Od únorového komunistického převratu v zemi uběhlo 75 let. Jak na tuto událost vzpomínáte?

Trochu bych tu událost ještě obešel a vrátil se do roku 1947, kdy se odehrála Krčmaňská aféra. (Jde o skandál, který propukl v roce 1947 okolo neúspěšného pokusu o atentát na tři nekomunistické ministry vlády, tedy na Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu. Stopy od balíčků s náložemi vedly na Olomoucko a do parlamentu ke členům komunistické strany, pozn. red.) To byla akce, která únoru 1948 předcházela, kdy už sovětští poradci ve spojení s našimi komunisty připravovali převrat.

Rok 1948 je spojen s nástupem totalitní moci, která sem byla dosazena Sovětským svazem. Komunistickou ideologii sem totiž přinesla na svých bodácích Rudá armáda a její poradci řízení Stalinem. Jde o ideologii, kterou jsem na vlastní kůži poznal ve formě vazebních vyšetřování, věznění, pronásledování a tak dále. Je to neblahá zkušenost. Rok 1948 jsem ale nezažil, protože jsem mladší.

Komunisté již nejsou v Poslanecké sněmovně. Je už odkaz a symbol února 1948 navždy pohřben?

Bohužel ne. Komunisté se potichu dostali do všech důležitých státních struktur. A dospěli jsme do tak tristní situace, že jsme měli při prezidentské volbě vybírat ze dvou komunistických exponentů a nomenklaturních kádrů. A to je pro mě naprosto odstrašující a nepřijatelné.

Koho jste tedy volil?

Z těchto dvou zel jsem nedokázal vybrat to menší, takže jsem nevolil. Navíc jsem ještě upozorňoval na veškeré chyby vítěze s krycím jménem Pávek. Je to na mých stránkách. Z jakých struktur a z jakého ranku vojenského zpravodajství pochází. Ostatně tam se docela významně podíleli na mém zatčení v roce 2001 a na mém odstranění z Bezpečnostní informační služby (BIS) poté, co byl zjištěn vliv ruských tajných služeb na našem území, které byly napojeny na naše komunisty. Byl jsem na to citlivý a všechny informace zpracoval, což byl i důvod mého zatčení a obvinění ze sedmi trestných činů. Byl jsem rok ve vazbě, souzen tajným soudem a nakonec to všechno museli zdejší daňoví poplatníci zaplatit.

Čeho se lze obávat s generálem Petrem Pavlem alias Pávkem na Hradě?

Takovým lidem nevěřím, protože vím, co skrývají pod maskou. On má dar přesvědčivosti, což je základní předpoklad pro práci v tajných službách. Když vás chytne za ruku, tak vás následně přesvědčí i o tom, že to není jeho ruka, která vás drží. Nevěřím mu.

Bral bych ho, kdyby byl vedoucím školícího odboru pro seskoky padákem anebo nějaké jiné speciálnosti. Ale mít na Hradě zpravodajce vyučeného a vycvičeného v bývalém režimu považuji za hrubou urážku. Nás, politické vězně, to velmi rozčiluje. Už tu sílu nemáme, ale kdyby ještě žili členové z padesátých let, tak se proti tomu postavíme radikálněji.

Nechápu ty užitečné idioty, kteří pobíhali ve flanelových košilích a Pávka podporovali. Preferovali člena nejtvrdších represivních struktur tajných služeb armády.

Víru v očistnou sílu komunismu převzal kdysi nekriticky od otce. Není tento postup dost typický pro děti většiny komunistů, s čímž se pojí i jejich morální dvojakost?

Určitě. Oni převzali určitý náhled na svět, ale zkvalitnili ho, protože ho přizpůsobili době. Je to mnohem rafinovanější a sofistikovanější. Ten zlomek informací zveřejněných o Pávkovi je jen slabým odvarem toho, co by ještě mohlo vyplout na povrch. Další spis, uložený v Olomouci, ještě zpřístupněn není.

Nikdy jsem moc nevěřil různým těm Milionům chvilek, ale fakt, že do té nekritické podpory Pavla zabředla i spousta umělců, mě mrzí. Prostě se ukázalo, že jsou to komedianti, kteří se pro své zájmy zpronevěří snad všemu, na čem záleží. Bohužel jde o lidi, kteří na sebe vážou pozornost společnosti a je jim nasloucháno. Velmi mě zklamal třeba Ondřej Vetchý, který je dobře informován, kdo je Pávek, jakou má minulost, do čeho byl zapleten, a přesto ho podporoval.

