Kritika nízkých mezd se stala v Česku nyní celospolečenským tématem. Už na ni neupozorňují jen odboráři. Celkem je stále běžné, a to i v průmyslu, že – kromě IT odborníkům či jiným technickým specialistům – nabízí lidem zaměstnavatelé (také zahraniční) práci za 13 či 15 tisíc hrubého, a někdy dokonce i za méně. Co k tomu říci, že ani 28 let po sametové revoluci nedosahuje životní standard většiny obyvatel úrovně takových států, jako je Itálie či Španělsko, a minimální mzda je už vyšší i na Slovensku a v Polsku v porovnání s Českou republikou? 

Poslední věta vaší otázky jednoznačně ukazuje, proč je nutné za růst mezd v ČR bojovat. A byla to právě Českomoravská komora odborových svazů, která v září 2015 odstartovala celospolečenskou diskusi na téma „Konec levné práce“. A v našich aktivitách za důstojnější mzdy budeme pokračovat i nadále. ČMKOS situaci analyzovala ve studiích pod souhrnným názvem Vize změny hospodářské politiky. Vinu na celé této situaci mají jednoznačně vlády, které preferovaly jako takzvanou konkurenční výhodu nízkou cenu práce. 

Někteří zástupci podnikatelských svazů se brání, že tento trend je důsledkem toho, že v ČR působí řada poboček, dcer od mateřských zahraničních společností, které si diktují ceny za výrobky či úkony. A od toho se pak odvíjejí i mzdy. Zaštiťují se tedy špatnou strukturou českého hospodářství. Je tento fakt skutečně příčinou mizerných platů v ČR, které nedosahují ani třetinu úrovně ve vyspělých západoevropských státech? 

Jedním z hlavních důvodů dnešní „politiky levné práce“ je špatná privatizace v devadesátých letech. V řadě případů jsme opravdu subdodavatelskou montovnou a ovoce v podobě zisků z prodeje finálních výrobků se sklízí v zahraničí. Tento argument zaměstnavatelů však kulhá na obě nohy. Pobočky zahraničních společností, přestože jsou subdodavateli, platí ve svých mateřských zemích zcela rozdílné mzdy než v ČR a u nás díky tomuto rozdílu generují vysoký hospodářský výsledek. Nic nebrání tomu, aby významná část tohoto pozitivního výsledku skončila na účtech zaměstnanců. Pomůže to jejich rodinám a samozřejmě i ekonomice Česka. 

Pokud je naše struktura průmyslu špatná, jak to tvrdí i někteří naší přední ekonomové (prof. Zelený, doc. Švihlíková, Šichtařová a řada dalších) co by měli naši politikové, ale i přední podnikatelé dělat, aby se změnila v co možná nejkratším čase?

Předně, zdaleka nejde jen o strukturu průmyslu, problém je mnohem širší. Zahrnuje většinu síťových odvětví, jako jsou vodovody a kanalizace, telekomunikace, celý finanční sektor a podobně. A nejde ani tak o strukturu ve smyslu uspořádání produkčních jednotek, ale o strukturu vlastnickou. V řadě odvětví – typické je to ve finančním sektoru – zcela dominuje zahraniční kapitál. To je systémová bariéra pro růst mezd v té části privátního sektoru, kterou zahraniční kapitál plně kontroluje. Tato bariéra vznikla převážně v devadesátých letech, kdy se naši privatizátoři dopustili fatálního omylu tím, že klíčové státní firmy masově rozprodávali – a mnohdy pod cenou – zahraničním investorům. 

„Vtip“ je v tom, že jen vlastník (a nikdo jiný) dostává celou přidanou hodnotu, kdežto český zaměstnanec v pozici námezdní síly má často nárok pouze na nízkou mzdu. Odliv zisků dosahuje až dvou set miliard korun ročně. Proto reálné úvahy o přibližování ekonomické úrovně a mezd s vyspělou Evropou musíme začít od vyřešení tohoto zděděného problému. Jeho elementárním předpokladem je konsensus českých politiků a českých podnikatelů nad podobou českého národního zájmu. A ten je zatím v nedohlednu. Bohužel se mnoho podnikatelů etablovalo v daňových rájích, Nizozemskem počínaje a Kajmanskými ostrovy konče. Těch firem je skoro 14 tisíc, a nejsou to žádní troškaři. Rozhodně je nutné, aby byla formulovaná prorůstová hospodářská politika postavená na zvýšení konkurenceschopnosti na základě kvalifikované práce, a ne na co nejlacinějších pracovních nákladech. Jednou z věcí, které mohou naši politikové udělat, je například výrazné zvyšování minimální mzdy a tlak na investory s cílem dosáhnout vysokou přidanou hodnotu. 

Zejména odborářům, ale i některým našim ekonomům se nelíbí tlaky podnikatelů na dovoz zahraničních dělníků. Tvrdí, že se tím ČR nedostane ze začarovaného kruhu levné práce a že na tom vydělají jen některé podnikatelské subjekty. A přijímání cizích zaměstnanců by schválili jen na tu nejnutnější možnou míru. Co vy na to?

Česká republika stejně jako jiné země potřebuje a bude potřebovat zaměstnance ze zahraničí. Je to vývoj, který je zcela přirozený. Co však akceptovatelné není, jsou podmínky, a to včetně mzdových, které jsou těmto zaměstnancům nabízeny, respektive jsou realizovány v praxi. ČMKOS má mnoho podnětů o neakceptovatelném chování zaměstnavatelů, neakceptovatelných nabídkách práce s cílem na těchto zaměstnancích pouze vydělat. V podstatě se dá říct, že mnohým z těchto zaměstnanců a jejich rodinám nabízejí budoucí bídu. 

Jaký názor zastáváte na silnou či slabou korunu vůči euru? Co by více pomohlo zvýšení životní úrovně u nás?

Českomoravská komora odborových svazů byla od samotného počátku proti intervencím a všechny naše obavy se v současnosti naplňují. Považujeme tehdejší krok za špatný. To, co nás čeká, může mít různý průběh, ale problém je, že s vysokou pravděpodobností sama ČNB neví, jak z této situace vyjít ven. Bude jen dobře, jestli se celá řada našich obav nenaplní. 

Někteří vedoucí zaměstnanci z inspektorátu práce či Úřadu práce v ČR říkají, že sice čeští pracovníci pracují asi na 70 procent výkonu těch německých, ale čeští podnikatelé nejsou mnohdy schopni ani na těch 70 procent zajistit stejnou organizaci práce a řízení, jaké funguje u našich západních sousedů... Domníváte se, že to je pravdivé tvrzení? 

Čeští zaměstnanci velmi často pracují na více než 100 procent (intenzita práce), ale za odvedenou práci dostávají přibližně 30 procent z výše mezd, které pobírají jejich kolegové ve vyspělých západoevropských zemích. To není dlouhodobě akceptovatelné a zodpovědní za to jsou jednoznačně zaměstnavatelé.