EU, to je dnes nejbrutálnější kapitalismus. Klidně podpoří nácky, fašisty, islamisty řezající hlavy. Ficův poslanec Blaha bez obalu o Řecku, migrantech a dalších průšvizích roku 2015

23.12.2015 9:07 | Zprávy

ROK 2015 – A CO DÁL? Luboš Blaha patří k nejvýraznějším poslancům slovenské strany SMER. Mladý Ficův poslanec na sebe pravidelně upozorňuje ostrou kritikou západního politického mainstreamu. Rok 2015 dal podle něj kritickým názorům v mnohém za pravdu. A co nás podle Blahy čeká v budoucnu?

EU, to je dnes nejbrutálnější kapitalismus. Klidně podpoří nácky, fašisty, islamisty řezající hlavy. Ficův poslanec Blaha bez obalu o Řecku, migrantech a dalších průšvizích roku 2015
Foto: lassalle.org.pl
Popisek: Ľuboš Blaha

Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Ano, přelom nastal v Evropské unii. V tomto roce EU – respektive hlavně evropské mocnosti – nezvládla čtyři významná historická rozhodnutí, čímž vystavila celý evropský projekt bezprecedentní krizi. Obávám se, že už půjdeme jen dolů vodou, ale budu rád, pokud se EU vzpamatuje a vrátí se do nornálu. Nemůže ale fungovat tak, jak to bylo tento rok – to byla katastrofa, jedna za druhou. Největším nesmyslelm bylo rozhodnutí o povinných kvótách, kterým EU reagovala na absolutní selhání při uprchlické krizi, kdy sem Německo nezodpovědně zavolalo miliony lidí a až potom německou kancléřku napadlo, že to Evropa nemůže zvládnout. Evropu tak vystavila obrovské bezpečnostní hrozbě, protože ti lidé sem přišli bez hraničních kontrol. Navíc hrozí nárůst fašismu a krajní pravice. Toto evropské mocnosti absolutně nezvládly. Druhým fatálním rozhodnutím bylo znásilnění Řecka v létě. Levicová Syriza s mandátem řeckých lidí žádala prostor na to, aby mohla ekonomika růst a aby reformy byly sociálně únosné. EU arogantně protlačila neoliberální podmínky, čímž nejen že ponížila Řecko, ale i ukázala, že je to čistě elitářská, bankéřská, neoliberální parta, která nemá se sociálním cítěním nic společného. Třetím tragickým rozhodnutím bylo prodloužení sankcí vůči Rusku a šíření hloupé a nenávistné rusofobie. Toleruje se tu oligarchický zkorumpovaný ukrajinský režim, kde po zemi běhají ozbrojení fašisti, ale někdo má stále potřebu za všechno vinit Rusko. Je to hloupé, zejména pokud uvážíme, že Rusko životně potřebujeme v boji proti teroristům z Islámského státu. Čtvrté rozhodnutí EU, které patří k těm historickým a mimořádně škodlivým, je postoj EU k transatlantickému partnerství s USA, které je známé pod zkratkou TTIP. O této dohodě o volném obchodě se vyjednává nedemokraticky, netransparentně a arogantně. Ani odbory, ani občanská společnost, ani národní poslanci nemají možnost se do diskuze zapojit – zato velký byznys, korporace a banky sedí za stolem. Je jasné, o čí zájmy v TTIP jde. Radikální liberalizace, jaká se protlačuje přes TTIP, může ohrozit evropský sociální a zelený model, ochranu našich potravin před GMO z USA, také ochranu našich malých a středních výrobců. Hrozí nám invazie nadnárodních koncernů typu Monsanto z USA, které v Evropě nenechají kámen na kameni. Evropská unie nechce chránit Evropu před amerikanizací a šíleným neoliberalismem z USA. Všechna tato rozhodnutí, ať už se bavíme o migrační krizi, Řecku, Rusku či TTIP, v roce 2015 kulminovala do situace, že EU je v problémech. Lidé jsou unaveni z arogance, elitářství, neoliberalismu a rusofobie.