V souvislosti s nastupující vládou dvou koalic nejčastěji jako agenda zaznívají slova „slušnost“ a „důstojnost“. To jsou slova, pod která se v politické praxi schová tak nějak cokoliv. Co by podle vás mělo být konkrétním naplněním těchto ambicí? A věříte, že se nastupující Fialova vláda skutečně bude chovat slušně a hájit lidskou důstojnost?

Slušnost a důstojnost už slibovali mnozí. Ale nikdo to neprosadil, nezavedl. Nejen proto, že nevládl sám. Nejsme, bohužel, monarchie. Ona nejen politická kultura, ale běžná morálka a noblesa jde u nás i v řadě zemí Evropské unie do kopru. Bohužel. Přiznejme si, že v celé společnosti jako takové. Nejen na silnicích, školách a ulicích, ale i v umění, v médiích a jinde. Opravdové vzory už skoro nejsou. Slušnost, poctivost a skromnost jsou považovány za slabost. Přitom máme plnou hubu nějaké povinné korektnosti! Úcta k národu a tradicím je projevem extremismu, rodina přežitkem. Zvulgárněli jsme, roste arogance, hloupost. Přiznejme si to. Přitom politiky si volíme ze svých řad, což je fakt. Měli by být elitou, ale nejsou. Náš Parlament holt není nějaká bývalá sněmovna lordů, bohužel.  

Ale k budoucí vládě. Pana profesora Fialu jsem poznal osobně. Byl někdy už jako ministr trochu nudný, ale vždy slušný. To třeba přiznat, byť u univerzitního profesora by to měl být standard. Kéž ho udrží i v té nejhorší možné formě vlády – v koalici. S ohledem na zkušenosti bych na to však nesázel, nebude to mít lehké. Snad mi promine. Jinak členy jeho budoucí vlády neznám, takže těžko i jen spekulovat. Ale kupříkladu lidovci nejspíš zase nezklamou. Staré heslo „Buďme při tom!“ je totiž asi plně charakterizuje.

Adept na ministra zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) ještě před jmenováním mnohé šokoval, když kritizoval, že lidé chodí do nemocnice s každou hloupostí, která by šla vyřídit v ordinaci, a pronesl, že šest hodin v čekárně se „dá vydržet“. K tomu rozvíjel úvahy o širším uplatnění placeného nadstandardu. Co říkáte na takovou vizi českého zdravotnictví?

Já jsem pana profesora neslyšel, ale třebaže některé čtenáře rozčílím, ne vše, co naznačujete, je mimo realitu. Naopak. Upřímně řečeno i mne často v práci udivuje, jak, i když se většina lidí označuje za pravičáky – ostatně nyní ve volbách svými hlasy poslali levici do kabin, ne? – zdravotnictví a školství chtějí více než socialistické. Proč více? Tehdy měli nejen práva, ale i jisté povinnosti. Dnes však mnozí vyžadují jen ta práva! Sorry jako, to moc dohromady nejde. Je to neudržitelné.

Co jsou podle vás hlavní systémové problémy českého zdravotnictví, tedy takové, které by se měly řešit na úrovni ministerstva?

Nejsem a nebudu ministr... Ale ty problémy: Třeba opravdu funkční síť zdravotnických zařízení, nadužívání až zneužívání péče, přebujelá administrativa, rozbitý systém postgraduálního vzdělávání, nedostatečná síť sociálních zařízení, nedostatek lůžek i personálu, jen samá práva a minimálně povinností konzumentů zdravotní péče, její neprůhledné financování a tak dále. Dříve zrovna v ParlamentníchListech.cz jsme o tom mluvili opakovaně. Snad tedy jen stručně rozvedu, na vysvětlení, připomenutí: Neexistuje skutečná a funkční racionální síť ani logický systém hierarchie zdravotnických zařízení. Opravdu dochází k častému nadužívání až zneužívání. Nebo snad i vy si myslíte, že kupříkladu pouhý pocit bušení srdce u junáka, jemuž zrovna nesedla marihuana, je důvod k cestě záchrankou s majáky ve dvě hodiny v noci do fakultky a z již skoro nezbytného alibismu ke kompletnímu vyšetření? Já ne, omlouvám se. 

