Minulý týden jste si vyslechl už pátý osvobozující rozsudek. Nyní informace o kauze odvysílá pořad Reportéři ČT. Jak to vnímáte?

Měl bych se cítit dobře, ale spíš cítím stejnou beznaděj jako na začátku. Jen to dokládá celou situaci, která se již od začátku zdá být nekalá, jak správně konstatovala při vyhlášení pátého zprošťujícího rozsudku paní soudkyně. Státní instituce se již devátý rok zabývají věcí, která vůbec neexistuje. To mě děsí i přes další osvobození.

Váš advokát Josef Lžičar při soudním stání naznačil napojení bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na policejní struktury, které vás vyšetřovaly. Můžete to rozvést?

S Karlem Schwarzenbergem se známe sedmadvacet let. Pochybuji, že by se na tom nějak sám podílel, vždyť na to měl své lidi. Jeho nejbližší okolí z vedení ministerstva mělo perfektní informace především o budoucím průběhu celé kauzy. Než jsem byl odvolán a ještě byl v Bangkoku, nikdo nevěděl, o co vlastně jde. Už tehdy ale jeho nejbližší spolupracovnice nabízela mé místo. Když kolegové namítali, že je kauza nesmyslná a jistě se rychle vysvětlí, bylo jim před svědky odpovězeno: „Buďte klidní. To je vyřešeno. Ten už se tam nikdy nevrátí!“ To znamená, že museli mít exkluzivní informace, jak ta kauza bude probíhat dále.

Schwarzenbergův náměstek Jiří Schneider měl opravdu úžasné informace, které neměl nikdo. Společně s mým obhájcem jsme se je dozvídali s týdenním zpožděním. Všechno, co se poté stalo, věděl. To však mohli znát jen vyšetřovatelé a státní zástupce. Proto tu koordinaci mezi nimi a bývalým vedením ministerstva zahraničí cítím jako naprosto flagrantní.

Cítíte to jako pomstu za vaše odkrytí podvodů v zakázkách ohledně informačních technologií (IT) na tehdejším ministerstvu zahraničí?

Ano, to říkám od začátku. A nejde o dojmy. Od doby, co jsem řídil česká centra, jsem si uvědomil, že IT zakázky jsou obrovským tunelem ve státní správě. Dnes nemine měsíc, aby ve státní správě nepraskl nějaký IT průšvih za miliony až stamiliony. Dlouhodobě na to poukazuji, až jsem se dostal na mušku IT firem. Když jsem se pak stal náměstkem ministra, tak jsem hned ty zakázky a jejich plnění nechal prověřit. Firmy jsem tak připravil o milionové podvodné zisky, což vyvrcholilo tím, že jsem odmítl podepsat zakázku, která byla téměř o dvě stě milionů předražená. Byla navíc naprosto zbytečná. V souvislosti s odmítnutím mi byla sděleno varování, že když ji nepodepíšu, skončím u protikorupční policie a posléze před soudem. Kdybych to podepsal, jak znělo „doporučení“, dostal bych dva miliony korun. Jednání bylo mezi čtyřma očima a tehdy ještě nebylo ve zvyku si každé jednání nahrávat. Vzhledem k tomu, že jsem skončil před soudem, je jasné, jak jsem se tehdy zachoval. Zakázka se nerealizovala, čímž jsem ušetřil státu čtyři sta milionů korun.

Nařídil jsem také vnitřní audit IT zakázek. Oddělení, které se tím zabývalo, vygenerovalo několik velice konkrétních trestních oznámení. Bylo to pod hlavičkou generální inspekce. Naprosto konkrétní včetně jmen. Šlo o desetimilionové úniky a policie to během dvou měsíců odložila s tím, že se nic nestalo. Stačilo si jen ty lidi zavolat na výslech a obvinit je. Můj anonym, který byl vylhán od a do zet, vyšetřovaly dvě policistky dva roky.

„Ha, ha. My ti to říkali!“ Nepřišel vám po začátku soudních tahanic nějaký e-mail tohoto typu?

