Atentáty a atentátníci jsou v dějinách člověka od nepaměti. Co žene „osamoceného vlka“ k tomu, aby podle něj změnil dějiny?

Ne vždy jde o „osamoceného vlka“, často je samotný atentátník pouze špičkou skrytého ledovce nebo pasivním nástrojem široké konspirace či spiknutí. Kdo se hlouběji zajímá o možnosti zneužití jedince k teroristickému aktu, by neměl opominout román Mandžuský kandidát od Richarda Condona, který zfilmoval v roce 1962 John Frankenheimer. Uvedené dílo pozoruhodně a znepokojivě anticipovalo atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho.

V pozadí individuálního útoku na život státníka se nachází prastarý archetyp hrdiny, který zabíjí krutovládce a nepřítele lidu. Všichni si pamatujeme slavný výrok ze známého českého filmu: „Vražda na tyranovi není zločinem.“ U počátku dějin římské republiky stál mladý aristokrat Gaius Mutius Scaevola, který se vkradl do etruského ležení, aby usmrtil úhlavního nepřítele Římanů, krále Porsennu. I když selhal a byl zajat, vložil dobrovolně pravici do ohně, a aniž dal najevo bolest, nechal si ji pomalu upálit.

Podobné legendy umožňují jedincům, kteří mají pocit, že jejich život je velkou prohrou a jejich existence je bezcenná, aby se jediným činem vyrovnali největším hrdinům lidských dějin. Pokud strhnu s sebou do záhuby Gaia Julia Caesara nebo třeba Johna Lennona, padne i na mě odlesk jejich slávy.

Ani Německo se atentátům v novodobé historii nevyhnulo. Vzpomeňme jen na spoluzakladatele hnutí Linke Oskara Lafontaina...

Nejen Německo. Francouzský prezident Charles de Gaulle přežil bez úhony třicet pokusů o atentát. Fidel Castro by mohl také mnohé vyprávět. Vypadá to téměř, že v kariéře vrcholných politiků je atentát důkazem jejich relevantnosti. Koho se nikdo nepokusí z politických důvodů usmrtit, nic neznamená. V tomto ohledu mohou Petr Fiala nebo Petr Pavel klidně spát.

Po druhé světové válce vznikla pod záštitou NATO a CIA v západní Evropě v rámci operace Gladio rozsáhlá síť polovojenských struktur, která měla v případě sovětské invaze provádět v zázemí diverzní akce. Mnozí z jejích příslušníků měli nacistickou minulost. Vzhledem k tomu, že ke konfliktu se Sovětským svazem nedošlo, byla zmíněná podzemní organizace využívána k nelegálnímu a násilnému ovlivňování politického života v západní Evropě. Richard Cottrell v knize Gladio, NATO’s Dagger at the Heart of Europe z roku 2015 tvrdí, že členové Gladia byli odpovědní například za útoky na Charlese de Gaulla, svržení a popravu tureckého předsedy vlády Adnana Menderese roku 1961, atentát na papeže Jana Pavla II., únos a zavraždění bývalého italského premiéra Aldo Mora nebo usmrcení švédského ministerského předsedy Olofa Palmeho.

Spojené státy americké sice umožnily v kontextu studené války poválečnou obnovu a prosperitu západní Evropy, ale v pozadí za scénou neváhaly využít brutální sílu, kdykoliv byly jejich zájmy ohroženy.