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Úspěchem bylo, že po několika měsících „vítání upchlíků“ si evropští lídři uvědomili, že by bylo fajn hlídat hranice. Na posledních dvou summitech se tomu věnovali. Gratuluji. V 21. století, kdy jen tento rok Evropa čelila vícero teroristickým útokům v Paříži, konečně technokraté z Bruselu přišli na to, že ano, nebylo by na škodu kontrolovat lidi, kteří překračují evropské hranice. Když jsme mimochodem na bezpečnostní rizika upozorňovali na Slovensku půl roku zpět, a tedy od prvního dne, kdy vypukla migrační krize, obviňovali nás z toho, že jsme xenofobní. Přitom je to úplně jinak – muslimové jsou v drtivé většině úplně normální dobří lidé a nic proti nim nemáme, právě naopak, ale jednoduše není reálné, abyste sem šmahem ruky přijali miliony lidí s odlišnou kulturou a tvářili se, že to nebude mít politické následky, nemluvě o obavách lidí, kteří úplně racionálně vyhodnocují riziko u každého, kdo neprošel hraniční kontrolou a může být třebas i eskymák. Zkrátka, evropské elity selhaly prakticky ve všem, co se týká migrační krize. Poprvé to byly západní velmoci, které tuto krizi spustily svými imperiálními válkami v Iráku či Libyi, nehovoře o tom, že pomohly destabilizovat Sýrii. Pokud do toho připočteme století vykořisťování Afriky, kterou v éře globalizace lidsky likvidují nadnárodní korporace ze Západu, tak je jasné, kde jsou příčiny migrační krize. Druhým selháním byla humanistická póza, do které se dostaly západní elity pod tlakem liberálních kaváren. Každému normálnímu člověku je líto uprchlíků, ale každý normální člověk musí zvažovat následky svých činů a tedy nemůže dokořán otevřít hranice, a musí vědět, že Evropa nemá kapacitu na to, aby přijala všechny lidi, co trpí ve světě, neboť jich jsou miliardy. Slovensko podalo pomocnou ruku křesťanům z území, kde jsou kvůli Islámskému státu nejohroženější skupinou v oblasti. Jiní si z uprchlíků vybírají ty s ekonomicky vhodnou profesí. Tyto pokrytce západní tisk vynášel do nebes a z nás dělal islamofoby. Vrcholem bylo rozhodnutí o povinných kvótách, kterým EU převálcovala malé státy ze střední Evropy. Přitom všichni vědí, že nemůžete jako nějaký geastapák převážet lidi proti jejich vůli ze státu do státu, internovat je tam a násilím zadržovat. To je ten humanismus, že člověka, který vidí svou budoucnost v bohatém, multikulturálním Německu, pošlete do Estonska či do Rumunska jako někam do vyhnanství? To jsou čiré byrokratické fantasmagorie. Zažalovali jsme Brusel a budeme bojovat. Takto přeci nemůže Evropa fungovat, nechceme tu mít ani brežněvovské, ani junckerovské doktríny, máme právo pojmenovat hrozby, které vidíme, a nevystavovat bezpečnostním rizikům naše občany. Chceme být solidární a chceme pomáhat, ale v prvé řadě musíme chránit naše lidi. Voláme po realistickém přístupu a po řešení příčin. Bohužel, Evropa je dnes přeideologizovaná a chybí jí zdravý rozum.

