Česká ekonomika už druhým rokem roste a máme zde jednu z nejnižších nezaměstnaností v EU. Dokonce ve strojírenství, stavebnictví a také v dalších průmyslových odvětvích chybějí zaměstnanci do dělnických profesí. Čím to je způsobeno? Lidem se už nechce manuálně pracovat, nebo nechtějí „dřít“ ve zmíněných odvětvích kvůli nízkým mzdám a nevyhovujícím pracovním podmínkám, anebo máme nedokonalý systém školství?  

My v Českomoravské konfederaci odborových svazů (ČMKOS) vidíme tento jakoby paradoxní stav, kdy na jedné straně je na úřadech práce evidováno okolo 450 tisíc lidí jako uchazečů o zaměstnání, a na druhé straně tytéž úřady práce evidují 120 tisíc volných pracovních míst (a to nemluvě o pracovních místech nabízených mimo úřady práce) jako důsledek souběhu několika faktorů. Jednak jak jste sám zmínil, nízké úrovně mezd a platů v ČR, jež se pohybují asi kolem jedné třetiny úrovně vyspělejších zemí EU. Vykazovaná průměrná hrubá mzda v ČR je údajně na úrovni asi 26 tisíc hrubého měsíčně, ale většina lidí se pohybuje pod touto úrovní někde kolem 20 tisíc korun (což je čistého asi 17 000 Kč) a jsou i odvětví a profese (obchod, kultura, textil), kde jsou příjmy skutečně ostudné. Pak je samozřejmě do jisté míry pravdivá i teze, že se nevyplácí pracovat a je lepší pobírat sociální dávky. Není to ovšem o „příliš štědrém sociálním státu“, ale o nízkých pracovních příjmech. Asi jste si všiml, že ČMKOS v minulém roce „zavedla“ kampaň „Konec levné práce v ČR“ a tento problém zdůraznila.
Zadruhé se stále znovu ukazuje nesoulad v kvalifikačních dovednostech uchazečů a struktuře nabízených pracovních míst. Naši podnikatelé si stěžují, že nemohou sehnat vyučené a různé technické profese. Měli by si však sáhnout do svědomí a vzpomenout si, jak propagovali roli „neviditelné ruky trhu“ ve vzdělávacím systému a jak rušili státní instituce provázanost učňovského školství s podniky. Teď je snaha se trochu vrátit k osvědčeným praktikám socialistického školství a tyto vazby znovu obnovit, ale bude to asi běh na dlouhou trať.
Zatřetí, na trhu práce funguje jev, kterému se říká „hystereze“, kdy dlouhodobě nezaměstnaní (a těch je u nás kolem 200 tisíc) ztrácejí kvalifikaci, pracovní návyky a obecně schopnost vrátit se na trh práce. Jsou tzv. nezaměstnatelní, a nezaměstnanost tak produkuje sama sebe. Jestli to bude takto pokračovat, bude nezaměstnatelná půlka národa.

Je řešením pak „dovážet“ dělnické profese například z Ukrajiny a Mongolska? Co by vláda měla pro to udělat, abychom zcela neopustili naši průmyslovou tradici, což by mohlo mít velmi tvrdý dopad na naše hospodářství?   

Jsme zásadně proti tomu, aby pod záminkou nedostatku odpovídajících pracovních sil na našem trhu práce byly projektovány a prosazovány další mechanismy uvolňující přístup cizinců z tzv. třetích zemí (mimo EU). Aktuálně je v jednání projekt na urychlení přístupu Ukrajinců na český trh práce i v některých málo kvalifikovaných profesích. Vidíme v tom opravdu snahy podnikatelů vyhnout se nutnosti zvýšení mezd, a naopak prostřednictvím toho sociálního dumpingu takové požadavky tlumit. Myslíme si, že současný systém, který požaduje pro nově příchozí zahraniční zaměstnance „test českým trhem práce“ (to znamená příslušné pracovní místo musí být nejdříve nabídnuto českým zaměstnancům), je funkční. I tak zde máme více než 300 tisíc zahraničních zaměstnanců, kteří většinou mohou pracovat bez omezení, neboť jsou občany států EU nebo zde mají trvalý pobyt.
Otázka podílu průmyslu je opravdu stěžejní, zatímco v popřevratovém období jsme slyšeli o nutnosti likvidace „beznadějně“ zastaralé komunistické struktury hospodářství s výrazným podílem průmyslu a nízkým podílem služeb, dnes se ukazuje, že fakt, že jsme zachovali asi čtyřicetiprocentní podíl průmyslu, je naší konkurenční výhodou.    

