Jak vy sám byste nyní zhodnotil výsledek návštěvy čínského prezidenta? Podepsaly se kontrakty za miliardy korun. Českým investorům se údajně více otevřely možnosti, když to dříve fungovalo spíše naopak. Tedy, že český trh byl zaplavený čínským zbožím a asijští podnikatelé měli u nás zájem jen o zavedené a prosperující firmy. Domníváte se, že došlo skutečně k obratu v česko-čínských obchodních vztazích anebo je to jen, vzhledem k čínské mentalitě, první krůček k pronikání na čínský trh? 

Ta prezidentská návštěva byla vlastně symbolickým potvrzením obratu v česko-čínských vztazích. Navazování bližších kontaktů ale začalo už daleko dříve, za Nečasovy vlády. Nemohly se však zintenzivnit kvůli tehdejšímu obsazení Černínského paláce, což se stalo až později za Rusnokovy vlády, v níž se o to také zasloužil tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Kohout, který asistoval také při návštěvě Si Ťin-pchinga na počátku minulého týdne. Kromě uzavření několika různě důležitých kontraktů bych upozornil například na pronikání českých strojírenských firem do Číny. Naší odborníci tam působí i v oblasti vzdělávání, zvláště co se týká techniky obrábění, a jsou také snahy o vytvoření společného technologického parku, který pak umožní získávat zakázky společně s čínskou stranou i z dalších zemí. O tom, že ta návštěva byla obchodně skutečně důležitá, svědčí i přítomnost nejbohatšího Čecha Petra  Kellnera, která se na veřejnosti jen tak neukazuje.
Kromě průmyslové spolupráce bude pro naši republiku určitě významný i zásadní nárůst obratu v domácím cestovním ruchu. Jen loni k nám přijelo okolo 280 tisíc Číňanů a jejich počet se každoročně zvyšuje geometrickou řadou. Jim se u nás skutečně líbí, na jejich poměry je v Česku poměrně čisté životní prostředí a jsou také milovníky piva, jehož spotřeba v Číně stále roste.     

I na Univerzitě Palackého v  Olomouci informoval před nedávnem jeden z renomovaných čínských ekonomů o projektu Hedvábné stezky, ke kterému se připojila také česká vláda. Jedná se o rozšíření vztahů asijského giganta prakticky s celým světem, a to na bázi ekonomické i společenské. Jak vy byste projekt Hedvábné stezky charakterizoval; a může být pro Česko prospěšný?

Projekt Nové Hedvábné stezky má dva základní efekty. V prvé řadě jde o vytvoření nových dopravních tras pro čínské zboží na Blízký východ a do Evropy i podpora zaostalejších regionů či zemí pro tento záměr. Ty obchodní cesty vedou jednak po moři a Čína je chce nově strategicky zabezpečit za současné neklidné situace ve světě. Další trasy povedou po železnici, kdy bude zájem stavět dráhy pro vysokorychlostní vlaky. U mořských cest je samozřejmě snaha dostat se co možná nejrychlejším způsobem do Evropy. Proto Číňané koupili i řecký přístav Pireus. A do těchto záměrů spadá i výstavba kanálu Odra–Dunaj–Labe, kterým by proudilo do střední Evropy čínské zboží. Výstavba dopravního terminálu v Hodoníně by měla pro Česko pak určitě velký ekonomický význam. Číňané se také chtějí podílet na ekonomickém růstu některých zemí, jež leží na obchodních trasách Hedvábné stezky. Oni si uvědomují, že svět už moc ekonomicky neroste, a když chtějí více exportovat, musí více podpořit některé zanedbané regiony, to se například dost týká Střední Asie.        

Lidé, kteří do Číny často pracovně jezdí a poznali částečně čínskou mentalitu i jejich poměry, nabádají při kontaktech s asijskou velmocí k velké opatrnosti. Poukazují například na to, že v nedávných letech si Číňané osvojili evropské technologie i know-how kupříkladu v textilním a obuvnickém průmyslu a pak svoji lacinou výrobou tato průmyslová odvětví v Evropě i Česku dost obchodně poškodili nebo přímo zlikvidovali. Měli bychom dát na tato varování? Například u automobilového průmyslu?

