Kdysi jste sám sebe nazval symbolem vykloubeného času. Nešlo ale v případě vašeho života spíše o jízdu na horské dráze, kde je těch zákrut a oblouků nespočet?

Tím jsem se nejspíš nazval podle slavného shakespearovského verše z Hamleta: Vymknuta z kloubů doba šílí. Jsem z generace, která si to svým způsobem vyžrala celé, jak v dobrém, tak ve zlém. Od roku 1928 až dodnes se pohybuju trochu jako na horské dráze, nahoru a dolů, da capo al fine. Ale odpovídá to logice dějin, v nichž se základní situace pořád opakují. Zatímco jsem před pětadvaceti lety patřil pro mnoho rodáků k posledním komunistickým šmejdům na světě, dnes už generace začínají chápat, proč se mnozí předci po roce 1945 komunisty stali. Kapitalismus se vždy dobere k surovosti, která vyvolá další revoluční hnutí. Poválečný vývoj se neudál proto, že tu žili většinou idioti, když pro komunisty hlasovalo třiapadesát procent lidí. Jedním z důvodů byla světová hospodářská krize, která pro zemi znamenala sestup do druhé ligy, do té doby patřilo Československo mezi deset nejsilnějších industriálních států na světě. Proti tomu je dnešní krize procházkou růžovým sadem. Tehdy byla chápána jako totální selhání kapitalismu. Pak přišel Mnichov jakožto totální selhání západních demokracií. V novodobých selháních možno hledat vysvětlení, proč tu opět máme mladé komunisty, kteří jsou sečtělí, inteligentní a chtějí to, co tenkrát my, čímž míří k staronové pasti. K druhému vydání knihy Fenomén Kohout napsal autor Pavel Kosatík nový závěr, kde koriguje své soudy před patnácti lety. Když knihu psal v roce 1999, považoval komunismus za historicky vyřízenou záležitost a všechny, kdo s ním měli něco společného, za trilobity. Nyní to přepsal ve smyslu, že jde o starý jev, který se cyklicky vrací v jiných podobách. Že to smím zažívat, mě mobilizuje jako skotské střiky ledovou a vroucí vodou.

Stále řešíte svou komunistickou anabázi. Děje se tak kvůli tomu, že cítíte vinu, anebo proto, že vám to doposud v Česku mnozí vyčítají?

Je to životní téma moje i mé generace. Omlouvám se, za co musím, ale současně vysvětluji, co se nemohlo nestát a může snadno, i když úplně jinak, přihodit i potomkům.

V knize jste navrhl, že by měl vyjít sborník, v němž by známé osobnosti odpověděly na otázku, proč jsem byl komunista? Myslíte si, že by přispěl i Milan Kundera?

Nevím. Milan Kundera je speciální případ. Jako introvert první třídy se stal skutečným štvancem. Estébáci volali jeho ženě Věře, s kým jí právě zahýbá. Podlomilo ho to, a proto šel do emigrace včas. Zranil jej i disent. Milan Jungmann psal stále velmi kriticky o jeho knížkách do disidentských opisů i do pařížského Svědectví, což Milana trápilo mnohem víc, než kdyby to napsal nějaký režimní blb. Měl i rozmíšku s Václavem Havlem o to, jak efektivně bojovat za demokracii. Ale dělat z něho dnes udavače, protože jako člen samosprávy ve studentské koleji ohlásil cizí návštěvu, je nesmysl. Nemohl vědět, není - li to rutinní zkouška „ostražitosti“. Výzva k vytvoření sborníku ale smysl měla. Knihy na to téma napsali už Ivan Klíma a Milan Uhde, několik fejetonů i Ludvík Vaculík. Ten se však před pár lety, když jsme byli s Vlastou Chramostovou v Národním divadle, na nás obořil, co jsme v té komunistické straně zavinili. Tož jsme mu připomněli: „Ludvíče, tys tam byl též.“

Také jste vybídl k vytvoření sborníku, kde by se signatáři vyjádřili, proč podepsali antichartu. Od koho byste si takovou zpověď nejraději přečetl?

