Do jaké míry má očekávat Ukrajina shodu či neshodu Trumpa a Putina? Může to být pro Kyjev zásadní, a pro stávající vládu? Zdá se, že Putin i Trump se budou respektovat...
Situaci Ukrajiny bych mohl přirovnat k jednomu z ostrovů z knihy německého autora s neněmeckým jménem Luciena Deprijcka Ostrovy, na kterých ztroskotávám. Bylo jich celkem osmnáct, mne však nejvíce zaujal tento. Příběh je tak krátký, že ho celý ocituji: Na pobřeží sedmého ostrova, na kterém ztroskotávám, vlaje německá vlajka. Z posledních sil se snažím doplavat kraulem zbývající část ke spásné pláži, kde stojí nějaký muž a volá na mě: „Člověče, neumíte číst? Tady je plavání přísně zakázáno!“
Ukrajina se plazí s vyplazeným jazykem před dveře EU, ale tam naráží na bruselskou byrokracii, vyžadující daná pravidla, a také na nizozemské veto. Dostala sice od EU slib, že od 12. června bude mít bezvízový styk, který tak úporně žádala, ale to bude asi vše, co získá. Takže ji zůstává jediná naděje – že o osudu země se rozhodne mezi Moskvou a Washingtonem.
Je to sice smutné a připomíná mi to pro nás tak tragický rok 1938, ale faktem je, že i bez ohledu na to, že je Ukrajina nejméně třikrát větší, než bylo tehdy Československo, vkládá více svůj osud do cizích než do vlastních rukou. Jak tristní pro zemi, rovnající se geografické velikosti Francie! Bohužel nikoliv ekonomické a zejména politické.
EU v podstatě vyprovokovala Majdan 2014, rozeštvala Ukrajince a Rusy, ale výsledek, který rozhodně není smetanou, si má tato země vylízat sama, což očividně nemůže. Stane se Pobaltím po Ribbentropově–Molotovově paktu? Mám k Ukrajině osobní citový vztah a tím více lituji, že osud země leží mimo tuto zemi. Ať se Trump a Putin dohodnou jakkoliv – a pravděpodobně se dohodnou –, budou tak činit s dokonalou neznalostí podstaty problému – tedy vlastních ukrajinských zájmů (ostatně, zná je vůbec sama Ukrajina?) –, zato však s plným ohledem na vlastní velmocenské zájmy.
... i když USA pravděpodobně zůstanou neoblomné v otázce Krymu, nicméně, protiruské sankce by se mohly z určité míry omezit...
Krym byl a je zástupný problém, už proto, že je těžké stanovit – přeloženo do jiné řeči – jeho „DNA“. Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že podle dokumentů ze Stalinova osobního archivu, digitalizovaného po dohodě s prezidentem Jelcinem, který je nyní k dispozici na stránkách Yale University a pro Američany a Rusy bezplatný, se Krym stal ukrajinským nikoliv proto, že se tak Chruščov subjektivně rozhodl, ať už opilý nebo střízlivý, ale protože to vyplynulo z jeho snahy nedodržet dohodu, kterou už v roce 1921 uzavřela americká židovská organizace Joint s tehdejším sovětským ruským vedením, což byli Trockij, Zinověv, Kameněv, rovněž všichni Židé – posvěcenou Stalinem a podepsanou tehdejším ruským komisařem pro zahraniční vztahy Čičerinem v Berlíně.
Podle ní ruská vláda okamžitě dostane mnohamilionovou dolarovou půjčku za to, že časem vytvoří na Krymu a černomořském pobřeží autonomní židovský stát pro asi 800 000 běloruských a ukrajinských Židů, žijících tehdy v nevýslovně špatných podmínkách. Za to nebude třeba vrátit ani dolar, v opačném případě celou částku plus úroky a koeficient inflace. Termín se z různých důvodů oddaloval, až ten konečný byl stanoven na rok 1954. Mezitím Stalin zemřel a Chruščov nemínil dohodu splnit, tím spíše, že mezitím už vznikla autonomní židovská oblast u Vladivostoku v blízkosti čínských hranic. Jeho poradci mu tehdy navrhli, aby Krym předal Ukrajině, neboť dohoda byla podepsána s Ruskou federací – tehdy SSSR ještě neexistoval – a přejde-li Krym pod jinou jurisdikci, nechť američtí Židé jednají s ukrajinskou vládou. Takže vlastně Američané byli do krymského problému zataženi podstatně dříve, než s dnešním dilematem, zda uznat či neuznat ruskou anexi.