Co se týká těch případů s textilním a obuvnickým průmyslem, tak to bylo v té nedávné době bohužel celkem logické. Protože tehdy fungovala v Číně pracovní síla opravdu neporovnatelně levnější než v Evropě. Paradoxně se už dnes textilní výroba přesouvá do levnějších zemí, třeba do Bangladéše, Vietnamu a na Filipíny; a v Číně zůstává jen vedení mateřských společností. To souvisí se zvýšením životní úrovně Číňanů, kde se laciná textilní výroba přestává vyplácet.
U automobilového průmyslu je to ale úplně jinak. Škodovka má v Číně své pobočky už delší dobu, takže už nejde o získání know-how, to už Číňané dávno mají. To se však netýká jen Škody nebo Volkswagenu, náhradní díly si zde nechává vyrábět i Mercedes a Čína přece koupila i Volvo. Moderní, technologická špionáž v automobilovém průmyslu tak už dávno proběhla. Právě dnes se jí už bát nemusíme.    

Čínské investice zatím směřují do už zavedených, prosperujících oblastí v ČR, jako je pivovarnictví, strojírenský průmysl a podobně. Podle slov některých ekonomů nám zatím čínské investice mnoho nepomohly, jen se změnil vlastník u některých společností. A nemůže nás právě v tomto ohledu poškodit spolupráce s Čínou, kde se většinou pracuje za nízké mzdy v mnohdy „strašidelných“ pracovních podmínkách? Nechovají se asijští majitelé daleko tvrději ke svým zaměstnancům, než je to zvykem u nás v Evropě?

Číňané opravdu zatím nakupovali perspektivní firmy, jež byly na prodej, jako ŽĎAS nebo lobkovický pivovar, aby se dostali na evropský trh, a to i bez cla. Je ale také pravdou, že některé podniky zde přímo vybudovali, kupříkladu Foxconn, jenž vyrábí počítačovou techniku, kterou pak exportují do celého světa. Majitel firmy si dokonce na Pardubicku koupil zámeček a zřídil si u nás svoje sídlo.

Čínu jste navštívil vícekrát a také jste tam určitou dobu žil. Ovládáte řeč i písmo. Jak byste vůbec zhodnotil čínskou mentalitu? Které vlastnosti lze Číňanům jen závidět a naopak, se kterými bychom mohli mít my Češi problém?

To je dost těžká otázka. Co se týká obchodních vztahů, tak jsou hodně opatrní a vše zkoumají do nejmenších detailů, z čehož jsou někdy Evropané dost rozladění. Je to s nimi na dlouhé lokte. Nemají rádi ten evropský nebo americký způsob, že za půl hodiny už řešíte konkrétní problémy. Rozhodující vliv na rozvíjení kontaktů pak nemá u nich ani tak uzavřená smlouva, jako spíše navázání osobního vztahu s obchodním partnerem. Jakmile zjistí, že se jedná o korektní, oboustranně prospěšný přístup, dokážou pak být i věrní a dají vám to najevo. Příkladem je právě návštěva čínského prezidenta, který ji tak Miloši Zemanovi oplatil. Kdyby se s ním náš prezident už dvakrát nesetkal, asi by nepřijel.
Pro Evropany je také mnohdy nepříjemné zjištění, že Číňané nenechávají nikde a v ničem takzvaný prázdný prostor. Tento rys mají v genech, protože jich bylo vždy hodně a museli umět využívat šance. Netýká se to jen území, ale i obchodních jednání, trhu, dohod o cenách a prakticky veškeré činnosti. A jak se Číňan někam dostane, těžko ho pak vystrnadíte.      

