Myslíte si, že loňský rok byl něčím výjimečný, nebo dokonce něčím přelomový?

V roce 2015 se naplno projevily některé dlouhodoběji eskalující problémy. A jestli je něco charakteristického pro rok 2015, pak to, že se ukázalo, že nežijeme v bezpečném světě. Tím myslím fakt, že Evropa přestala být bezpečným místem. Za prvé: mezinárodní konflikty se objevují najednou těsně na hranici Evropy, ať už je to Ukrajina, Blízký východ nebo rozvrácená severní Afrika, ale navíc je nebezpečné, že to zasahuje přímo do srdce Evropy. Prostřednictvím terorismu, prostřednictvím radikálního islámu. Zasahuje to do srdce Evropy, myslím geograficky a do jisté míry i obrazně v tom směru, že najednou jsou nositeli těchto nebezpečí občané Evropské unie. Protože nejen ti, kteří jsou ohroženi, ale i ti, co ohrožují, jsou lidé, kteří se tu narodili, kteří třeba patří k muslimským komunitám, jejichž rodiče sem přišli jako přistěhovalci, a oni se najednou stávají stoupenci radikálního islámu a ohrožují civilizaci, která je přijala. Je tu tedy několik nebezpečí, která nemohou nechat nikoho, kdo o věcech přemýšlí, chladným. A ještě bych k tomu dodal, že navíc jsme v situaci, kdy Západ je nebývale slabý a neakceschopný.

Čím to je, že je Západ slabý?

Je to dáno i politikou Obamovy administrativy ve Spojených státech, bezradností a bezzubostí jakékoli společné evropské politiky, takže nejsme dobře připraveni na to, abychom těmto nebezpečím čelili.

Nedošlo přece jen trochu k posunu postojů evropských lídrů, ať už po teroristických útocích v Paříži, nebo po zjištění, že do Německa přišlo už kolem milionu imigrantů, chybějí ubytovací kapacity, a vlna migrace stále příliš nepolevuje? Navíc se ukazuje, že je problém příchozí i zaregistrovat, někteří mizí z uprchlických táborů, takže se někde po Evropě pohybují tisíce běženců a nikdo neví, co jsou zač?

Já nedám na slova, ale na činy. A pokud jde o činy, musím říci, že se nezměnilo vůbec nic. Ano, trochu se změnila rétorika: nenecháme si to líbit, to už je moc, budeme chránit naši bezpečnost, ale podívejme se na to, co se fakticky stalo. Většina evropských státníků pořád spoléhá na nějaká společná evropská řešení, která se zázračně objeví v Bruselu. A já vidím jako jediná řešení, která Brusel nabízí, povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků, které neřeší vůbec nic, nebo nápad na zákaz poloautomatické, legálně držené zbraně, jako by se tímto krokem vůbec dalo bojovat proti terorismu. Teroristé disponují nelegálně drženými zbraněmi a my budeme obtěžovat lidi, kteří žijí řádně a mají zbraně ke sportovním účelům nebo ke své obraně. To jim chceme zakázat? Nebo jak se dívat na poslední návrh z Bruselu, že se zřídí nějaká evropská pohraniční stráž a jakési jednotky budou moci zasahovat na území celé EU bez souhlasu jednotlivých zemí? Kdo je bude řídit? Evropská komise? Co to bude znamenat? Má v ní být 1 500 mužů. Jak ti ubrání celou vnější hranici Schengenu? To jsou všechno nápady, které jen ukazují bezradnost evropských politických elit a neschopnost se tomu postavit tváří v tvář. Myslím, že opatření, která je potřeba udělat, jsou mnohem zásadnější, odvážnější a radikálnější. Je potřeba zavřít vnější hranici Schengenu, nepouštět sem další a další davy přistěhovalců. Je potřeba stabilizovat situaci na Blízkém východě, a to i za cenu vojenského zásahu, je potřeba zlepšit návratovou politiku, změnit atraktivitu sociálních systémů jednotlivých zemí Evropské unie, je potřeba zvýšit tlak na integraci těch, kteří tu jsou. A je třeba být nekompromisní v případě, kdy se lidé zapojují do podpory radikálních organizací. A to i za cenu, že přijdou o občanství, protože nás ohrožují. Je prostě třeba udělat řadu kroků, které se nedělají. A z toho vyplývá můj pocit, že se toho mnoho nezměnilo. Jen řeči.