Když jsem vás před časem kontaktoval se žádostí o rozhovor, tak jste se omluvil, že se zrovna vydáváte na plavbu po moři. Zabloudily během ní vaše myšlenky někdy k tomu, jak to v naší zemi vypadá, a pokud ano, byl ten pohled z odstupu pro Česko příznivější?

Počátkem dubna jsem byl členem československé posádky převážející plachetnici z Mallorky do chorvatského Zadaru. Dva týdny non stop plavby. Přes Menorku, Sardinii, Usticu, Lipary, Messinu. Cestou nás provázela hejna delfínů, potkali jsme desítky želv, měsíčníky, za Messinou dokonce tři žraloky velké bílé. Většinu času bez mobilního připojení, bez zpráv o tom, co předvádí naše politické reprezentace. Byla to obrovská úleva. Detox. Psychopati na naší politické scéně těží z toho, že jejich negacím věnujeme pozornost, necháme se jimi zaměstnávat. Zatímco na lodi jsem ani jednou nezvracel, při sledování politické scény se mi dělá nevolno. Doporučuji sledovat z velkého odstupu nebo nadhledu, jinak škodí zdraví.

Nejsme ale vůči situaci u nás doma v tom každodenním životě přece jen přespříliš kritičtí? Mnozí u nás s až nábožnou úctou vzhlížejí k Německu, ale když se podíváme, jak se země našich západních sousedů mění v důsledku kancléřkou Angelou Merkelovou nezvládnuté migrační situace, tak na takovou politickou reprezentaci bychom také moc hrdí být nemohli, není to tak?