Někteří čeští politikové označili program a oslavy k příjezdu čínského prezidenta za nechutný cirkus. Byly pompéznější než při návštěvě americké hlavy státu. Není to vůbec celé tak trochu nonsens, když v Číně se zatím o demokratickém systému vládnutí nedá moc hovořit? Na druhou stranu zvláště příznivci Miloše Zemana tvrdí, že oslavy v podobném stylu se konaly i v Německu a USA… Domníváte se, že vrcholoví čínští politici vyžadují takový až servilní přístup anebo naopak se potom na své hostitelé dívají s despektem?

V tomto ohledu se musím českého prezidenta zastat. To vlastní setkávání hlav obou státu nebylo hodně okázalé, kromě jednoho ohňostroje. Spíše to byla taková intimnější návštěva, vždyť se potkali pouze párkrát na Hradě, zasadili společně stromy a pak šli na pivo. Že byl kolem toho velký humbuk s tisíci vojáky, policisty a vlajkami to je už další záležitost. To prostě patří k věci, když přijede k nám třetí nejmocnější muž světa. Kdyby k nám dorazil Putin, tak se „zbourá Praha“, bylo by to mnohonásobně velkolepější. Samozřejmě, že situace využili politici a média, aby přitáhli pozornost. Domnívám se, že všechny ty věci kolem čínský prezident nevnímal jako podlézavost, ale jako projevení sympatií a úcty. Akce v mnohem větší režii se udály při návštěvě Miloše Zemana v Číně a nikdo nebude prezidenta Si Ťin-pchinga podezřívat ze servilnosti vůči Česku, to přece nemá zapotřebí. Navíc si myslím, že Miloš Zeman to chtěl právě odlehčit tím, jak si zašli spolu na pivo. Rozumím ale tomu, že takové oslavy do českého malého prostředí moc nezapadají.    

A jak vůbec pohlížet na čínskou politiku, co se například týká svobody vyznání? Je poměrně známým faktem, že například komunistická vláda velmi bedlivě kontroluje na svém území všechny církve a u těch rozšířenějších (např. buddhismus, islám) dokonce dosazuje do jejich vedení své loajální lidi. Náš kardinál Duka kritizoval při návštěvě čínského prezidenta útlak čínských křesťanů…

Číňané mají jeden zásadní problém, který je spojený i s jejich historií. Pokud hierarchie některých společenství či církví nekončí u nich a nemohou je ovládat, tak je neuznávají. Proto nerespektují papeže a nemají diplomatické vztahy s Vatikánem. Hlavou čínských křesťanů tak není římský papež, ale čínský biskup, který je samozřejmě zvolený po dohodě s vládnoucím režimem. Čínští vládci každé dynastie totiž byli velmi často svrženi nějakým nekontrolovaným lidovým náboženským povstáním. Je také pro ně neakceptovatelné, aby se část jejich společnosti podřizovala autoritám z jiných zemí než jen pokynům vládnoucího režimu, a tak to u nich funguje u všech náboženství. Bylo zajímavé vidět, jak návštěva čínského prezidenta vadila například lidovcům a panu Kalouskovi, kteří vehementně protestovali, protože mají blízko ke katolické církvi. Naopak je nutné ocenit kultivovaný a diplomatický přístup kardinála Duky, který předal při vhodné příležitosti prezidentu Zemanovi protestní dopis.

Tibetu přinesla čínská nadvláda možná asi o něco větší prosperitu, únik ze středověkých životních podmínek, ale na druhé straně to pro část obyvatelstva znamenalo i méně svobody. Myslíte si, že většina Tibeťanů chce stále větší autonomii? Má vůbec význam vyvěšovat tibetské vlajky, jak je to v Čechách už ustáleným zvykem? Co k tomu všemu říci? 

