Na návrhu zákona o sociálních bytech, jak ho předložilo ministerstvo práce a sociálních věcí, vám vadí princip. Pro Novinky.cz jste uvedl: „Odmítám, aby stát rozdával byty. Každý, kdo má zkušenosti s placením nájmu nebo hypotéky, ví, že bydlení je nákladná a zásluhová věc.“ Jak byste tedy vy navrhoval postupovat? Jak ten princip, který vám vadí, pozměnit?

Skutečně zdůrazňuji, stát rozhodně nemá rozdávat byty tomu, kdo jen vztáhne ruku. Lidovci mají řešení, tzv. dostupné bydlení, které řeší potřebu střechy nad hlavou jak mladých, aktivních rodin, tak i seniorů, kteří již z finančních důvodů nemohou platit své vlastní rodinné domy či velkometrážní byty ve městech. Jde však především o to, že klíčovou úlohu hrají města a obce, které dobrovolně na základě vlastních potřeb a povinností dbají o své občany. Náš princip řeší jak nájemní, tak i vlastnické bydlení za regulovaných (včetně nájmů) a pro všechny strany předem daných podmínek.

Váš výše uvedený názor vzbudil docela velký rozruch na sociálních sítích. Reagovala například místopředsedkyně Strany zelených v Pardubickém kraji Olga Pavlů, která ironicky k němu připsala: „Křesťanská láska k bližnímu v praxi.“ Co byste řekl na tyto reakce?

Nechci reagovat na jakýkoli souhlasný či nesouhlasný výrok na sociálních sítích. Mohu jen říci, že po celé řadě odborných konzultací s právníky, starosty, stavebníky je tento model z našeho pohledu optimální a přijatelný. Pro města i obce tak, aniž by bylo nutné přijímat nové speciální legislativní změny.

Pavel Bělobrádek k tomu Olze Pavlů napsal: „Bible to řeší radikálně. Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A upozornil, aby se to nezaměňovalo s komunistickým heslem „Kdo nepracuje, ať nejí“, protože mezi tím, nemoci pracovat a nechtít pracovat, je rozdíl... Dalo by se to tedy parafrázovat na „Kdo nechce pracovat, ať nebydlí“?

Souhlasím s Pavlem Bělobrádkem v tom, že máme podporovat především ty, kteří se aktivně a samostatně podílejí na společenském a rodinném růstu. Současně je mnoho lidí, kteří se do tíživé sociální situace nedostali vlastním zaviněním. V takových případech by měl být dostatek pomocných rukou, které těmto lidem pomohou, stabilizují je a vrátí je zpět do běžného života. Zde je namístě pomoc obce či státu formou sociálních služeb, včetně sociálního a dostupného bydlení.

Jsou také lidé, kteří jsou nemotivovaní, a u těch samotné přidělení bytu nic zásadního neřeší. Tyto je důležité motivovat ke změně životního stylu. Ze své praxe místostarosty a terapeuta ale také bohužel vím, že jsou lidé, kteří nabízenou pomoc odmítají. V těchto případech bývá návrat do běžného života velmi obtížný, náročný na čas a zde je aktivní sociální práce státu nezbytná. Sociální politika v pojetí lidovců musí být vždy adresná, řešící vždy konkrétní životní příběh. Plošné dávky ničemu nepomáhají a nic neřeší.

Sociální demokraté chtějí posílit důchodový účet 60 miliardami z přebytku rozpočtu. S tím souhlasíte?

Jednak mne mrzí, že vláda bohužel v uplynulém roce smysluplně nevyužila naplánovaný rozpočet, především v oblasti čerpání evropských peněz. Přebytek, který v současné době řešíme, bych rozdělil. Částí bych posílil zmiňovaný důchodový účet a část bych použil na smysluplné investice. Například na dopravní infrastrukturu, či jak navrhoval ministr Jurečka, na budování vodovodů a kanalizací. Smysl těchto investic je v tom, že podporují směřování prostředků do takových aktivit, které nadále umožňují vydělávat na důchody našich seniorů.

Dále navrhují vyšší přídavky na děti, otcovskou dovolenou. I KDU-ČSL prosazuje podporu rodin s dětmi. Jak ale řešit rozpor mezi podporou těchto rodin a případným zneužíváním štědré ruky státu?

Lidovci dlouhodobě podporují standardní model rodiny – otec, matka, děti. Kdokoli má zkušenosti s výchovou dětí, ví, že jde o velmi náročnou, časově i fyzicky vyčerpávající práci. Lidovci nechtějí na naší budoucnosti jakkoli šetřit. Investice do rodiny a našich dětí je to nejlepší, co můžeme a máme udělat. Zásadní je, aby se pracovat vyplatilo. Dítě nemá být ani sociální problém, ani zdrojem obživy z dávek. Chceme, aby podpora rodin směřovala především k pracujícím rodičům a ty ostatní motivovala k tomu, aby si práci našli. Kdo dlouhodobě odmítá práci, měl by to „pocítit“ na podpoře od státu.