Pane Lasico, právě na dnešní den připadá smutné výročí teroristických útoků na New York a Washington z 11. září 2001. Vzpomenete si ještě, kde a jak jste se tuto tragickou zprávu dozvěděl?

Ano, na to si vzpomínám velmi jasně. Byl jsem tehdy doma a zazvonil telefon. Byl to můj švagr, tedy manžel Emílie Vášáryové, který se zdál být velmi rozrušený a řekl mně: „Pust si okamžitě televizi – děje se něco hrozného!“

A protože jsem tehdy pravidelně psal sloupky do časopisu Týden, tak jsem ihned sedl a napsal jsem k této události svůj komentář.

11. září ve svých konsekvencích znamenalo úbytek naší osobní svobody a našeho soukromí na úkor bezpečnosti. Cítíte se teď po 19 letech od této tragedie svobodný?

Já osobně se cítím svobodný, protože jednak osobní svoboda se nemusí nutně řídit záměry státní moci, o čemž nás přesvědčili různí lidé během éry komunismu, kteří zvolili raději tu osobní svobodu namísto spolupráce s tehdejší státní bezpečností.

A za druhé – já jsem přesvědčený, že lidstvo si zaslouží být svobodné a řešit to osudové dilema, zda raději svobodu nebo bezpečnost, nám ani v současnosti naštěstí nehrozí.

Přesto tu je něco, co nám nyní hrozí a škodí velmi vydatně – a to je koronavirus a důsledky jeho pandemie, která navíc podle některých expertů ještě zdaleka neřekla své poslední slovo. Český premiér Andrej Babiš nicméně říká, že vláda má situaci pod kontrolou. Je si stejně jistý i slovenský premiér Igor Matovič? Věříte mu?

Ano, já mu věřím. Víte, osobně si myslím, že ti lidé sedící ve vládě o tom ve skutečnosti neví víc než my. Ale samozřejmě musíme věřit – a nezbývá nám nic jiného – že toho přece jen vědí o něco více... (smích)

Jak poškodila pandemie ekonomicky vaše divadlo?

Tak to je velký problém. My stále řešíme, jak udržet to divadlo v nějakém provozuschopném stavu.

Nezapomínejte, že 4 měsíce jsme hrát jednoduše nemohli. A žádné dotace od státu nedostáváme.

Přesto existují jisté cesty – jako změna repertoáru nebo zvýšení vstupného? K tomu jste zatím nepřikročili?

Změna repertoáru v tuto chvíli nepřichází v úvahu a to zvýšení vstupného – to je nadmíru riziková záležitost, protože samozřejmě, že ta ekonomická krize zasáhla i naše diváky.

Ale taky si myslím, že mají někteří jednoduše strach do divadla vůbec přijít, to znamená setkat se s větším počtem lidí, takže my musíme být rádi už jenom za to, že na naše představení přece jen chodí.