V pozadí individuálního útoku na život státníka se nachází prastarý archetyp hrdiny, který zabíjí krutovládce a nepřítele lidu. Všichni si pamatujeme slavný výrok ze známého českého filmu: „Vražda na tyranovi není zločinem.“ U počátku dějin římské republiky stál mladý aristokrat Gaius Mutius Scaevola, který se vkradl do etruského ležení, aby usmrtil úhlavního nepřítele Římanů, krále Porsennu. I když selhal a byl zajat, vložil dobrovolně pravici do ohně, a aniž dal najevo bolest, nechal si ji pomalu upálit.

Podobné legendy umožňují jedincům, kteří mají pocit, že jejich život je velkou prohrou a jejich existence je bezcenná, aby se jediným činem vyrovnali největším hrdinům lidských dějin. Pokud strhnu s sebou do záhuby Gaia Julia Caesara nebo třeba Johna Lennona, padne i na mě odlesk jejich slávy.

Ani Německo se atentátům v novodobé historii nevyhnulo. Vzpomeňme jen na spoluzakladatele hnutí Linke Oskara Lafontaina...

Nejen Německo. Francouzský prezident Charles de Gaulle přežil bez úhony třicet pokusů o atentát. Fidel Castro by mohl také mnohé vyprávět. Vypadá to téměř, že v kariéře vrcholných politiků je atentát důkazem jejich relevantnosti. Koho se nikdo nepokusí z politických důvodů usmrtit, nic neznamená. V tomto ohledu mohou Petr Fiala nebo Petr Pavel klidně spát.