Totéž se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové.

Trendy jsou děsivé, Evropě hrozí nástup krajní pravice, jaký od druhé světové války ještě nezaznamenala. V regionální volbách ve Francii získala krajně pravicová Národní fronta v prvním kole téměř 31 % a vyhrála toto kolo voleb. Levice, včetně sociálních demokratů i komunistů, získala dohromady 33 procent. Mimochodem, ve Francii levice podporuje vítání uprchlíků, i když od listopadových útoků v Paříži postupně mění rétoriku. Socialistický premiér Valls přitvrdil. Pozdě. Levice utrpěla devastující porážku. Krajní pravice neovládla Francii jen díky francouzskému volebnímu systému, který v druhém kole Národní frontu eliminoval, ale kdyby měli Francouzi silně proporční volební systém a měli i vládní bonus pro vítěze voleb jako v Řecku, kdo ví, jak by to dnes ve Francii vypadalo. Nepodceňujme tyto trendy, proboha! Všimněme si trendu z posledních dvou desetiletí, že francouzští dělníci volí převážně Le Penovou a ne levici. Naopak, levici ve Francii volí převážně liberální střední třída z velkých měst, zejména mladí, úspěšní, bohatí lidé. Karl Marx se podle mě v hrobě obrací. Děsí mě, co se děje ve Francii. Levice páchá v přímém přenosu politickou sebevraždu, neboť se odtrhla od lidí práce. Takto potupně prohrát a vydláždit cestu krajní pravici – to je politický skandál. Skuteční, klasičtí levičáci prožívají těžké časy: Musí vysvětlit lidem, že levice není maloměšťácký liberalismus, jako je to často na Západě. Musí vysvětlit lidem, že něco jiného je levice „chudých lidí práce“ a něco jiného je levice „liberálních středních tříd“. Na Slovensku to lidé vědí. Ale na Západě se levice řítí na smetiště dějin. A to mi je hrozně líto, i proto, že v mnohých kulturních otázkách mám velmi liberální názory. Podstata levice je však v sociální oblasti a v ekonomice, ne v maloměšťáckém liberalismu. Takto se to přeci nedělá! Vadí mi ta propast, která se na Západě vytvořila mezi levicí a chudými lidmi. Levice, která nehájí zájmy chudých pracujících lidí, není více levicí, aspoň ne takovou, která se odvíjí od progresivních antikapitalistických myšlenek Marxe, Proudhona či Gramsciho, jsem o tom přesvědčen.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav?