Nevím, zda Trumpovi poradci vytáhnou i tuto záležitost a asi to není pro jeho rozhodování podstatné. Asi to dopadne podobně jako s ostrovem Damanskij uprostřed řeky Ussuri: V březnu 1969 tam o tento necelý kilometr čtvereční bojovaly tisíce ruských a čínských vojáků, byla tam nasazena dokonce nová ruská tajná zbraň Grad, která doslova vypařila na šest tisíc Číňanů. A pak se v září téhož roku při návratu z Ho Či Minova pohřbu v Hanoji zastavil v Pekingu premiér Alexej Kosygin a po pár minutách jednání s Mao Ce-tungem celou záležitost spláchli se stolu. Na něm totiž ležely podstatně významnější návrhy, představující zásadní zvrat ve vzájemných vztazích.
Můžete nás seznámit s historií vztahů Ruska, resp. SSSR, s Čínou? Může Donald Trump chtít ekonomicky i vojensky zničit zemi čínského draka a Rusko držet v povzdálí, aby do konfliktu příliš nezasahovalo?
Jestliže se nebudu vracet do dávné minulosti a začnu minulým stoletím, musím především zmínit Michaila Markoviče Borodina, vlastním jménem Gruzenberg, který byl předním sovětským poradcem v Číně zejména v letech 1923-1927. Vyjednal uzavření první jednotné fronty, pod jeho vedením došlo k reorganizaci obou politických stran – Čankajškovy a Mao Ce-tungovy – a k založení masových výcvikových institucí, jako byla Akademie Whampoa, jež připravila důstojníky pro národně osvobozenecký boj. Po Čankajškově šanghajském puči se vrátil do Moskvy. Poprvé se Mao Ce-tung setkal se Stalinem až v prosinci 1949 po vítězství čínské revoluce. Do Moskvy jel novopečený čínský vůdce vlakem čtrnáct dní. Jednání skončila 14. února podpisem Smlouvy o přátelství, spojenectví a vzájemné pomoci. Po Maově odjezdu do Moskvy politbyro Komunistické strany Číny zvažovalo svou strategii vůči Indočíně. K jednáním byl pozván do Pekingu vůdce vietnamského protifrancouzského odbojového hnutí Ho Či Min, který se do čínské metropole vypravil pěšky pod jménem Ting. Z Ťing-si, kam dorazil 16. ledna, to už byla oficiální návštěva. Po telefonpcké dohodě s Mao Ce-tungem odjel do moskevské metropole 3. února v doprovodu čínského premiéra Čou En-laje i vietnamský prezident. To bylo první a poslední společné setkání Stalina s nejvýznamnějšími představiteli komunistických a nacionalistických sil v Asii.
Z Chruščovových zápisků je známo, že Stalin se však k Ho Či Minovi choval velice podezřívavě a především povýšeně. Jeden detail: Ho Či Min si nechal od Stalina podepsat jedno číslo časopisu SSSR ve výstavbě. Současně Stalin nařídil sovětské ochrance vietnamského prezidenta, aby mu toto číslo vzala a velice se bavil tím, jak ho poté Ho Či Min marně hledal. Právě tato zdánlivá maličkost dokazuje, jaký měli v Moskvě přezíravý vztah k osvobozeneckému boji asijských soudruhů. Podstatněji se to projevilo v postupném ochlazení jak vůči Mao Ce-tungovi osobně, tak k revoluční dráze, kterou zvolili čínští a také vietnamští a další komunisté.