Dovoz zahraničních dělníků, jak potvrzujete, je zřejmě pro české podnikatele výhodnější. Mohou jim dát nižší mzdy a kvůli konkurenci nemusejí dobře platit ani české zaměstnance. Jak z toho ven, abychom se ve mzdách a životní úrovni alespoň přiblížili k některým vyspělejším ekonomikám? 

To je sice podstatná, ale opravdu obtížně zodpověditelná otázka. Znovu připomínám, že ČMKOS reagovala na situaci v oblasti odměňování za práci kampaní „Konec levné práce v ČR“, jež má i svou teoretickou oporu v materiálu „Vize ČMKOS“, zpracovaném makroekonomickým oddělením ČMKOS. Tato analýza ukazuje, že česká ekonomika se v posledních 25 letech dostala do situace periferního přívěsku silných ekonomik EU. A to zejména ekonomiky německé z hlediska vlastnického (ročně odplývá z naší země asi 300 mld. Kč na dividendách zahraničním vlastníkům podniků na našem území,) tak i následně z hlediska technologického, protože pracujeme „ve mzdě“ na finalizaci výrobků vyvinutých jinde. Je to důsledek neuvážených privatizací a také politiky související s podhodnoceným kurzem české měny v prvním období transformace. Zvýšení mezd tedy předpokládá změnu hospodářské strategie a její zaměření na vymanění se z tohoto polokoloniálního postavení důrazem na rozvoj výrob s vysokou přidanou hodnotou a výzkum a vývoj.
    
Proč jsme se vlastně v České republice ještě nedostali na úroveň mezd před bankovní krizí z roku 2008, když v jiných srovnatelných státech se to už podařilo? Není zarážející, nebo spíše ostudné, že teprve nedávno stoupla minimální mzda u nás na necelých deset tisíc měsíčně, když naše ekonomika stále roste? Česko se tak řadí v tomto ukazateli ke chvostu Evropy a v koupěschopnosti obyvatel jsme už podle oficiálních statistik dokonce za Polskem i Slovenskem…

Tady zřejmě sehrála negativní roli politika tzv. úspor prosazovaná pravicovými vládami až do roku 2013. Neoliberální dogma prolamující nutnost státního dluhu za každou cenu vedlo v praxi k ještě většímu zadlužení a také k obrovské nezaměstnanosti a obecně k utlumení ekonomického růstu. Vlastně až od loňského roku zaznamenáváme viditelnější ekonomický růst. Tato ideologická zaslepenost našich (lépe řečeno Kalouskových) vlád byla unikátní i v prostředí střední Evropy, a dosud sklízíme její plody.
Pokud jde o minimální mzdu, byli jsme neustále osočováni, že důsledkem našeho tlaku na zvyšování minimální mzdy bude růst nezaměstnanosti. Takže Kalouskovy vlády sedm let tuto veličinu nezvýšily a nezaměstnanost mezitím vzrostla o 300 tisíc osob. Nová vláda minimální mzdu konečně zvyšuje (dnes činí 9 900 Kč měsíčně) a nezaměstnanost klesá. Takže příčiny jsou asi jinde. 

I někteří „pravicoví“ ekonomičtí experti tvrdí, že v Česku od roku 2008 stagnují mzdy ve srovnání s okolními státy kvůli specifické situaci v našem podnikatelském prostředí. Jinými slovy, čeští podnikatelé většinou nezvýšili mzdy, které šly rapidně dolů za období krize, i když se jim už daří lépe. Stále více se také rozevírají nůžky mezi několika procenty bohatších a zbytkem republiky… To také nyní prohlašují i někteří vaši kolegové z odborových svazů. Souhlasíte s nimi? A co se proti tomu dá dělat? Například snížit podnikatelům daňové zatížení, nebo zvolit jiná řešení?

Kapitalismus má některé zákonitosti, které se znovu výrazně projevily. Po vítězství kapitálu ve studené válce v 90. letech minulého století jako by odpadla potřeba kapitálu se maskovat sociálním státem. Jednou z těchto zákonitostí je i preference maximalizace zisku, a tedy i příjmů vlastníků kapitálu na účet snižování nákladů, kam patří i pracovní příjmy. A to je ještě podpořeno závratnými zisky ze spekulativních činností. Pokud někdo namítne, že přece všichni ti multimiliardáři mají už dávno takový majetek, který je i jejich příbuzné zabezpečuje na staletí dopředu, pak si je možné připomenout výrok myslitele minulého tisíciletí K. Marxe: „Žádná peněžní částka není tak velká, aby nemohla být ještě větší.“ Řešením, které může tuto nerovnost alespoň omezit, může být skutečně například progresivní zdanění nebo i větší spoluúčast zaměstnanců na řízení firem. Radikálním řešením je pak změna vlastnické struktury.