„Překonejme svoji psychotronickou negramotnost, naučme se pracovat se siderickým informačním kyvadlem, staneme se tím relativně vševědoucí a státní tajemství rusko-českého kriminálního státu, tedy fízlokracie KGB a GRU, pro nás přestanou existovat. Z tajných služeb, které nás dnes rukama svých agentů v politice, masmédiích a bankách zotročují, se stanou služby veřejné, které nám budou sloužit!“ K tomu vyzývá společnost na svých stránkách Petr Cibulka. Co vy na to?

Petr prezentuje boj proti komunistům trochu nešťastných způsobem. Vidí za každým rohem agenta a působí to kontraproduktivně. Ostatně protistrana toho dokáže velmi dobře využít. Tajné služby mají velké možnosti, ale u nich to není o morálce. Je třeba zjistit za každou cenu danou informaci. Petr upozorňuje na tajné služby a na vliv Ruska, ale dělá to nevhodným způsobem. Používat k větší informovanosti kyvadlo... nemám na to opravdu co říct.

Jako předseda občanské komise jsem měl co do činění s lidmi, kteří přišli ze třetí správy SNB, tedy z vojenské kontrarozvědky, a k těm nebylo možno vůbec nic dohledat. Prostě nic. Když se k nějakým informacím člověk chtěl dost, tak si musel počínat na hraně zákona a zmocnit se jich lstí či silou. Také jsem měl velké rozpory s disidenty v BIS, kteří při nástupu Miloše Zemana k moci strčili hlavu do písku a sledovali osobní profit. Někteří se de facto podíleli na mém zatčení.

Nicméně vždy, když se mnou vyjde rozhovor v ParlamentníchListech.cz, mě napadají přátelé, že komunikuji s proruským médiem. Chápu jejich výtky. Někteří mi čtou dokonce komentáře pod těmi rozhovory. Ty jsou vůči mně výrazně nenávistné. Vždy mě to potěší, protože by bylo divné, kdyby mě čtenáři ParlamentníchListů.cz chválili. Na druhou stranu musím konstatovat jinou věc, o které píšu na svých webových stránkách. Oslovili mě z Aktuálně.cz, že chtějí znát můj názor na generála Petra Pavla. Redaktorku jsem varoval, že jí to nezveřejní, což se i stalo. Redaktorka se pak ještě omlouvala, že neví, proč, a stalo se jí to poprvé, ale editor to prostě neschválil. A zrovna to se mi s ParlamentnímiListy.cz nikdy nestalo. Zveřejníte i ty nejtvrdší názory. Ale Aktuálně.cz, které se prezentuje jako maximálně demokratické médium, se chová takhle cenzorsky.

Na Vratislava Vajnara, federálního ministra vnitra v letech 1983 až 1988, byla podána úplně první obžaloba vedoucího představitele bývalého režimu kvůli usmrcením a zraněním na státní hranici. Je mu 92 let. Není už pozdě?

V Německu jezdí starci s nacistickou minulostí k soudu na vozíčku. Nejde o to, toho člověka izolovat a dát do vězení, ale jde o morální apel. Soud proběhne a je řečena pravda. Pro mě je v tomhle ohledu vzorem stát Izrael, který tyto lidi žene ke spravedlnosti.

Ale já jsem vůči Vajnarovi podjatý. Byl jsem zatčen za bombový útok na agenta KGB a StB. Matka bez mého vědomí napsala Vajnarovi, Husákovi a Štrougalovi žádost, abych se mohl účastnit pohřbu otce. Přislíbili s tím, že eskorta bude stát 3700 korun, na pohřbu bude jen nejbližší rodina a budu tam přítomen deset minut v poutech. Matka na podmínky přistoupila. Pak to ale zamítli, přičemž Vajnar na tom měl hlavní podíl, protože jsem byl shledán vysoce společensky nebezpečnou osobou, recidivistou. Veškerá tato má trestná činnost ale byla motivována vpádem sovětských vojsk do republiky. Ostatně si kolikrát říkám, že jsem měl tehdy víc štěstí než rozumu, protože jsem mohl být nejméně dvakrát už po kremaci.

Nemáte stále strach, že přijde doba, kdy se komunisté dostanou opět k větší politické moci?

Určitě. A proto se pořád udržuju v kondici. Jedna důchodkyně mi tady u nápisu na místě, kde jsem v sebeobraně neutralizoval dva sovětské „regulovčíky“, hrozila  berlou a ptala se mě na svědomí. Říkal jsem jí, že když se mi nechce na trénink a vidím ten nápis, tak se přinutím. Má to na mě pozitivní vliv. Návratu komunistů k moci se bojím, což mě stále nutí k aktivnímu životu.