To, jak se EU podepsala v létě na Řecku, je neodpustitelné. Víte, nejznámějším symbolem brutální neoliberální politiky byl vždy Mezinárodní měnový fond. Co je však neuvěřitelné, že Evropská unie se vůči Řecku chovala ještě neoliberálněji než MMF. Jinými slovy, EU se ukázala jako pravicovější než ti nejpřísnější neoliberálové. Altiero Spinelli by se chytal za hlavu. Mimochodem, marxistická Syriza ve vztahu k EU nehlásala žádný komunismus, ale obhajovala celou dobu typickou sociálně demokratickou keynesiánskou politiku; čili chtěla namísto tupého neoliberálního škrtání prostor pro podporu veřejných investic, aby ekonomika rostla. Do radikálů jí paradoxně nejvíc nadávali sociálně demokratičtí evropští politici v čele s Holanďanem Dijsselbloemem, kteří by za normálních okolností měli říkat přesně to, co říkala Syriza. Jinými slovy, sociální demokracie se ukázala v Evropě jako méně sociálně demokratická než marxistická levice. Z politologického hlediska je to prostě šílené! Nakonec to dopadlo tak, jak to muselo dopadnout. Všechny trumfy měla v rukou EU, takže Syriza jednoduše musela prohrát. Ale já nebudu nikdy kopat do oběti znásilnění, když vím, že ten, kdo se na Řecku podepsal, byla Evropská unie. Ano, Syriza s EU dosáhla dohody, ve které musela v mnohých věcech ustoupit. Mrzí mě to, ale usvědčuje to EU, ne Syrizu. Řečtí levičáci bojovali jako lvi. Mají mou úctu. A budou s neoliberály bojovat dál, tímto nic nekončí, o tom jsem přesvědčen. Kauza Řecko však zůstává traumatickým zážitkem pro mnoho upřímných evropských levičáků. I mně otevřela oči; a ačkoli jsem už delší čas kroutil hlavou nad tím, jakou škodlivou poltiku EU dělá, můj vnitřní zlom nastal v létě, když EU znásilnila Řecko a de facto označila za extrém ten nejobyčejnější keynesianismus, který obhajoval Varufakis, Tsipras a další řečtí levičáci. Toto byl z hlediska levice ten nejobludnější akt od Evropské unie, která kdysi vzbuzovala naděje i u mnohých levičáků, neboť měla být příběhem evropského sjednocení, postaveném na sociální spravedlnosti, demokracii a míru. Dnes je nad slunko jasnější, že EU není ani o evropské jednotě, ani o sociální spravedlnosti, ani o demokracii, ani o míru. EU rovná se neoliberalismus. Tvrdý a surový neoliberalismus, který zmandloval Řeky a bude mandlovat dál. Já osobně držím Řecku palce a věřím, že v Tsiprasovi mají levičáci z celé Evropy spojence v zápase proti TTIP a dalším neoliberálním výstřelkům.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?