Tibeťané v současné době skutečně trpí a částečně za to může i Čína. S mírnou nadsázkou lze říct, že oni jsou národem minulosti a dochází tam ke střetu civilizací. Tibet žil svoji letitou kulturní tradicí i s otrokářským systémem (nevolnictví, brutální fyzické tresty) a je otázkou, jestli s tím byli spokojení. Číňané přišli s moderním světem, ale i se svoji typickou kvantitou. Co však definitivně zničí tibetskou kulturu, je globalizace. Já a také mí kolegové-sinologové smutníme nad postupným zánikem starobylé společnosti, jenže to je plošný jev, celosvětový problém.
Proč si česká společnost vybrala právě Tibet, je možná náhodnou záležitostí. Filosof Stanislav Komárek k tomu například říká, že je to možná proto, jelikož se jedná o „zemi za obzorem“, kterou nikdo pořádně nezná, a proto si může do ní naprojekovat své myšlenky, sny a vize. Je to symbol ztraceného ráje. A souhlasím s tím, že vyvěšování tibetských vlajek je celkem nesmyslné; a někdy mi to připomíná situaci jako za normalizace, kdy každý kontroloval, zda už máte vyvěšenou sovětskou vlajku. Různé politické strany si to pak mlátí o hlavu jako známku nedemokratičnosti. Tibetu by opravdu více pomohlo vymyslet nějaký unikátní podnikatelský projekt, který by mu přinesl peníze. Například Němci chtěli postavit mnoho skleníků, protože je tam poměrně slunečno a drahá zelenina.
A samozřejmě se musí investovat do vzdělání a zachování národní kultury jako u nás za národního obrození. Věda a výzkum jsou celosvětové záležitosti, jež neznají hranic, avšak kultura bývá vždy jedinečná.

Česká veřejnost dostává o životě v Číně často rozporuplné informace. Na jedné straně se dozvídáme o ohromném ekonomickém růstu (i když ten v posledních letech poněkud zpomalil) a snad nejtvrdších konkurenčních kapitalistických podmínkách, protože tam žije nejvíce lidí na světě. Na straně druhé je Čína stále komunistická a převažuje v ní direktivní řízení. Jak to jde vůbec dohromady? Jaká je tam vlastně životní úroveň? Co vlastně převažuje – příznivá sociální politika, anebo tvrdé kapitalistické životní podmínky?

Určitě tam převažuje velmi tvrdý kapitalismus. Společnost je autokraticky řízená a u nich neexistují jako u nás svobodné volby. I když Šanghaj, Tchaj-wan a Hongkong jsou už ekonomicky někde jinde, celkově se dá říct, že koupěschopnost je zatím celkově nižší než v České republice.

Jak je to vůbec se sociální politikou v Číně? Tedy konkrétně s důchodovým systémem, financováním zdravotnictví, péči o postižené, o děti?

Čínská společnost je charakteristická tím, že tam žije málo dětí a hodně rodičů. Stát se tak snaží přenášet odpovědnost za sociální politiku na firmy i rodiny. Děti mají zákonnou povinnost se ve stáří finančně postarat o své rodiče, proto jsou tam i časté spory o výživné, ale ne jako u nás mezi jednotlivými partnery o tom, kolik budou přispívat na děti. V Číně žalují staří rodiče své potomky, že se o ně patřičně nestarají. Propracovanější důchodový systém tam teprve vzniká a Číňanům se nejvíce líbí právě ten náš český – průtokový. Dokonce se byli i informovat na našem Ministerstvu práce a sociálních věcí. Lukrativní model evropských severských zemí je pro ně moc drahý. Zdravotní pojištění si musíte buďto platit sám, anebo vám je jako u nás platí některé firmy. Pokud si ho nehradíte, máte smůlu a mohou vás i nechat umřít na ulici. Na druhou stranu je pravda, že lékařské úkony nejsou tak drahé jako v Česku.

Mohou nás bližší kontakty s Čínou obohatit i v jiných oblastech než v ekonomice?

Určitě, například hledáním životní harmonie, a to ve všech aspektech života i ve stravování, kde se Číňané snaží vhodně kombinovat všechny možné potraviny. Dále unikátní čínskou kulturou – svojí operou, tancem, ale i medicínou, která je velmi užitečná zejména v oblasti prevence, kdy především využívá individuální přístup ke každému pacientovi.