Uplynulo 100 let od vzniku Československa. Připravena je řada programů, některé probíhají. Jenže kromě oslavných připomínek významu 28. října 1918 a tvrzení, že se máme nejlépe v historii, zaznívají i názory, že vlastně není co slavit, protože Československo už neexistuje a současný stát je stejně rozkradený a rozprodaný. Připomenout lze i apel Karla Schwarzenberga ze Sněmovny, když poslanci zamítli přijetí padesáti sirotků. Hovořil o tom, že jsme tak nehumánní a pokrytečtí, že by měly být oslavy „odřeknuty“. Je co slavit?

Děkuji za uvedené příklady, které nám mají „znechutit“ oslavy a současně s nimi znechutit i přípomenutí naší historické zkušenosti za posledních 100 let. Všimněte si, že v souvislosti s výročím naší novodobé státnosti nejvíce křičí o tom, že „nemáme co slavit, protože vše je rozkradeno“ právě ti, co si nejvíce nakradli a jimi ovládané hlásné trouby. Chucpe. A Šojdrové siroty? Divím se, že se Schwarzenberg vůbec hlásí k provokaci, která skončila naprostým fiaskem. Vyvolat mainstreamově mediální rozruch, vynutit si přijetí u premiéra a nejenže mu nepředložit seznam, ale nemít konkrétní tip ani na jednu sirotu, to už je hodně pod úroveň.

A to nemluvím o tom, že v Sýrii se obnovuje normální život, zatímco v Jemenu jsou „našimi spojenci“ skutečné děti skutečně masakrovány, pokud neumírají na vyvolaný hladomor. Naštěstí normálním lidem toto používání dvojího metru a skutečné pokrytectví dochází. O budoucnosti rozhoduje právě to, jak rychle bude uzrávat a dozrávat veřejné vědomí a sebevědomí. Můžeme být hrdí, že – jak ukazují volby za volbami – tento proces probíhá poměrně dynamicky a jsme v tomto směru na eurounijní špici. Podobně jako tomu bylo, když naše země čelila nástupu nacismu. Z určitých důvodů máme spolu s naši sousedy poněkud lepší vyhlídky na úspěch, než tehdy.

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. Také v současnosti zaznívá, že samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, ale další oponují, že každý si za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

Krize, která byla součástí celosvětové krize a kterou prošla na přelomu dvacátých a třicátých let naše země, byla těžkou zkouškou, ale dokázali jsme ji ustát. Dnes je ekonomická situace mnohem lepší. Problém je spíše v tom, že tradiční programové strany, resp. současné vedení KSČM a snad ještě hůř ČSSD, selhávají. Pokud jde o zdravotnictví a sociální politiku, stále si ještě i ve srovnání se zeměmi, které jsou v EU déle než my, uchováváme velmi solidní úroveň.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po Listopadu ,,tlustou čáru” a klid? A že by dnes sice nechtěli komunisty zpět, ale nijak zásadně jim nevadí? Ostatně, proto jim nevadí ani Andrej Babiš?

Trochu nerozumím tomu, co myslíte pod slovy „my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám“. Kdo jsou to ti „my“? Od Listopadu 1989 uplynulo necelých třicet let a už jsme zapomněli, jak to tehdy bylo? Listopad proběhl ve stylu českých osmičkových dat – jako sjednocení národa, a to podstatným způsobem včetně vnitrokomunistického odporu. Byl jsem na Letné a většina lidí, které jsem kolem viděl, byli komunisté. Kdo vypískal Štěpána v ČKD? Kdo řídil televizi, která změny podporovala? Drtivá většina lidí včetně drtivé většiny řadových komunistů, včetně řadových členů Lidových milicí považovala Listopad 1989 za možnost pokusit se znovu o to, co nevyšlo v roce 1968. Zde je namístě připomenout snadno dostupný dokument České televize.

To, že se vývoj ubíral jinou cestou, nebylo vinou obyčejných lidí, kteří do změn v roce 1989 šli naplno. Když už jsem u toho, tak položím otázku: Co spojuje hlavní, převážně osmičková, data v naší historii, tedy: 1918, 1938, 1945, 1948, 1968, 1989 (ani toto datum není patrně poslední)? Podle mého je to takto: Buď jsme byli pod nadvládou cizí moci, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, nebo jsme na základě sjednocení národa získali schopnost alespoň částečně a alespoň po určitou dobu dělat vlastní historii, rozhodovat o svém vlastním osudu, vzdorovat cizí moci, která nás vždy ohrožovala z různých stran po celou dobu naší novodobé historie. Ne všechny země se takto mohou na svou historii dívat, ale některé z těch, které se nacházejí v našem bezprostředním okolí, ty ano. Naše země nikdy nežila například ani myšlenkou expanze, ani myšlenkou vyřizování účtů mezi znepřátelenými skupinami obyvatelstva. Vždy zde byl obrovský potenciál sjednocení jako předpokladu osamostatnění od toho, co se nás snažilo podřídit své moci a vtáhnout do účelových her.