Přiznám se, že chvilku jsem si myslel, zejména po teroristických útocích v Paříži, že Západ dostane rozum a spojí se s Ruskem proti Islámskému státu, tak jako se kdysi spojily západní mocnosti se Sovětským svazem v boji proti fašismu, protože Daeš je fašismus, islámský fašismus a je obrovskou hrozbou. Ale mýlil jsem se. Pro západní politiky je jejich nenávist vůči Rusku silnější než obavy z islamofašismu, a to je děsivé zjištění. Víte, pokud je pro někoho Rusko větší hrozbou než zfanatizovaný muslim z Islámského státu, který odřezává hlavy, šíří teror, kamenuje ženy, ničí tisícileté kulturní památky a chce vraždit všechny, kteří nemají tutéž víru jako on, potom je pro mě tou nejohyzdnější podobou rasisty vůči Rusům, jakou jsem měl možnost ve svém životě poznat. Ano, bohužel, tak to je. Pro americké mopslíky není hlavním nepřítelem Islámský stát, zapomeňte na to. Hlavním nepřítelem vždy bylo a bude Rusko. Jasně, proameričtí neokonzervativci jsou rasisti a šovinisti, kteří pohrdají každým muslimem od Sýrie přes Írán až po Indonésii. Ale tento rasizmus je ničím v porovnání s tím, jak nenávidí Rusy. Protože oni se Ruska bojí. A není nic nechutnějšího, než když má rasista strach. Potom nezná hranic. A proto šíří takovou rusofobii, která nezná hranic. A já se ptám, v čem je takový rasismus méně obludný než ten Kotlebův nebo Jarošův?! Opovrhuji každým rasistou, každám fašistou, každým náckem. A přestává mě bavit, když se tváříme, že rusofobie není fašismus. Ano, je. Čím dál víc agresivnější a čím dál víc nebezpečnější. Ukázalo se to i po tom, jak Turecko sestřelilo ruskou stíhačku, což byla věc, kterou měl každý slušný člověk bez váhání odsoudit. Místo toho NATO vyjádřilo solidaritu s Tureckem. Se státem, který nesmyslně prolil krev a riskoval jadernou válku. Jen to potvrzuje, že pro Západ je nenávist vůči Rusku silnější než cokoliv jiného, a to mě hrozně mrzí, protože bez Ruska válku s islamofašisty vyhrát nemůžeme.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

V prvé řadě bych se nerad pouštěl do nějakých konspiračních úvah. Mezi USA, Evropou a Ruskem probíhají věci, o kterých určitě nevíme, ale to ještě neznamená, že kdokoliv si může vymyslet jakoukoliv konspiraci. Pointa je, že Evropa na uprchlickou vlnu reagovala absurdně, a to zřejmě žádný kosnpirátor nemohl předvídat, že si Evropa takto bude sama střílet do vlastních nohou. To je jako ze zlého filmu. Pravdou je, že žijeme v éře, kdy se musíme vrátit zpět ke geopolitickému realismu a přestat s vnímáním mezinárodní politiky jako černo-bílého zápasu mezi Dobrem a Zlem. Jedině tak se podaří urovnat spory, které při křižáckém přístupu západních velmocí mohou dovést svět až do jaderné války. Respektujme zájmy, rovnováhu a jiné kultury a přestaňme se utápět v západním šovinismu, podle kterého by všichni na celém světě měli žít individualistický, konzumentský, kapitalistický způsob života, a každý, kdo to nechce, musí být eliminován, nebo degradován na podčlověka. Liberalismus se v pojetí některých západních politiků přeměnil na bojovnou ideologii, kterou vnucují celému světu. Nakonec se může stát, že se to celé obrátí proti nim, už toho všichni mají plné zuby. Já osobně zastávám filozofii, že musíme dělat vše proto, abychom tu měli mír. Spojme se s Ruskem tam, kde máme společné zájmy, vyřešme vzájemné neshody za jednacím stolem, vraťme se k rovnováze, která byla ave světě před tím, než se západní lídři rozhodli rozbít Blízký východ a expandovat i na Ukrajinu. Základem je dialog a spolupráce, neboť takovéto spory nás všechny tahají jen ke dnu.

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA? Nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – únik pracovních míst na východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…?

