Připomínáme si 34. výročí listopadu 1989. Symbolikou ale letos nebude nabitý jen 17. listopad, ale také 27. listopad, kdy se o výročí listopadové generální stávky má konat stávka učitelů a některých průmyslových podniků. V jaké náladě si podle vás listopad letos připomínáme?

Řekl bych, že vládne atmosféra deziluzí se spoustou otázek na téma, co bude, kde jsme se to ocitli. Netýká se to vládnoucí pětky. Ta bude nadále slavit s povinným úsměvem na tváři a přesvědčovat občany, že tehdy se nemohlo stát nic lepšího, než se stalo. Mohlo se, ale nestalo se. Po třiceti letech se sbírají plody svobodného vládnutí si a nejsou sladké. Jsou kyselé až hořké. Spíše jsou už shnilé. Podniky zavírají své provozy, některé se stěhují pryč kvůli nemožnosti konkurovat, trh práce se zužuje, lidé s hypotékami, těch domácností je více než milion, začínají mít těžké sny. To je v průměru 30 % občanů. A nejen oni. Náklady na živobytí vystřelují do výšek. Hloupá, někdy svou povahou až zločinná omezení, zasahující do existenční rovnováhy lidí, stíhá jedno omezení za druhým za poslušného kývání dnešních zákonodárců vládnoucí pětikolky. Hodně lidí si pokládá otázku, jestli to má být to, za co cinkali klíči, za co se angažovali ve víře, že bude lépe, že se svobodněji nadechnou a že si budou moci tvořit svoji budoucnost bez autorativního omezování.

Těžko bylo někomu vysvětlovat, že cinkot je sice burcující, ale pro vytváření vlastní budoucnosti zdaleka nestačí. Že nám unikla další dějinná příležitost čapnout budoucnost za rohy. Mezitím někdo nelenil a čapl nás. Ukolíbané levným vítězstvím.