V poslední době se hodně mluví o Turecku. Jaké jsou podle vás v současnosti jeho největší zahraničněpolitické zájmy?

Turecko bylo dlouhé roky vzorným žákem Západu v oblasti Středního východu. Atatürkovy reformy změnily bývalou osmanskou islámskou velmoc v sekulární stát, který přejal mnoho z evropského způsobu života. Turecko se stalo členem NATO a hrází proti expanzi sovětského vlivu na Střední východ. Klíčovou roli hrála ve vývoji Turecka v té době jeho armáda, která po desetiletí vyvažovala vliv islámu v turecké společnosti.

Ty doby jsou již dávno pryč. Již přes deset let vládne Turecku islámská strana AKP v čele s Recepem Erdoganem. Pod jeho vedením se Turecko změnilo v expanzivní mocnost, která si je vědoma své síly, má druhou nejsilnější armádu v rámci NATO a v několika posledních letech se jí podařilo vyhrotit své vztahy prakticky se všemi zeměmi regionu.

Spekuluje se, že Ankara se chce stát regionálním hegemonem a lídrem celého islámského světa. Nakolik jsou tyto ambice reálné?

Cílem Turecka je nepochybně stát se dominantní mocností v regionu. Důkazem toho je i jeho aktivita v Sýrii, Iráku a dalších zemích. Soupeří o dominanci nejen s dosud vedoucí sunnitskou zemí v regionu, Saúdskou Arábií, ale také s šíitským Íránem. Své želízko v ohni na Středním východě mají ale také Rusko, Izrael, Francie, Velká Británie nebo USA. Ti všichni jsou konkurenty Turecka v boji o ovládnutí regionu a domnívám se, že Turecko „hraje se špatnými kartami“. Jednak je oslabeno bojem se separatistickými Kurdy a jednak se čím dál více kompromituje špatně skrývanou podporou ISIL.

Když bychom měli zrekapitulovat postoj Turecka k občanské válce v Sýrii – jak se od roku 2011, kdy válka začala, vyvíjel?

Odchod Háfize Asada z vedení Sýrie byl pro Turecko motivací, aby se pokusilo Sýrii politicky ovládnout, a zvýšit tak šance stát se vedoucí sunnitskou mocností v regionu. Ve hře byly možná i potenciální územní zisky na úkor Sýrie nebo podpora jejího sunnitského obyvatelstva. Prezidentův syn a nástupce Bašár Asad nebyl v té době považován tureckými lídry za reálného soupeře. Arabské jaro zažehlo protesty i v Sýrii. Bašár Asad na ně reagoval pokusem o poměrně rozsáhlé demokratizační reformy. Syrská opozice, rozuměj oponenti Háfize Asada, kteří před ním utekli dílem do Saúdské Arábie, dílem do USA, se ale se zásadní podporou Turecka pokusila režim Bašára Asada svrhnout. Turecko se v zájmu pokoření Asada, který odmítl uznat jeho dominanci, vrhlo dokonce do náručí džihádistického Islámského státu. Dnes se však díky vstupu Ruska do konfliktu zdá, že je Asadův režim silnější než kdykoli předtím a Turecku kromě toho hrozí emancipace Kurdů, kteří jsou současně zásadním elementem v boji proti ISIL. Budou za to v budoucnu požadovat odpovídající odměnu, tj. minimálně rozsáhlou autonomii na turecké vládě. Kromě toho hraje Turecko na dvě strany. Podporuje ISIL, neboť je jeho logickým spojencem proti Asadovi, a současně proti němu musí jako člen NATO bojovat.

Jaká byla historicky – v průběhu dvacátého století – role Turecka ve vztahu k islámskému světu? Objevovaly se tam i tehdy tendence k pozici regionálního lídra?

Turecko se pravděpodobně nikdy úplně nevzdalo myšlenek na návrat do pozice mocnosti, obnovy vlivu osmanské říše a vůdce sunnitské části islámského světa. Pod vlivem hlubokých Atatürkových reforem se však po prohrané první světové válce postupně změnilo v prakticky sekulární stát, ve kterém hrála zásadní roli armáda. Ta také po dlouhá desetiletí vyvažovala v Turecku vliv islámu. Turecko se stalo loajálním členem NATO a věrně plnilo svou roli hráze proti Sovětskému Svazu. Turecko se několik desetiletí snažilo přiblížit se Evropě a dokonce stát se součástí sjednocené Evropy. K výrazné změně a skutečným snahám o návrat otomanské říše dochází teprve před deseti lety, kdy se k moci v Turecku dostává islamistická strana AKP v čele se současným prezidentem Erdoganem. Tehdy také dochází k výraznému zhoršení vztahů Turecka s ostatními zeměmi regionu. Stačí připomenout námořní incident, kdy před několika lety vplula turecká loď do pásma bráněného izraelským námořnictvem, při kterém zahynulo několik tureckých námořníků. To mělo za následek prudké zhoršení dosud takřka idylických turecko-izraelských vztahů.

Hovořilo se v souvislosti s válkou v Sýrii o společném plánu Turecka a Saúdské Arábie na vojenskou intervenci. Jaké společné zájmy tyto dvě země v Sýrii mohly mít?