Globální kapitalismus dřív či později zanikne a obávám se, že krize, které sledujeme, jsou průvodními jevy obrovského výbuchu, který nastane. Neomezoval bych to jen na Evropu a selhání aktuálních lídrů. Souvisí to samozřejmě se strukturálním fungováním kapitalismu a geopolitiky. První na ráně jsou jako vždy ti nejslabší a právě ty likviduje neoliberální globalizace jako první. Marně tu někdo hovoří o lidských právech – skutečná práva lidí sežere globalizace – a už to začalo. Od té doby, co se rozpadl sovětský systém, západní státy postupně omezují sociální práva svých zaměstnanců, do popředí se dostává práce na živnost, sociální jistoty přestávají platit, roste nezaměstnanost, mzdy se snižují. Ve chvíli, kdy se vytratila společenská hrozba ze strany komunistů, bohaté firmy přestávají mít zájem na sociálním smíru. Navíc díky globalizaci už mohou svůj kapitál přesouvat po celém světě a hledat lacinou pracovní sílu a nízké pracovní náklady mimo západní sociální státy. Tím vytvářejí tlak na vyspělé sociální státy, aby lákaly kapitál snižováním daní a sociálních standardů. V teorii globalizace dostal tento proces označení „závody ke dnu“. Strašné na tom je, že jediný způsob, jak zabezpečit sociální práva pro občany, se nachází v politické sféře – ve státě. Logika neoliberální globalizace ale vytlačuje stát ze sféry ekonomiky a oslabuje i jeho sociální působení v jiných sférách. Nadnárodní subjekty získávají čím dál víc přímých či nepřímých rozhodovacích pravomocí. O ekonomických a sociálních strategiích se už nerozhoduje primárně na úrovni národního státu, ale na úrovni nadnárodního práva, liberalizačních dohod, investičních obchodních plánů. Sociální práva jsou v prostředí neoliberální globalizace na ústupu. Za prvé, bez existence sociálního státu je nemá kdo chránit. Za druhé, ideová hegemonie neoliberalismus samotnou myšlenku sociálních práv chápe jako překážku v ekonomické konkurenceschopnosti, jakož i individuální podnikatelské svobody. Za třetí, žádný stát dnes nedokáže vykonávat rozhodnutí, která jsou diametrálně odlišná od rozhodnutí jiných států, resp. velmocí. Vzhledem na provázanost globální ekonomiky je jakákoliv snaha o individuální návrat k sociálnímu státu dopředu odsouzena k neúspěchu a jakýkoliv takovýto pokus silnější mezinárodněpolitičtí aktéři tvrdě trestají. Řecká Syriza je jeden příklad, chávistická Venezuela druhý příklad a mohl bych pokračovat. V neoliberální globalizaci není místo pro sociální práva a v pochybné pozici se ocitají i politická práva. Pokud totiž lidé nemají reálnou šanci ovlivňovat veřejná rozhodnutí, protože ta se už nepřijímají na úrovni národního státu, jejichž představitele si volí, ale na globální či nadnárodní úrovni, na kterou nemají žádný dosah, hovoříme o takových tělesech, jako jsou centrální banky, nadnárodní korporace, ratingové agentury, mezinárodní fondy, korportání banky atd., potom jsou jejich politická práva jen deklaratorní. Předpoklad, že demokratický proces se posune z národní na globální úroveň, kam se už dávno přesunul ekonomický proces, je zatím spíše utopickým požadavkem. Klíčovou otázkou je, zda je projekt záchrany lidské důstojnosti v rámci globalizace možný. Jedna strategie záchrany hovoří o deglobalizaci a návratu k národním sociálním státům, regulovaným ekonomikám, kontrole kapitálu a odpojení se od globálních trhů. Druhá strategie naopak hovoří o alterglobalizaci, a tedy o vytvoření nových globálních autorit, které by byly schopny plnit ty sociální a regulační funkce, které kdysi plnil stát na národní úrovni. Bez ohledu na to, která strategie – antiglobalistická nebo alterglobalistická – se ukáže jako smysluplnější, globalizace v její dnešní neoliberální podobě se ukazuje jako neslučitelná s projektem sociální spravedlnosti a lidské důstojnosti. Úlohou levice je hledat a prosazovat spravedlivější alternativy.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Oskar Krejčí má pravdu – tak jako obvykle; velmi si ho vážím, je to přítel a akademická autorita, na jeho knihách jsem vyrůstal. Ano, je tu riziko války, protože mocenská pozice USA je ohrožena. Dopady oslabení USA však pochopitelně nemusí být jen negativní, naopak, může to pomoct zvrátit globalizační trendy, které tu sledujeme už téměř 40 let. Všimněte si, že liberalizace světového obchodu nikdy neprobíhá přirozeně, ale vždy jde o mocenský cíl, který někdo protlačuje. Logicky – jde o zájmy nejsilnějších. Otevření trhů je vždy výhodné pro silné hráče. Je to jako v rybníku: Větší svoboda pro štiky znamená smrt pro malé ryby. Pokud dovolíte americké korporaci, aby měla otevřený trh v nekonkurenceschopném Hondurasu, vlastně jste tím odsoudili k živoření všechny honduraské firmy. Ty buď zaniknou a propustí lidi, nebo se stanou subdodavateli velkých a mocných nadnárodních společností a obchodních řetezů, které je dokonale vyždímají. To je i důvod, proč liberalizace světového obchodu vždy probíhala tehdy, když ve světě existovala jedna dominantní velmoc, hegemon, který měl ekonomickou výhodu vůči zbytku světa. V zájmu světových hegemonů totiž vždy bylo otvírat trhy. V 19. století takto fungovala Británie, dnes jsou to USA. Ekonomicky vyspělejší subjekty takto vlastně kolonizují jiné trhy. Je to stejné, jako by FC Barcelona nastoupila v zápase proti nejlepším klubům z Mozambiku: Co myslíte, kdo vyhraje? Ano, soutěž bude férová, pravidla budou platit ta samá pro obě strany. Ale všichni víme, že nepůjde o soutěž, ale o masakr. Takto nějak funguje liberalizace. Větší pes žere. Toto funguje, když je tu jeden hegemon, a proto i období od konce studené války koreluje s obrovskou vlnou neoliberální globalizace. Na jedné neuvěřitelně rostou zisky nadnárodních koncernů, na druhé straně jsou miliardy lidí zbavovány svobody a důstojnosti. Nástup Číny toto může zvrátit, ačkoliv Čína také sleduje svoje zájmy a nejde jí o žádné velké humanistické cíle. Ale je dobře, že končí období monokracie ve světových vztazích a vynořují se nové mocnosti. Bude třeba hledat novou rovnováhu, a proto cítíme velká rizika, probíhá vícero válek a sporů, velmoci si dělají naschvály. Situace se buď uklidní, nebo vybuchne. Jedno je však jisté: Globální kapitalismus je neudržitelný. Nejen kvůli strašidelným sociálním a environmentálním následkům, které přináší, ale už jen čistě z geopolitické logiky. Bez jediného hegemona ve světové politice nemůže fungovat neoliberální globalizace. Čím dřív toto globální monstrum – které Antonio Negri nazval Říší – padne, tím lépe.