Osobně jsem jich dost vyslechl. Zejména hereckých. No, všichni to vysvětlují podobně jako Jiří Menzel, že nechtěli přenechat českou kulturu normalizačním nýmandům. Mile mě překvapili hudební kritik Jiří Černý a teatrolog Vladimír Just, kteří se za to omluvili přímo v televizi. Ale to je problém jednoho každého člověka, já se omlouvám ještě půl století po činu.

Proč to tedy stále, ještě s dalšími proviněními, připomínáte třeba u Karla Gotta či Jiřího Menzela. Nepřebral jste tak trochu manýry svých šikanérů a nelustrujete dnes naopak vy část národa?

To jen provokuju. Třeba o Jiřím Menzelovi zároveň říkám, že je moc dobrý režisér, filmový i divadelní. Osobní spory nevedu a k lustrování mám daleko. Ale naučil jsem se zkoumat vlastní životní cestu a myslím si, že Gott, Menzel i další celebrity by obohatili sebe i své příznivce, kdyby uznali, že jako pomocníci normalizace svou vlast poškodili, jen jinak než my, pováleční komunisté.

Skoro všichni výše zmínění dostali nějakou státní cenu. Vy ne. Jak si tohle vysvětlujete?

Navržen jsem byl už dvakrát. V roce 1956 za hru Zářijové noci, to mě už dokonce fotografovali. Předtím jsem ale žádal prošetření politických procesů, takže mi ji Antonín Zápotocký neudělil. Pak jsem ji měl dostat v roce 1967 za hru August August, august, ale Antonín Novotný ji dal škrtnout za televizní pořad Spor. Ti dva prezidenti mi zachránili nevinnost. Prezident Václav Havel řekl přátelům přímo, že si to nemůže dovolit. Prezident Václav Klaus sdělil, že „nemůže nepřihlédnout k názorům, které panují ve společnosti“. Na Hrad mě přesto vždy pozvali, scházel jsem se tam s kolegou Karlem Steigerwaldem. On je pravičák, já spíš levičák, ale jsme odjakživa přátelé. Jednou se u nás zastavil Václav Klaus a já jsem zažertoval: „Pane prezidente, vy mi kazíte pověst. Než jste se objevil, byl jsem nejkontroverznějším občanem České republiky.“ On nevrle řekl, „Tím jste nikdy nebyl!“ Tak jsem pochopil, že byl vším líp než ostatní, pročež je i nejkontroverznější. Nato už jsem pozvání na Hrad nedostal. Až letos, ale to zas vypadl z listiny zvaných Steigerwald. Takže jsme spolu šli do divadla a na Hrad šla jen má žena Jelena, která tam z těžkého vzduchu omdlela. Snad se tam ještě jednou setkáme všichni, až nás shodně prokádruje hradní protokol.

Co si myslíte o těch, kteří dostali státní vyznamenání od Miloše Zemana?

Zdejší ceny i řády hodně ztratily na hodnotě. Už mají příliš mnoho nehodných nositelů. Klausem byl vyznamenán třeba spisovatel Ota Filip, který udával jak kamarády na vojně, tak přátele v disentu. A svá státní ocenění z Rakouska, Německa i od Evropské unie komentuji tím, že mi je udělili ti, kdo mě poznali v lepší půlce mého života.

Exprezident Václav Klaus dostal Truman – Reaganovu medaili svobody za boj proti komunismu. Jak jste to vnímal?

Klaus je muž na odchodu. Úspěšně rozdělil Československo, potom se ale Českou republiku pokusil připravit o paměť a morálku. Na tu americkou cenu bojovníka za svobodu, kterou mu vyčítají, má asi nárok. Vždyť podle vlastního svědectví, už jako čtyřletý, nosil v květnu 1945 dlažební kostky na svou barikádu. Bylo až dojemné, jak se prohlásil za mluvčího mlčící většiny národa, která porazila totalitní režim tím, že mu neodporovala. Už z něho prýští jen zapšklost a zdá se, že trpí ztrátou soudnosti, ale bude to spíš problém všech vůdců, kterým strašně chybějí hranice. Když nás Klaus málem zavedl do slepé uličky mimo Evropskou unii, došlo mi, že chtěl být zřejmě českým warlordem, tedy jakýmsi kmenovým vůdcem svého území, jací jsou třeba v Afghánistánu. Evropská unie všechny ty malé vladaře zbavila smyslu života, musí z toho šílet. Osobně vstávaje a lehaje děkuji za unii nebesům.