Zdravotnictví a hlavně jeho zbývající personál likviduje mimo jiné i tupá administrativa. Přitom jakákoliv elektronizace to paradoxně ještě zhorší. Navíc většina přibývajících papírů se totiž stejně tiskne. Musí.

Na počátku tohoto století rozvrtaný, přitom roky  vyhovující postgraduální systém vzdělávání je nyní nelogický, nepřehledný až tupý. Přes změnu – tuším v roce 2017, kterou jsem ještě jako poslanec tak zoufale prosazoval – je nakonec po proběhlé debatě nejen politiků ještě nesmyslnější. Je mi líto. I proto jsem nebyl, ač snad ještě vládní poslanec, ve Sněmovně nakonec pro. A to jej od té doby stále dokola ještě komplikují. Proto, byť už civil, jsem i v této končící Sněmovně ze zoufalství reality za nezbytné změny dál orodoval. I u opozice, a marně, pochopitelně. Piráti mi alespoň v rámci slušnosti odepsali. Ale třeba přímo pan profesor Válek mi ani jednou neodpověděl vůbec. Zamrzí to. Odpovědět bývala kdysi slušnost.

Zdravotnictví rovněž pořád saturuje zcela nedostatečnou sociální síť. Ať už vládli ti či oni, nic se v tomto nezměnilo. A pak se titíž diví, že i bez covidu bývá akutních lůžek nedostatek. Stejně jako sester. Nejen proto, že jejich práce a zvláště pak na některých lůžkových pracovištích je extrémně fyzicky a psychicky náročná a musí fungovat 365 dnů do roka, 24 hodin denně. Ale ještě jsou také zahlceny administrativou. Prý pod rouškou kvality! Přitom mimo jiné zapsání pomalu i každého hovínka do patřičného formuláře, neustálé měření a evidování teploty v ledničce a podobně je odvádí od pacienta samotného. Jen kdybyste viděli rozsáhlý manuál na utření kapky krve či nudle z podlahy...

Rovněž jsme dlouho po nich zcela nesmyslně vyžadovali, po jistém zaoceánském vzoru, vysokoškolské vzdělání. Asi aby vám mísu podal a zadnici pomohl utřít pouhý maturant, to holt někdo považoval za potupné. K tomu se ještě střední zdravotní školy moudře odklonily ze zdravotnictví do resortu školství. Tím se odtrhly od špitálů a tak hlavně od praxe. Tedy od toho i pro mnohou jinou práci vůbec nejdůležitějšího! To pomíjím, že byly doby, kdy mnohého našeho maturanta bakalář někde za mořem rozhodně nepřevyšoval. Často se mu totiž ani nevyrovnal. Pochopitelně úrovní, ne platem... 

Nu, a abych už nezdržoval. Připomínám výše uvedené neexistující povinnosti klientů, jak se dnes pacientům moderně a korektně říká. Jen ta práva. A pak se všichni diví nejen výsledku proočkování populace. Snad na závěr, financování je další velký problém. Náhle se extrémně zdražuje úplně vše a moc. V nějaké sci-fi by to mohl vlastně být i účel celé té pandemie, že? Ale tato smutná realita se dotkne a už dotýká i zdravotní péče. Kdo to zaplatí? A tak bychom mohli dlouho pokračovat. 

Zdravotnictví si za poslední rok a půl v pandemii prošlo skutečným peklem. Co je podle vás nejzásadnější poučení z této pandemie pro fungování systému veřejného zdravotnictví?

Fakt, že se na své vojáky v bílém, jde-li do tuhého, přes všechny ty zpackané reformy stále mohou lidé spolehnout. Nejsou vždy sice dokonalí, ale nevzdávají se. Makají, třebaže jim nejvyšší velení země nejen příliš nepomůže, ale nakonec vyvolá obrovské zmatky. A nejen to. Nu a taky, že někdy se počet akutních lůžek stejně jako třeba hasičských aut zdá zbytečně vysoký. Do té doby, než přijde náhle pandemie nebo začne moc hořet. Vždyť je to tak prosté. Podobně jako fakt, že jsou-li čipy, přístroje se dají vyrobit, koupit. Ale sestavit potřebné, vycvičené a sehrané týmy, to však trvá roky. Ty jsou ve vší skromnosti to nejcennější vůbec! Nenahraditelné. Nejen ve zdravotnictví.