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Nevím, zda je mezi republikány vůbec někdo úplně normální. Donald Trump je podle mého názoru nepříčetný, arogantní zbohatlík, který se nevyzná vůbec v ničem, ale má v sobě tolik velkopodnikatelské nadutosti, že se vyjadřuje úplně ke všemu – to hloupí lidé často dělají, obzvlášť když mají hodně peněz. To, že se Trump občas trefí, z něho ještě nedělá menšího blázna. Byla by katastrofa, kdyby vyhrál volby, mohl by svou nerozvážností vyvolat válku s Čínou či Ruskem. Osobně si nemyslím, že má jakoukoliv šanci porazit kandidáta demokratů a potvrzují to i průzkumy; čili jen ztrapňuje republikány. Ale opakuji, ani další kandidáti této pravicové strany nejsou o nic příčetnější. Ben Carson je náboženský fanatik, který nevěří v evoluci ani základní vědecké poznatky. Politici tohoto typu v Evropě ani neexistují, toto je skutečně čistý středověk. No a Jeb Bush, to je politický klon George Bushe, zdědil všechny jeho neokonzervativní poradce, co zpustošili Irák, Afghánistán a další státy, to jsou prostě váleční zločinci, nic jiného. Ted Cruz, mám pocit, je ještě radikálnější, ten by jadernou válku s Ruskem nejradši spustil ještě v době volební kampaně, to je prostě šílenství, co se děje mezi republikány. Používat slovo „normální“ mi přijde jako čistá zdvořilost, neboť nikdo z nich není celkem normální. Tady je třeba říct, že mezi demokraty, kteří představují americkou levici, ačkoliv velmi, velmi umírněnou a korporátní, je ten diskurz přeci jen daleko civilizovanější. Hillary Clintonová demokratické primárky zřejmě vyhraje, a předpokládám, že vyhraje i celkově volby v USA, takže se bude pokračovat v linii Baracka Obamy, možná trošku tvrději a agresivněji, ale stále to nebude bushovský kovbojský imperialismus, bude to jen takový obamovský měkčí imperialismus. Rozumějme, že je to volba mezi Coca Colou a Pepsi Colou – čili prakticky nevidíte žádný rozdíl, ale i tak tvrdím, že je lepší mít v čele USA člověka, který nespustí jadernou válku, a věřte, že republikáni by si našli důvod na šikanování Íránu, Kuby, Ruska či Číny v daleko větším měřítku než demokrati. Pro mě osobně je každopádně jen jeden politik, kterého bych v USA volil, a to je Bernie Sanders, radikálně levicový politik, který bojuje o kandidaturu u demokratů. Bernie chce bojovat proti moci velkých bank, proti Wall Streetu, proti koncernům a globálnímu kapitálu, proti vojensko-průmyslovému komplexu. Chce prosadit více rovnosti, pomoc chudým, podporu družstev, smířlivější zahraniční politiku... Říká si demokratický socialista – a přesně to dnes USA potřebují. Ale jsem si jist, že Bernie nemá šanci, o to se už bohatí finančníci z Wall Street postarají – bojí se ho jako čert kříže. Držím mu palce, ale vyhraje Clintonová. Čili se nic nezmění. Ani k lepšímu, což by byl Sandersův případ, ale chválabohu ani k horšímu, což by bylo vítězství kohokoliv z republikánů.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Jsem pesimista, ale nemyslím, že se Evropa stane obětí džihádu, to určitě ne, ale určitě bude růst hrozba, že se Evropská unie rozpadne a že fašisti budou získávat na síle. Situace v EU je výbušná a já doufám, že západní lídři si nechají poradit od střední Evropy a projeví špetku zdravého rozumu. Bohužel, právě praktická stránka dnes Evropě chybí – namísto zdravého rozumu se používá ideologické klišé, namísto reality se ohánějí frázemi, namísto řešení ukazují gesta. Ale takto to nejde! Evropa je paralyzovaná, protože místo praktického rozumu používá v migrační krizi ideologický rozum. Při vší úctě k politické korektnosti, v otázkách bezpečnosti nemůžeme jednoduše dávat přednost ideologii před praxí. Liberální kavárna přeci nemůže každého, kdo má v sobě špetku realismu, označovat za fašistu, kde bychom už byli?! Krásným příkladem je Slavoj Žižek, asi nejznámější filozof neomarxistické levice na světě, velký kritik globálního kapitalismu, původem Slovinec. Nedávno napsal úvahu k uprchlické krizi, ve které si kromě jiného podal i liberální levici za to, jak pokrytecé je její „otevírání hranic“ uprchlíkům. Sesypala se na něho vlna kritiky, dokonce jej jistí liberální poloblázni obvinili z toho, že svými postoji se blíží ke krajně pravicové německé Pegidě... Žižek! Čisté psycho! Žižek odpověděl kritikům ještě ostřejším textem – přičemž, a to je důležité, se drží progresivních východisek. O to silnější je to čtení. Vyvrátil jeden liberální mýtus za druhým, podobně jako mnozí levičáci před ním, včetně profesora Jana Kellera. Dokonce říká, že čím víc bude Evropa otevřena přívalům uprchlíkům, tím víc se zamotá do vlastních výčitek svědomí, proč nepřijímá ještě další. Žižek navíc otevřeně hovoří o ochraně evropských hodnot před nekompatibilními hodnotami islámu a vysmívá se liberálním aktivistům, kteří dokonce ve jménu ženských práv obhajovali i agresivní americkou válku v Iráku. Přesně o tom to je – západní politici, kteří se podíleli na imperiálních válkách, dnes nemají právo žvanit cokoliv o humanismu. Pointa je, že navzdory tomu, že Žižekovy postoje v sobě nemají ani špetku rasismu, xenofobie či islamofobie, předpokládám, že levicoví liberálové Žižeka pošlou do horoucího pekel jako zrádce progresivních ideálů. Protože přesně to dělají s každým, kdo při uprchlické krizi používá zdravý rozum. A takto to funguje na Západě. Politici tam jsou oběťmi kavárenských žvástů a přestali pracovat realisticky. Pokud to takto bude pokračovat, Evropa zahyne. Já jen doufám, že na Západě konečně dostanou rozum. Žádný džihádista nás nemůže porazit, porazit se může jen Evropa sama. Svou hloupostí.