Po Chruščovově kritice Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 se tento vztah změnil v roztržku, která nebyla jen ideologická, ale měla mnohé praktické důsledky. Číňané například ostře kritizovali Chruščova za to, že vůbec přednesl tento referát. Ostatně, nebyli jediní, také bývalý generální tajemník naší komunistické strany Miloš Jakeš to dodnes odsuzuje. Roztržka přerostla v otevřené nepřátelství, kdy zejména z čínské strany se ozývaly hlasy, například Čou En-laje, že SSSR je pro Čínu nepřítelem číslo jedna a že dříve začne sovětsko-čínská válka než americko-čínská. Jedním z důvodů bylo to, že Moskva po několika slibech odmítla nakonec předat Číně své tajemství výroby jaderných zbraní. Číňané to vyřešili tím, že přemluvili čínské vědce, kteří pracovali v americkém jaderném výzkumu, aby se vrátili do Pekingu a tak v říjnu 1964 mohla být otestována první čínská jaderná bomba. Takzvaná kulturní revoluce a zmatky, které vyvolala, jen toto nepřátelství prohloubily. Přerostlo až v nejrůznější ozbrojené konflikty, jež vyvrcholily bojem na Ussuri, jak jsem se už o tom zmínil. Trvalo vlastně až do Kosyginovy druhé návštěvy Pekingu – ta první v roce 1965 žádné zlepšení nepřinesla, kdy se vzájemné vztahy začaly postupně zlepšovat. Ale zatím to byla taková sinusoida. To, že se přestalo válčit, neznamenalo, že už padaly bratrské polibky.
Jedním z příkladů byl vojenský čínský útok proti Vietnamu v únoru 1979. Čína jím chtěla Vietnam potrestat za to, že vojensky zasáhl v Kambodži proti Rudým Khmérům. Třebaže to měla být jen „kárná expedice“, bylo do ní nasazeno nejméně 250 000 čínských vojáků. Byl jsem tehdy ve Vietnamu a odjel jsem na tuto frontu, abych psal o ni reportáže pro Mladou frontu. Nebudu se však zde zabývat detaily, jen se zmíním, že jako reakce na tuto čínskou akci sovětské velení odvolalo z NDR část svých jednotek, aby jimi posílilo svou hranici s Čínou. Po týdnu se však čínské jednotky musely neslavně stáhnout a také v Pekingu docházelo postupně k politickému uklidnění a k ekonomickému rozmachu. Mezitím přišel do vedení sovětských komunistů Michail Gorbačov a nepřátelství se postupně začalo měnit zase v přátelství.
Neodvrací Vladimír Putin zájem o Evropu a nepreferuje právě spíše Čínu, případně Indii?
Nezapomínejme na jedno podstatné. Už z těch dob, kdy kozák Jermak dobyl pro ruského cara Sibiř, která svou geografickou polohou patří k Asii, probíhal v Rusku spor, zda je spíš proevropské či proasijské nebo vůbec ničí, prostě samo sebou. Pro to, aby se Rusko orientovalo především na Asii, horoval už F. M. Dostojevskij. To pokračovalo i za komunistické éry.
Je zajímavé, že mezi ruskými odpůrci komunismu byli mnozí, kteří záchranu viděli v tom, že se Rusko vůbec odkloní od Evropy, jejího politického myšlení a přeorientuje se na Asii, či alespoň vytvoří jakousi mýtickou Evroasii. V neposlední řadě, že Rusko se může stát ideálním mostem mezi Západem a Východem, které se jinak nikdy nemohou setkat. Nechci zde citovat mnohé intelektuály, kteří se takto vyslovovali.
Chci tím jen naznačit, že právě k této myšlence se vrátil Vladimír Putin se svým projektem Evroasijského svazu jako samostatným pólem vlivu v mnohapolárním světě XXI. století. Tato výzva se neobrací jen ke světovým politikům, ale především k vlastnímu lidu. Má ho přesvědčit, že není pro Rusko nic strašného v tom, že se od něj Evropa odvrací a nechce ho přijímat jako rovnocenného partnera. Jestliže se okna a dveře do Evropy neotevřou, jak se o to snažil Petr I. a další ruští Proevropané, jsou na Východě téměř neomezené prostory, rozvíjející se ekonomiky a stále důležitější světoví státníci, s nimiž se lze spojit či alespoň spolupracovat při dělbě světové moci.