Turecko a Saúdskou Arábii spojuje zejména příslušnost k sunnitské odnoži islámu. A společným zájmem v Sýrii je pro ně svržení režimu prezidenta Asada, který je příslušníkem komunity Alávitů, kteří se hlásí k šíitské odnoži islámu. Kromě toho se obě země snaží rozšířit svůj vliv v regionu jako takovém.

Je možné se taky dočíst, že za nejvážnějšího nepřítele Turecko považuje Kurdy, národ bez vlastního státu na pomezí Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu. Ti jsou přitom v syrské válce klíčovým spojencem Západu. Jak to Turecko snáší?

Špatně. Turecko se hrozí možnosti, že se jeho Kurdové emancipují, spojí se s Kurdy v Sýrii a v Iráku a vytvoří společný stát. To působí i rozkol mezi Tureckem a jeho dosavadním spojencem nejvěrnějším, Spojenými státy, které turecké Kurdy v boji proti ISIL podporují zbraněmi i politicky.

Jak je podle vás reálné, že by mohl vzniknout nezávislý Kurdistán, dávný cíl Kurdů? A existuje možnost, že by se na něm podíleli i Kurdové z Turecka a že by třeba Turecko muselo novému státu přenechat část svého území?

Kurdové jsou skoro čtyřicetimilionovým národem, jediným, který přišel zkrátka a nezískal vlastní stát, když si vítězné mocnosti Francie a Velká Británie dělily osmanskou říši po první světové válce. Je proto logické, že se v situaci, jaká nastala nyní na Středním východě, snaží o emancipaci. Turecko se osamostatnění Kurdů vehementně brání a je připraveno použít i nejkrajnější prostředky. Domnívám se proto, že řešením může být nějaká široká kurdská autonomie, která se bude v budoucnosti, v závislosti na dalším vývoji v regionu, dále rozvíjet.

Hovoří se o „studené válce“ mezi Tureckem a Ruskem, zejména po sestřelení ruského letadla tureckými vojáky. Jak moc je pro Turecko Rusko důležité a v čem by jej tato „studená válka“ mohla nejvíce poškodit?

Rusko a Turecko jsou tradičními rivaly již od 18. století, kdy ruští carové, nejprve Petr I. a později i Kateřina II., získali pro Rusko historická turecká území. Studená nebo i horká válka nejsou proto mezi těmito státy nic nového. Na druhé straně je současná situace poněkud překvapivá, neboť jí předcházelo období velmi dobrých vzájemných ekonomických i politických vztahů. Pro Rusko je Turecko velkým trhem energetických surovin a zejména perspektivním tranzitním územím pro ruský plyn směřující do Evropy. Projekty tranzitu ruského plynu přes Turecko do Evropy mohou nyní padnout, a to by byla pro Rusko podle mého názoru největší ztráta.

Podle některých je situace v Turecku z hlediska vlivu radikálních islamistů ještě horší, než je tomu v Sýrii. Je tomu tak i podle vás? A co z této radikalizace může vzejít?

O této problematice nemám mnoho informací a musel bych spekulovat. Omlouvám se.

Prezident Erdogan vládne v zemi již více než deset let. Na čem postavil svůj politický úspěch? A jak moc jeho současná dobrodružná zahraniční politika ohrožuje jeho další politickou kariéru?

Turecko se nikdy nestalo zcela sekulárním státem, jak si to představoval otec moderního Turecka Atatürk. Garantem sekulárního charakteru státu byla po desetiletí turecká armáda. Erdoganovi a jeho AKP, jejíž ideologie je srovnatelná s Muslimským bratrstvem, se podařilo moc turecké armády zlomit a vytvořit si prostor pro nástup konzervativního islamismu, jehož je představitelem. Vliv na změnu náboženského klimatu v zemi měl i export wahábistického islámu ze Saúdské Arábie.

Ještě před deseti lety bylo Turecko stabilizujícím prvkem v oblasti. Velmi pozitivní vztahy mělo nejen se sousedy, ale dokonce i se židovským Izraelem. To se s nástupem AKP k moci radikálně změnilo, Erdogan sní o obnově otomanské říše, respektive minimálně o podstatném rozšíření vlivu Turecka nejen na Středním východě, ale i ve střední Asii. Turecko však není v těchto ambicích ojedinělé. O hegemonii v regionu mají zájem také například Saúdská Arábie nebo Írán. A situaci zde mají zájem kontrolovat také Izrael, Rusko a další země. Turecko si tak dokázalo udělat díky svým ambicím během krátké doby nepřátele prakticky na všech stranách.

Když bychom se posunuli o kus dále do Sýrie – jaká je podle vás naděje na dosažení mírového uspořádání? A co by podle vás byly klíčové faktory, které by k němu přispěly?

Klíčové pro dosažení míru určitě nebude současné příměří mezi bojujícími stranami, tj. režimem Bašára Asada a umírněnou opozicí. Mimochodem, žádná reálná umírněná opozice v Sýrii již dávno neexistuje. Kromě ISIL je jedinou další relevantní opozicí pouze fronta an-Nusrá, takto odnož džihádistické al-Káidy.

O míru nebo válce rozhodne pouze dohoda mezi velkými hráči, tj. USA a Ruskem. Každý z nich má na Středním východě své zájmy a teprve dosažení jejich průniku bude začátkem reálného mírového procesu a obnovy zničené Sýrie.