Když pozorujete českou a slovenskou politickou scénu, kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou politiky v Česku a u vás? Co všechno o našich politicích a státních představitelích ukázala migrační krize, která mnohdy vyostřila rétoriku? A pokud byste měl zhodnotit prezidenty Kisku a Zemana, jak by obstáli?

Mezi českými politiky mám v největší úctě vzpomínaného europoslance Jana Kellera, nedávno jsem jej pozval i do Bratislavy na velkou konferenci, jako vždy zažil velký úspěch – na Slovensku je díky svým knihám živou legendou. Takto si představuji moderního levičáka, který klade důraz na sociální a ekonomické téma, neodtrhl se od lidí práce a realisticky analyzuje kapitalismus. Děsí mě, když čtu osobní útoky na profesora Kellera, v nichž někteří autoři znevažují jeho sociologické dílo jen proto, že s ním nesouhlasí v konkrétním tématu. Považuji to za hyenismus. Když jsme seděli na pivu, profesor Keller to přirovnal k pubertálním excesům a velmi dobře o tom vtipkoval. Je fajn, že to bere s humorem. Někdy mi to připadá jako boj Gulivera s intelektuálními liliputány – Guliver jednoduše musí mít nadhled. Co se týká prezidenta Miloše Zemana, netvrdím, že souhlasím se vším, co tvrdí, například na Izrael mám diametrálně odlišné postoje, ale všeobecně se mi líbí, jak provokuje maloměšťáky, proamerické liberály, pseudointelektuály a pravičáky. Náš prezident Kiska je pravý opak: až servilně proamerický, pravicový, neoliberální. Zeman je zoon politikon, vždy takový byl, je duchaplný a intelektuálně kovaný, je navíc výborný řečník. Kiska je z celkem jiného těsta – je to velkopodnikatel, který zbohatl na splátkovém prodeji, jeho projevy jsou plné banalit, kýče, povrchností, píšou mu to všechno jeho poradci, kteří jsou propojeni na americkou ambasádu, prostě „banana style“. Zeman a Kiska, to je úplně jiná liga. Zeman mluví jazykem mas a obyčejných, běžných lidí, Kiska se chce líbit liberální kavárně a čtenářům pravicových plátků. Jsou to dva rozdílné světy. Pro mě vždy levice byla o lidech práce, ne o nabubřelých maloměšťácích, takže mi je určitě daleko bližší Zeman, ačkoli opakuji, nesleduji českou scénu s takovou intenzitou jako slovenskou a zřejmě bych nesouhlasil se vším, co český prezident kdy řekl. Co se týče dalších politiků, mám hodně levicových přátel v ČSSD i KSČM a také i u nás, na Slovensku, máme v SMERu pár vyhraněnějších levicových politiků a doufám, že nás bude čím dál tím víc. Jedničkou je celkem určitě premiér Robert Fico, který je z lídrů Směru jednoznačně nejlevicovější a nejcharismatičtější politik.

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho?

Netroufám si to odhadnout, ale situace ve světě je čím dál tím temnější. Šíří se fašismus, šíří se fobie, šíří se imperialismus. Nemusí jít vždy o otevřenou válku, vezměte si takovou Venezuelu, kterou zcela rozvrátili Američané a dnes se schyluje k tomu, že se jim konečně podaří svrhnout vládní chávisty. Když se podíváte blíže, kdo nedávno vyhrál ve Venezuele volby, udělá se vám zle. V opozičním bloku se nachází i strana, která má odvahu hlásit se k sociální demokracii, přičemž v roce 1989 spáchala jeden z nejstrašnějších zločinů proti lidskosti, když rozprášila demonstrace chudých lidí. Zemřely tam tisíce lidí. Ano, krvavé Caracazo. Předcházely mu tvrdé neoliberální reformy, které závaděla jakože sociálnědemokratická strana Demokratická akce, která před volbami slibovala levicovou politiku. Dobře o tom píše Tariq Ali... Mimochodem, tatáž strana si hraje na levici i dnes a je součástí opozice vůči skutečné venezuelské levici, která navazuje na dědictví Hugo Cháveze. Potvrzuje to, že venezuelské parlamentní volby vyhrála pravicová opozice, ačkoli nepochybuji, že evropské kavárně připomíná levici, vždyť mají v programu sňatky homosexuálů, tak co na tom, že masakrovali chudé lidi a zaváděli neoliberální reformy. Neidealizuji si prezidenta Madura, ale jedno vím: Zatím přišli jen o parlamentní většinu, ale až chávisti přijdou o prezidenta, vrátí se ve Venezuele k moci americké tajné služby. A pokud se to nebude chudým lidem líbit, tak je postřílejí jako v roce 1989. Kdo ví, zda bude i tehdy evropská kavárna tleskat. Já podporuji chávisty, kteří stojí proti neoliberalismu, americkému imperialismu, podporují družstva a socialismus. A vždy budu opovrhovat těmi, kteří navazují na Caracazo. Je hanbou, jak se někteří evropští levičáci dovolávají těchto vrahů. A takovýchto příkladů je na světě mnoho. Všude probíhají imperialistické mocenské zápasy a nemusí jít vždy o otevřenou válku. Jedno je jisté. Mým osobním předsevzetím vždy bude stát na straně lidí práce, těch slabších, těch zranitelných. A mou hlavní hodnotou zůstane mír. Na ničem jiném víc nezáleží.


 

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Radim Panenka



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Nabídka Trumpa? Poučení z Minských dohod. Vyoral odhadl, na co Putin kývne

18:30 Nabídka Trumpa? Poučení z Minských dohod. Vyoral odhadl, na co Putin kývne

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA Mírová nabídka Rusku ze strany Trumpa, USA a dalších bude muset být…