Základem celé polemiky na téma „udavačka z Lidic“ se stala kniha Vojtěcha Kyncla Lidice Zrození symbolu. Jak byste tuto knihu zhodnotil jako archivář, který se v tématu orientuje, jako celek?

Tato kniha nerespektuje pravidla odborné práce archivářů a historiků. V Pražském sborníku historickém 45/2017, s. 373–405 jsem uveřejnil kritický rozbor této knihy. Za zvláštní nehoráznost považuji nepravdivé osočení lidické ženy Alžběty Doležalové ze zločinu udavačství. Podle autora měla Alžběta Doležalová 2. června 1942 udat svoji židovskou podnájemnici Štěpánku Mikešovou, rozenou Löwingerovou, pro nepřihlášení se k židovství.

Šéf Reportérů ČT Marek Wollner hájil Kyncla s tím, že jeho dílo je první publikací o Lidicích, kterou je možné považovat za „vědeckou“. To skutečně za 75 let od konce války nevzniklo k tématu žádné jiné dílo, které by sneslo vědecké standardy?

Od počátku devadesátých let byly české historiografii zpřístupněny archivní fondy, ke kterým se naši dosavadní seriózní autoři odborné historické literatury nemohli v předlistopadovém Československu dostat. Vyšla ovšem i tak řada hodnotných odborných textů, memoárů, pamětních publikací, odborně komentovaných historických fotografií a dílčích studií. Z publikací vydaných po listopadu 1989 si zvláště cením dvou knih historika Eduarda Stehlík: „Lidice, příběh české vsi“ a „Lidická vzpomínání“.

Také současnou expozici Památníku Lidice, jejímiž autory jsou Bohumír Prokůpek, Pavel Štingl a Eduard Stehlík, považuji za velmi cennou. Přesto by si osud Lidic ve 20. století zasloužil novou a souhrnnou monografii s využitím dnes již dobře přístupných archivních pramenů. Kvalitní část dosavadní literatury k Lidicím včetně těsně poválečných pamětních dokumentačních publikací by byla dobrým východiskem pro odbornou monografii s využitím dnešní dostupnosti archivních pramenů. Domnívám se, že by to byla práce pro jednoho autora na několik let.

Případ, o který se vede spor, se týká lidické ženy Štěpánky Mikešové. Je nějak archivně doloženo, jak se paní Mikešová (za svobodna Löwingerová) dostala do Lidic a jak se stala podnájemnicí paní Doležalové?

V mé studii: „Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové“, uveřejněné v odborné historické revue Slánský obzor č. 25, 2018, s. 48–75 uvádím životopisné informace o Štěpánce Mikešové, rozené Löwingerové, jejích rodičích a manželovi Františku Mikešovi. Podařilo se mi s pomocí mých kolegů a kolegyň získat řadu dosud nepublikovaných poznatků k manželům Mikešovým. V matrice narozených města Břeclav je uvedeno, že František Mikeš se narodil 10. ledna 1901 v Břeclavi a 1. února 1939 uzavřel sňatek v Solivaru na Slovensku se Štěpánkou Löwingerovou. V databázi listinného materiálu Památníku Terezín jsem našel záznam o deportaci paní Štěpánky Mikešové z Terezína do Osvětimi 17. srpna 1942.

Ve Státním okresním archivu Kladno, ve fondu Okresní soud Unhošť, jsem se dozvěděl z úmrtního listu Františka Mikeše, který zemřel v kladenské nemocnici 22. března 1942, že byl účetním adjunktem na Ministerstvu zemědělství a lesnictví, a jako jeho rodinný stav je uvedeno „rozloučený“. Dnes bychom použili výraz „rozvedený“.

Můžeme se jen dohadovat, že se jednalo o formální rozchod obou manželů, tj. fikci před okupačními úřady. Marie Šupíková, dcera Alžběty Doležalové, si pamatuje, jak František Mikeš za Štěpánkou Mikešovou do Lidic jezdíval. Bydliště Štěpánky Mikešové v Lidicích dokládá policejní přihláška k pobytu, uložená v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Přihláška není datována! a ve formuláři není vyplněna kolonka týkající se židovství. Štěpánka Mikešová je vedena jako žena římskokatolického vyznání. V hlášení pro kladenské gestapo, podepsaném velitelem četnické stanice Buštěhrad Vojtěchem Babůrkem po zatčení Štěpánky Mikešové, se hovoří o tom, že do Lidic se přihlásila k pobytu 15. března 1939. Dalším dokladem je přihláška z 1. srpna 1941, kde je rovněž uvedena jako tzv. árijka a římská katolička.

Vzhledem k uvedení jmen jejích rodičů na obou přihláškách: Růžena Tauziková [Taussigová] a Mořic Levinger [Löwinger] musel každý, kdo přihlášku četl, ihned poznat, že jde o ženu – z hlediska německé rasové ideologie – židovku. Navíc Štěpánka Mikešová měla přidělené tzv. číslo protektorátního žida 57171. Nepodařilo se mi zjistit, kdy jí bylo přiděleno. Jestli již ve stejné době jako všem ostatním občanům židovského původu, anebo až po jejím zatčení buštěhradským četníkem Evženem Resslem. Její staří rodiče byli Němci podchyceni a deportováni na smrt do Osvětimi „řádným“ transportem 27. ledna 1943. Možná se Štěpánce Mikešové dařilo tajit své židovství pouze v jejím nejbližším okolí. Řada lidí v obci Lidice podle příjmení jejích rodičů uhodla její židovský původ, ale všichni se tvářili, že o něm nevědí. Společně s ní doufali, že tak to zůstane natrvalo, a ona německou okupaci přežije.

Lze z archivů vyčíst, jaký vztah měla před svým zatčením k paní Doležalové? Třeba zda mezi nimi docházelo ke konfliktům, jak je také naznačováno?

Nepodařilo se mi z archivních pramenů vyčíst, jaký vztah měla Štěpánka Löwingerová s manžely Doležalovými. Její dlouhodobé bydliště v domě manželů Doležalových nenasvědčuje špatným vztahům.

Víme, co se přesně odehrálo 2. 6. 1942, kdy byla paní Mikešová zatčena? A existují ještě nějaké jiné dokumenty, než je poválečný zápis četníka Ressla, ze kterých by se dalo vycházet?