Na začátku mi přišlo pár anonymních SMS od lidí, kterým můj případ udělal radost. Sarkasticky tedy možno dodat, že to mělo i „pozitivní“ dopad. Zmíněné doporučení obsahovalo i dodatek, že když se mi z toho podaří náhodou uniknout, stejně nedostanu bezpečnostní prověrku nebo budu jinak „výchovně“ potrestán. Bylo mi řečeno, že mají své lidi na všech klíčových institucích, jako jsou státní zastupitelství, tenkrát protikorupční policie a Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Bezpečnostní informační služba, Národní bezpečnostní úřad a tak dále. Podobné případy totiž slouží jako výstraha pro ostatní typu: „Chcete dopadnout jako Sedláček, anebo se domluvíme?“ Takže se vždy domluví a předražené IT zakázky jedou pořád. Dělají to opatrněji, ale podstata je stejná.

Tehdy to fungovalo takhle... Na státní instituci je pozvána nějaká renomovaná poradenská firma, která udělá za pár desítek milionů takzvaný audit řízení organizace. Většinou to jsou opsané věci, které byly navrhovány v privátním sektoru. Jedno z hlavních doporučení zní, že v instituci je naprosto katastrofální stav informačních technologií a je třeba ho zlepšit. Každý ministr nebo jiný vedoucí pracovník se nad tím zděsí, nechce vypadat jako zpátečnický blbec a začne to okamžitě řešit. Najednou se objeví někdo z okolí té poradenské firmy, slíbí, že vše uvede do souladu s „nejnovějšími poznatky vědy a techniky“ a začnou padat zakázky za stovky milionů. A kruh je uzavřen. Když do toho někdo začne rýpat, má problém.

Jaká byla za Schwarzenberga atmosféra na ministerstvu zahraničí?

Kolem ministra stála hradba jeho blízkých. Jako při Schwarzenbergově prvním působení na ministerstvu zahraničí to byli lidé naprosto nekvalifikovaní. Pamětníci tu atmosféru popisují tak, že něco podobného se nedělo ani v sedmdesátých letech při prověrkách. Já tu dobu nezažil, ale jejich arogantní chování bylo neuvěřitelné a negativní následky jejich zásahů do řízení ministerstva se musely dlouho odstraňovat. Na odstřel nás bylo vytipováno několik, ale poprvé od revoluce se stalo, že to byl bývalý ministr. V tomto případě Jan Kohout.

Všichni jsme tam napravovali stav, ve kterém se nacházelo ministerstvo po prvním Schwarzenbergově působení. Takže by nám měl spíš poděkovat. Další byl Hynek Kmoníček, o němž se Schwarzenberg následně vyjádřil, že kdyby bylo velvyslanectví na Marsu, tak ho tam vystřelí. Poslal ho alespoň do Austrálie, protože dál už nic není. Pořád na tom byl lépe, než já s mým devítiletým martyriem. Pachatelé dobra se na mě prostě slušně podepsali. Sedíme v kavárně, takže víme, o čem mluvím.

Ostatně Jakub Klouzal byl součástí týmu, který dělal všechny zmíněné audity. Když dostal od Karla Janečka metál, tak se pokoušel ty věci právě přes Janečkův Nadační fond proti korupci došetřit, ale bylo mu údajně řečeno, že v tom jede svatý člověk Schwarzenberg, takže se tím fond zabývat nebude.

Bylo nutné, aby Karel Schwarzenberg jako ministr zahraničních věcí zrušil tolik zastupitelských úřadů, z nichž se některé nyní obnovují?

Nejsem proti rušení úřadů. Mám na státní správu vyhraněný názor a myslím, že redukce je třeba. Kdyby bylo ministerstvo zahraničních věcí zredukováno personálně i finančně na polovinu, tak si toho během krátké doby nikdo nevšimne. V tomto případě ale šlo o to, že rušení bylo naprosto nekoncepční a šlo proti našim ekonomickým zájmům. Česko se svojí velikostí a vlivem by se mělo především zabývat ekonomickou diplomacií. Mnohé vlivné země sice mluví o lidských právech, ale jdou tvrdě po kšeftu a lobují za své podnikatele, jak mohou.

Takže dobré vztahy s Ruskem a Čínou jsou v pořádku, protože jde hlavně o trh?

Jde především o ekonomickou diplomacii a je to v pořádku. S naší velikostí vždy budeme v určité sféře vlivu. Byl jsem svědkem, když se ve druhé polovině devadesátých let napravovaly ekonomické vztahy s Ruskem. Sloužil jsem tam v Českém centru a Českém domě v Moskvě. Ostatně dnes jsou ty vztahy opět v troskách. Před soudem stojím i proto, že jsem pomáhal s česko-asijskými fóry. Podepsaly se díky tomu obchody za miliony. Byl to předvoj současných dobrých česko-čínských ekonomických vztahů.