řada společností uvažuje i o přesunu do střední a východní Evropy, takže z toho může těžit také Česko.

Mezi největšími západními firmami v oboru IT a elektroniky už se údajně tvoří i jakási gentlemanská dohoda ve smyslu „anything, but not China“, tedy princip, že se všichni postupně odstřihnou od čínských subdodavatelů.

A myslím, že tady zapracují také ty peníze, protože kvůli pandemii se ve světě začíná zvedat obrovský odpor až nenávist k Číně. Zákazníci tedy žádají zboží, které nepochází z Čínské lidové republiky, a dokonce už se vyskytuje i explicitní bojkot čínského zboží, vedle USA mimo jiné v Austrálii, ve Velké Británii či v Itálii.

Západní firmy se pochopitelně nechtějí dostat do situace, že jejich zboží z Číny budou lidé odmítat, takže mají další důvod ke stěhování jinam – zatímco čínskou ekonomiku to určitě velmi těžce zasáhne.