Jak to dnes vypadá s důvěrou v Evropskou unii mezi Čechy podle průzkumů?

Obyvatelé České republiky jsou rozděleni. Největší část Evropské unii příliš nedůvěřuje, ale případné vystoupení jim připadá příliš riskantní. Pak je tu menší skupina euronadšenců a podobná skupina striktních euroskeptiků. Poměr mezi těmito třemi skupinami vypadá stabilně. Občas nějaký výzkum ukáže vybočení tím nebo oním směrem, ale o skutečné významné změně nemůžeme mluvit.

Tato nová situace je radikálně odlišná od té před nějakými deseti či patnácti lety, kdy podstatná část populace opravdu věřila, že život v Evropské unii bude znamenat prosperitu, bezpečí, omezení korupce, vyšší úroveň škol a podobně. Dnes je jasné, že žádná z těch nadějí se nenaplnila a ani nenaplní. Reakcí veřejnosti ovšem není odmítnutí Evropské unie, ale spíš celková rezignace.

Změnila se i rétorika, kterou jsou aktivity Evropské unie obhajovány. Občanům už nejsou předkládány žádné pozitivní vize, to by bylo směšné. Dnešní europropaganda je naopak založena na vyvolávání strachu, co děsivého by se stalo, kdybychom Evropskou unii opustili. Menším motivem pak je vyvolávání pocitu viny – tvrdí se, že Evropské unii cosi dlužíme a máme povinnost to splatit. Vize zbohatnutí nebo jiných výhod je už předkládána jen čerpačům dotací a velmi nezkušeným mladým lidem.

Nicméně veřejné mínění je v pohledu na Evropskou unii opět stabilní, a můžeme předpokládat, že tomu tak bude nadále, nedojde-li ke katastrofické události typu vojenského útoku proti Maďarsku.

Je něco takového vůbec možné?

Rozhodně to není nemožné. Netvrdím, že k útoku na Maďarsko určitě dojde, ale některé znepokojivé signály se objevují, například prohlášení německé kancléřky, podle nějž mají převzít kontrolu nad maďarskými hranicemi od tamní armády blíže neurčené „unijní jednotky“ nebo to, že sorosovská stanice CNN už zahájila propagandistické tažení proti „maďarskému diktátorovi“, které dost možná může sloužit jako ospravedlnění případné vojenské akce.

Takto vysílala z Maďarska před letošními volbami DW, financovaná německou vládou:

Především jde o to, že dnešní způsob rozhodování velkých byrokratických aparátů představuje obrovské riziko. Jsou do něj v různé míře zapojeny tisíce nebo desetitisíce úředníků a aktivistů, každý hájí především rozpočet a pravomoci svého oddělení, a konečné rozhodnutí, které tak vzniká, je v podstatě náhodné. Z aparátu může vypadnout úplně cokoliv, pokud to není v rozporu s mocenskými zájmy byrokratů. Tedy i nesmyslná vojenská akce. A v tomto chaotickém zmatku se ještě pohybují sorosovské neziskovky a další nátlaková uskupení, která s různou mírou úspěchu prosazují nejrůznější zájmy.

Jak píšu v jedenácté kapitole své knihy Prolomení hradeb, člověku, který se na úřad dívá zvenku, v posledních letech standardně připadá, že rozhodnutí nejspíš přijímá orangutan, co utekl z klece a náhodně rozhazuje papíry a razítka. Což by mohlo působit komicky, dokud si neuvědomíme, že se takto rozhoduje o osudech milionů lidí a že je takto možné i zahájit válku. Struktura elit toto riziko ještě dále zvyšuje.

Jakým způsobem?

Ještě před pár desítkami let tomu bylo tak, že pokud vláda vydala nesmyslné rozhodnutí, mohlo být přinejmenším zpomaleno odporem lidu nebo alespoň odporem nějaké elity. Jenže tahle pojistka zmizela. Na názoru normálních pracujících lidí naprosto nezáleží a příslušníci elity – v Prolomení hradeb je nazývám novou aristokracií – jsou připraveni se smířit absolutně s čímkoliv. Podle toho jsou vybíráni a k tomu jsou dlouhodobě cvičeni.

Kdyby se kupříkladu dozvěděli, že je důležité věřit, že Tanzanie je nebezpečím pro světový mír, okamžitě tomu uvěří. Členové pražské kavárny budou ochotni se hádat o to, jak strašlivá je Tanzanie. Paní poslankyně Černochová bude hřímat a vyzývat k okamžitému útoku proti Tanzanii. Redaktoři a analytici České televize budou každý den produkovat desítky zaručených informací o nebezpečnosti Tanzanie. A neziskovky dostanou do pražských ulic tisíce studentů pálících tanzanskou vlajku. Na univerzitách odstartují čistky proti extremistům zpochybňujícím tanzanskou hrozbu. A think-tank Evropské hodnoty přinese zaručené důkazy o činnosti tanzanských agentů. Za tři dny přijde z kanceláří Otevřené společnosti zpráva, že Tanzanie je vlastně kamarád a skutečným nebezpečím je Mongolsko. Všichni ti lidé změní během pár hodin názor a začnou upřímně věřit v mongolskou hrozbu.