Svoje místo ve světě jsme vždy hledali nikoli tak, že budeme druhým sloužit či druhé pokořovat, ale že na vlastním příkladu kvalifikované správy země, na příkladu schopnosti dosahovat vynikajících výsledků v kultuře, vědě, vzdělání, sportu, péči o historické dědictví, podporou mírových řešení konfliktů ve světě a navazováním rovnoprávných kontaktů se všemi zeměmi, se kterými se nám to podaří, že budeme hájit své místo ve vývoji naší globální civilizace. Takto proběhl rok 1918 jako sjednocení národa proti dlouholeté nadvládě nám cizí moci, se kterou jsme nikdy, ani po staletích, nesrostli, i když byla období pro nás více i méně příznivá. O schopnost tvořit vlastní dějiny jsme přišli v roce 1938, kdy jsme museli ustoupit nejen tlaku expanzivních sil, ale museli jsme ustoupit i ustupování těmto silám ze strany těch, kteří mohli zlo zastavit už v zárodku. A to přesto, že jsme v dramatickém vývoji, který směřoval k fatálnímu mnichovskému vyústění, prodemonstrovali jednotu národa a odhodlání se bránit. Rovněž rok 1945, kdy nám v rozdělujícím se světě pomohla vnější moc znovu nabýt svobody, proběhl v podmínkách vysoké míry sjednocení našeho národa, což mělo za následek i to, že na našem území nezůstala žádná cizí vojska a byli jsme v tomto směru jednou z mála výjimek v celé Evropě. Dokonce i rok 1948 proběhl jako určité sjednocení národa, kdy ovšem rámec tohoto sjednocení již pootevíral dveře pro cizí vliv a měl dopad na rozdělení národa v blízké budoucnosti.

Nicméně, a to je z hlediska základního konceptu, kterým posuzujeme naše novodobé dějiny mimořádně významné, jednota národa na širokém základu spojená s touhou dělat vlastní dějiny se začíná prosazovat už od druhé poloviny 50. let (zde stojí za to připomenout zapomenutou osmičku roku 1958, tj. československý triumf na světové výstavě EXPO v Bruselu), v 60. létech dosahuje sjednocení národa ještě většího stupně než v období po vzniku republiky a kulminuje v roce 1968. Postupné rozleptání této jednoty umožňilo otevřít cestu k vyvolání jedné z největších, nejsystematičtějších a bohužel i z hlediska lidského potenciálu nejnákladnějších vnitřních konfrontací (byla vnitřní, přesto, že probíhala pod tlakem okupačních sil), tj. normalizaci formálně začínající dubnovým plénem ÚV KSČ, plně rozjetou v létech 1970-1971. Již koncem 70. let se však začínají objevovat náznaky nového sjednocování národa, přitom sjednocování, které v sobě obsahovalo již i překonávání rozdělení zakódovaného do normalizační interpretace „vedoucí úlohy KSČ“. Současně se projevovalo i oslabování cizího vlivu ze strany Sovětského svazu, který si zatloukl hřebíček do rakve pokusem o expanzi v Afghánistánu koncem roku 1979. Veřejně je nová vlna sjednocení vůči slouhům cizí moci deklarována v projevu Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců až v roce 1987 a od té doby vývoj již nezadržitelně směřoval k Listopadu 1989. Ať se to komu líbí, či nikoli, byl Listopad 1989 založen na sjednocení národa. Proto proběhnul tak, jak proběhnul, proto se nezbytné ekonomické reformy, resp. složitý proces transformace, podařilo zvládnout poměrně úspěšně (alespoň v porovnání s okolními zeměmi). Proto jsme jednou ze zemí, které se i dnes v podmínkách obnovujícího se vnějšího diktátu chovají, alespoň částečně, svéprávně.

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se svou prezentací liší od stran ,,starých”. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?

Hra na generační konflikt je jen jedním z dalších pokusů jak oslabit naši zemi vnášením konfliktů. Musíme rozlišovat mainstreamově mediální obraz údajného konfliktu a realitu. Myslím, že v drtivé většině rodin jsou normální vztahy, mládež si uchovává étos nezkaženosti. A to, že jí chybí dostatek zkušeností? Tak tomu bylo v historii vždy. Zrovna tak starším někdy chybí nedostatek citlivosti v přístupu k mladým, porozumění jejich problémům. Potíž je jen v tom, že naši mladí jsou až příliš nezkažení a nedokážou si ani představit, jak prohnilá je současná globální moc, jaké zlo vládne světu, jak se je toto zlo snaží vtáhnout do svých her.

Je na těch mladých, aby si uvědomili, že v USA probíhá hybridní občanská válka mezi legitimní, řádně zvolenou administrativou, a strukturami, které ovládly klíčové složky institucionálního systému, a aby si uvědomili, že se tento střet promítá i do vládnoucích struktur EU či do pokusu vyvolat nejrůznější konflikty ve světěm i uvnitř jednotlivých zemí, včetně naší. Pokud bych mohl něco vzkázat mladší generaci, tak bych apeloval na to, aby těžila z vlastních zkušeností, aby byla obezřetná – a hlavně, aby se mladí lidé učili, učili, učili. Nebudou to mít jednoduché.