Česká vláda se nyní holedbá zmíněnou nízkou nezaměstnaností a ekonomickým růstem. Nicméně ve většině moravských i českých krajů, kromě Prahy a okolí, je životní úroveň značné části obyvatel stále dost nízká v porovnání s našimi západními sousedy. Nedosahuje ani úrovně, jaká panuje například ve středomořských demokraciích, tedy v Itálii či Španělsku. Český důchodce má stále daleko hlouběji do kapsy než třeba ten řecký. Jaká by mohla být cesta ke změně, jestli vůbec u nás ještě existuje?

Myslím, že tuto otázku už jsem zodpověděl v předchozím textu. Pokud se budeme pohybovat v periferním postavení vůči vyspělejším státům EU jak z vlastnického, tak z technologického hlediska, tak se asi vámi popsaná situace nijak radikálně nezmění, i když současná vláda se přece jen chová vůči sociálnímu systému mnohem přátelštěji než vlády předchozí...

Podle názoru mnoha vedoucích zaměstnanců různých charitativních zařízení počet bezdomovců a lidí v naléhavé sociální nouzi stále stoupá. Proč máme více bezdomovců, když české hospodářství roste?

Zase je to dáno celkovým charakterem systému, který preferuje „úspěšné“, respektive bohaté, a vytlačuje a diskriminuje chudé a všelijak hendikepované. Ta krásná teze o rovnosti v tomto systému docela „kulhá“, protože rovnost mezi miliardářem a bezdomovcem je opravdu jen iluze, a to i kupříkladu ve vztahu k vymahatelnosti právních nároků. Nebo už jste někdy slyšeli, že by u Evropského soudu pro lidská práva vymáhal své nároky na práci nezaměstnaný, ale různých restituentů a podnikatelů vymáhajících údajně ušlé zisky je dost. 
Navíc se potvrzuje, že růst ekonomiky sám o sobě, bez sociálních opatření, zvedá možná zisky, ale nesnižuje chudobu.

Bývalý odborářský předák Jaromír Dušek viní za nízké mzdy a někdy špatné pracovní podmínky i české odbory. Prý nejsou tak důrazné jako v západní Evropě a srovnávat je kupříkladu s velmi agilními odbory řeckými či italskými nemá prý už vůbec význam. Jaroslav Dušek argumentoval, že i v Německu se čtyřikrát vyššími mzdami než u nás se občas stávkuje. Co k tomu říci?

Obecně je pravda, že struktura společnosti i ekonomiky je podstatně jiná než v době, kdy vznikaly první odborové organizace, tedy ve 2. polovině devatenáctého století. Jiná je odvětvová struktura, jiná je technická úroveň výroby, jiná je sociálně třídní rozvrstvenost společnosti. Výroba je více individualizovaná, mizí hromadné výroby, expandují služby, roste podíl prekérních úvazků. To jsou všechno aspekty, které nepřejí odborové organizovanosti, a to ještě vynechávám antiodborovou kampaň, která se v ČR vedla, a také protiodborářské postoje některých podnikatelů. Na druhé straně však zůstává faktem, že více než 4,5 milionu osob v ČR funguje jako zaměstnanci, to znamená, že prodávají svou pracovní sílu podnikatelům za mzdu a jsou vůči podnikatelům v nevýhodném postavení. Jejich obranou je tudíž utvořit organizace, které jejich pozice posílí.
Asi je také pravda, že v ČR není taková tradice razantních až militantních odborových akcí jako v některých výše uvedených zemích, ale tvrdit, že české odbory nemají význam, či jsou dokonce spoluviníkem odbourávání sociálních opatření v ČR, je určitě nesmysl. Koneckonců ani radikálnost řeckých odborů nezabránila někdy i docela razantním asociálním opatřením řeckých vlád, takže příčiny těchto procesů jsou asi hlubší.
Dá se také říci, že už jen samotná existence odborů je určitým faktorem, který do jisté míry blokuje podnikatele před „zdivočením“. Jinak je ale dobře, že se pod novým vedením aktivita ČMKOS poněkud zvýšila.

Co si myslíte o zákonu k zavedení elektronické evidence tržeb (EET) a kontrolních hlášení DPH? Jde skutečně o další zbytečné komplikování života podnikatelům a živnostníkům, nebo o nezbytné a užitečné opatření, které zvýší výběr daní pro ČR? Zvláště v zaostalejších regionech ČR si drobní živnostníci stěžují, že je zavedení EET zlikviduje. Jaký názor zastáváte na tuto záležitost? 

Asi je známo, že stanovisko ČMKOS je podpůrné. My se domníváme, že opatření zaměřená na omezení daňových úniků jsou potřebná. Kéž by se takto stavěly příslušné orgány EU i k existenci daňových rájů.