Spoluzakladatel ODS Miroslav Macek ve své pravidelné středeční glose upozornil, že loni vzrostly proti roku 2021 příjmy státního rozpočtu o 9,2 procenta, tedy o 137,2 miliardy korun. Přesto hospodaření státu skončilo se schodkem 360,4 miliardy korun a bylo třetí nejhorší v historii. „Ovšem opovažte se podle toho hodnotit Fialovu vládu!“ dodal ironicky. Lze ale takto zjednodušeně Fialovu vládu hodnotit?

Lze. Mám pocit, že jsme o tom tady už mluvili, i když v jiné souvislosti, ale opakování matka moudrosti:

Před nějakým časem jsem byla součástí diskuse několika ekonomů na téma veřejné finance. A jeden z ekonomů obhajoval vysoké schodky státního rozpočtu tvrzením, že „stát to unese, žádný bankrot nehrozí“. To je celkem jistě pravda, že v tuto chvíli bankrot nehrozí, ale o tom to vůbec není, to je jen odvádění pozornosti. Jádro problému s deficity veřejných financí a s hospodařením státu je úplně jinde.

Jde o to, že čím větší příjmy státního rozpočtu, tím víc stát odčerpává peněz soukromému rozpočtu. Neboli tím víc bobtná státní sektor na úkor soukromého. A průšvih je, že EU jako celek se již přehoupla přes 50 % HDP – více než polovinu toho, co je v EU vyprodukováno, zabaví stát. Pokud bychom položili jakousi imaginární hranici, že je-li větší soukromý sektor než státní, pak jsme v kapitalismu, a je-li větší státní sektor než soukromý, pak jsme v socialismu, pak EU již je socialistická. A jak víme, socialismus nikdy v dějinách nefungoval. Nikdy. Vždy skončil fiaskem a zchudnutím obyvatelstva spojeným s nesvobodou.

Jinými slovy – nedívejme se prosím na hospodaření vlády primitivně účetně, jestli to účetně vyjde, či nikoliv. I kdyby rozpočet hospodařil s nulovým schodkem, výše jeho příjmů je průšvih. Před rokem 1989 také československý státní rozpočet neměl schodky, a byli jsme kvůli socialismu nesvobodní a chudí. Musíme se dívat na míru přerozdělování, a ta stále roste a je už katastrofálně vysoká. Už jsme se tím dostali na šikmou plochu, kdy relativně ke světu budeme stále víc chudnout. To je to, o co v hospodaření státu jde.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka tento týden – ne poprvé – prohlásil, že zvýšení daní je nutnost. A když ministr financí Zbyněk Stanjura komentoval deficit státního rozpočtu za minulý rok, uvedl: „Tím, že jsme udělali opatření, jimiž jsme celkovou daňovou zátěž snížili, je prostor pro to, že se některé sazby daní nepřímých nebo spotřebních zvýší,“ dodal Stanjura. Dá se z toho vyrozumět, že avizovaná změna programového prohlášení už po roce vládnutí se bude týkat právě závazku nezvyšovat daňovou zátěž, nebo nakonec jeden z hlavních slibů pětikoalice přece jen neporuší?

Já si myslím, že vláda ke zvyšování daní nakonec skutečně přistoupí. Vláda totiž vůbec nechápe to, co jsem před chvilkou popsala, nazírá rozpočet jen účetně. Má dáti – dal. Schodek vysoký, nebo ještě vyšší. V této pokroucené optice jí z toho „logicky“ vychází, že aby snížila schodek, musí zvýšit daně. A to je právě to zvyšování státu a dušení soukromého sektoru a směřování do hlubšího a hlubšího socialismu a tedy chudoby.

Od premiéra Petra Fialy v novoročním projevu zaznělo, že se letos zbavíme dvouciferných hodnot inflace, že se drahota začne umírňovat a ceny klesnou na přijatelnou úroveň. Jak chápat jeho slova o poklesu cen? Vždyť ceny v čase vždy stoupají, tu nepatrně, tu mírně, tu prudce. Měl to napsané, četl to, přeřeknout se nemohl.

Není to pravda. Cenová hladina plošně neklesne. Tato věta vyvrací sama sebe – mluvíme-li o poklesu inflace na jednocifernou úroveň, pak tím současně říkáme, že cenová hladina poroste tempem do deseti procent. Tedy ceny prostě porostou, a porostou zatraceně rychle. Ale možná měl pan Fiala na mysli ceny některých energií. Samozřejmě u některých vybraných komodit k poklesu dojde – typicky třeba nyní sledujeme pokles cen plynu. Ale to je otázka konkrétních položek zejména u komodit, nikoliv cenové hladiny jako takové.