Vidíte nebezpečí možného vojenského konfliktu v Pobaltí, kdy na sebe míří těžké zbraně NATO z Polska a Litvy a na druhé straně z ruského Kaliningradu? K eskalaci napětí varoval i Michail Gorbačov...
Chápu to spíše jako dráždění špendlíkem dosud spícího medvěda. Nevzpomínám si na žádný výrok ruských i těch nejzuřivějších nacionalistů včetně Žirinovského, že by kdy uplatňoval nějaký „historický nárok“ na Pobaltí, jako se to činilo – a dosud činí – v případě Ukrajiny. Připojení Pobaltí k SSSR bylo spíše Hitlerovým dárkem Stalinovi než jeho požadavkem, byť samozřejmě mu šlo o vytvoření jakéhosi „obranného pásma“ kolem SSSR, ale to mohlo mít různé podoby. Ruské tanky ve Vilniusu v lednu 1991, které zaútočily na síly opozice, jež zabraly televizní stanici a při němž zahynulo 13 lidí, zaskočily samotného Gorbačova. Několik dní mlčel, poté vystoupil v Nejvyšším sovětu, odsoudil násilí a vyjádřil soustrast obětem. Jak mi sám řekl jeho tehdejší mluvčí Andrej Gračov, Gorbačov chtěl dokonce jet do Vilniusu na pohřeb obětí, ale umluvili ho, především jeho žena Raisa, aby zbytečně neriskoval. Velice tuto tragédii prožíval, protože v zásadě odporovala jeho principu nenásilí a především jeho nové doktríně, nazvané tehdejším mluvčím sovětského ministerstva zahraničí Gerasimovem Sinatrova doktrína podle nejpopulárnější písně tohoto amerického zpěváka My way – Moje cesta.
Nezdá se mi proto pravděpodobné, že by se dnes tak karta obrátila a Rusko by mělo nějaký strategický zájem zabrat si Pobaltí. Proto si musím položit jinou otázku: Nemá právě to vyprovokovat Rusko k nějaké akci, aby to mohlo být později použito jako argument o jeho agresivitě? Třeba právě tak, jako nacisté nechali zapálit Říšský sněm a svedli to na komunisty, aby tím mohli zdůvodnit jejich pronásledování, k němuž dříve neměli žádný zjevný důvod?
Je tu ještě jeden aspekt, o němž jsem se už kdysi zmínil a nyní ho jen připomínám. Je to přítomnost cizích jednotek na území suverénního státu. I sebepřátelštějších a se suverenitou jinak pošramocenou. A přece... Maně si vzpomínám, že v únoru 1948 přiletěl za tehdejším naším premiérem Klementem Gottwaldem Valerian Zorin se Stalinovým osobním příkazem Gottwaldovi, aby v těch kritických dnech politické krize požádal o pomoc Sovětskou armádu. Gottwald to však odmítl s poukazem, že jednak to ani není zapotřebí, a jednak, že by to naši lidé nikdy nepochopili. Za prezidentství Antonína Novotného byl na něj několikrát činěn z Moskvy nátlak, aby nechal na našem území rozmístit sovětské vojáky, alespoň symbolicky. Vždycky to však odmítl s poukazem na naši suverenitu, jinak narušovanou desítkami sovětských poradců v různých institucích. Ale armáda je armáda. Tak jsme až do srpna 1968 byli v rámci socialistického tábora enklávou, byť jsme sousedili s NATO, v níž se nenacházela žádná stálá sovětská posádka. I proto musel přijít srpen 1968, jinak by sem Moskva své vojáky k trvalému pobytu asi nedostala.
Proto jsem rád, že zde nemáme žádnou cizí jednotku NATO, byť jsme sami členy této aliance. Snad právě proto bychom ji asi neměli mít. Americká bojová technika jen přes nás projela, ale mnozí z těch, kteří ji mávali a při její zastávce si ji prohlíželi, by asi byli méně nadšeni, kdyby se ti vojáci rozhodli zůstat tu natrvalo. To není jen otázka našeho přátelství či spojenectví, to je z druhé strany též otázka důvěry k nám. Ve spojenectví obstojíme sami, či raději pod dohledem?
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala